Meknès oděný v zeleném
Autor: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2001 | Afrika | Maroko | Meknès | UNESCO
Naposledy se ohlížíme. Loučíme se s písečnou pouští Erg Chebbi, přátelskými Berbery a naším průvodcem Ridim. Příští zastavení bude o 400 kilometrů severněji. Královské město Meknès. Cesta utíká kupodivu velmi slušně. Nejprve překonáváme východní výběžek Vysokého Atlasu. Pokračujeme údolím Ziz. Mezi skalami podél stejnojmenné řeky, která pramení kdesi na úbočí Jebel Ayachi (3737m). Dosahujeme hranice dvou tisíc metrů nad mořem, kde se noříme do neproniknutelné mlhy, abychom se vzápětí ocitli ve městě Midelt. Po více než tisícovce ujetých kilometrů poprvé tankujeme. Pokračujeme na Azrou. Krajina se mění. Objevuje se hodně zeleně, dominují vzrostlé dlouhověké cedry. Jsme překvapeni evropským vzezřením staveb se zdejší typickou zelenou barvou na šikmých střechách. V cedrových hájích podél silnice se potulují spousty psů a opic, které nám co chvíli přebíhají před koly. Samotné Azrou působí moderním dojmem místa, kam se sjíždí marocká smetánka. Nádherné vily, krásná udržovaná mešita.
V Meknèsu zajíždíme nejprve do nové čtvrti. Po krátké obhlídce a zjištění, že ceny hotelů jsou nad naše možnosti, se obracíme a jedeme do mediny. Postupně procházíme většinu hotelů doporučovaných Lonely Planet. Zláká nás až Hôtel Nouveau (30 MAD/os). Dalším krokem je vyřešit parkování. Nehodláme se dostat do potíží kvůli špatnému parkování, ale platit denně 20 MAD (dirhamů) u hotelu Regina je příliš. Oficiální parkoviště poblíž stanoviště autobusů za 5 MAD na den je mnohem příznivější.
Meknès působí na první pohled staře, omšele a unaveně. Vzpomínáme na nádherný životem kypící Marrákeš. Je podvečer. Jirka s Pavlem jsou unavení. Na první obhlídku města jdeme s Vláďou sami. Loudáme se bezcílně uličkami. Nikdo si nás nevšímá a nevnucuje nám žádné služby či zboží. S příchodem tmy se vracíme do hotelu. Pokoje připomínající malou vykachlíkovanou koupelnu (právě ta tu ovšem schází) mají drobnou nevýhodu. Odráží se v nich zvuky hlasitě hrající televize pana domácího. Ten se rozhodl dnešní noc projíst v atriu svého hotýlku a potěšit všechny přítomné hosty „neobyčejně pestrou“ hudební produkcí místní vysílací stanice. Za hlasitých zvuků arabské hudby dojídáme poslední mandarinky, které tvořily základ dnešního jídelníčku. Však také šlo o výhodnou koupi! 1 kg za 4 MAD!
Pomalý rozjezd - skvělý závěr
Nečekaně líné ráno nás po delší době vítá modrou oblohou. Lidé nikam nespěchají a otevírací doby muzeí a památek uváděné v průvodci je třeba brát s více než hodinovou rezervou. Vychvalované muzeum Dar Jamaї je již druhým rokem zavřeno kvůli rekonstrukci paláce. Pokračujeme k mederse Bou Inania. Marně se pokoušíme otevřít vstupní dveře. Chlapík z protějšího krámku radí, abychom se vrátili až před jedenáctou hodinou. Během ramadánu nemá smysl vynucovat si kamkoliv vstup v dobu uvedenou na ceduli. Prohlížíme si nádherně zdobenou bránu Bab el-Mansour, hlavní vstupní bránu do královského města. Dojem kazí jen ohyzdné girlandy žárovek. Přicházíme k mauzoleu Moulay Ismail. Zavřeno. Totéž se opakuje s Koubbat as-Sufara. Pravdou však je, že návštěva prakticky jedné místnosti s vystavenými fotografiemi špatné kvality za těch 10 MAD nestojí.
Sice později, ale … mauzoleum je impozantní. Vstup do areálu je zdarma. Procházíme bránou větru Bab er-Rih do udržovaných prostor odpočinku vládce Moulay Ismaila, který pozvedl Meknès v 17. století až do pozice hlavního města. Vnitřek je ukázkou marocké architektury. Procházíme naboso po rohožích, na koberce je vstup zakázán. Veškerá výzdoba představuje precizní práce mistrů řemesla - fontána, lustry, mozaiky. Při odchodu nás decentně upozorňují, abychom dobrovolně vhodili alespoň 1 MAD.
Meknès (v berberštině Ameknas; 1 mil. obyvatel) je třetím největším městem Maroka a jedním ze čtyřech královských měst. Bylo založeno dynastií Almorávidů roku 1061 jako vojenská základna pod názvem Tagrart (posádka). Za pětapadesátileté vlády zakladatele dynastie Almorávidů sultána Mulay Ismaila (1672–1727) bylo hlavním městem. Hlavně díky monumentům z tohoto období bylo roku 1996 zařazeno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Staré město je dodnes chráněno 40kilometrovým pásem hradeb. Dochovalo se množství významných památek a četné mešity – odtud přídomek „město stovky minaretů“. Za francouzské koloniální vlády (1912–1956) byl Meknès dokonce přezdíván „marocké Versailles“ či „malá Paříž“. Oproti prvnímu dojmu při naší návštěvě v roce 2001 město prosperuje především díky obchodu a příznivým podmínkám pro zemědělství ve svém bezprostředním okolí. V okolní planině Saïs se táhnou lány obilovin, pěstují se olivy i vinná réva.
Vracíme se k mederse. Je už otevřená a ke vstupu stačí 10 MAD. Interiér je zanedbaný, špinavý a nedůstojný. Ani pohled ze střechy neskýtá nijak úchvatný výhled na město. Střechy domů i výzdoba mešit jsou zelené. Po poledni se vracíme na hotel, abychom se v klidu a bez vyčítavých pohledů najedli. Lenošíme na prosluněné střeše hotelu. Rozlehlé město je výrazně přehlednější, než staré čtvrti Marrákeše, kde jsme se ztráceli v nekonečné spleti uliček. Páchne močí a zároveň přežívá ze zbytků své slávy. I lidé nám připadají rezignovaní. Nikdo nám tu vůbec nenadbíhá. Žádné nabídky. Skutečně udržovanými místy jsou jen mešity. Krátce jsme nakoukli pootevřenou branou do Velké mešity. Vnitřek zářil čistotou, fungující fontánka osvěžovala vzduch a všude po stěnách byla krásná výzdoba. Bohužel vstup pouze muslimové. Uvažujeme o večerní návštěvě hammamu.
Po siestě jdeme s Vláďou znovu do mediny. Později na pomezí nového a starého města kontrolujeme nabídku McDonalda. Překvapivě zde mají stejně instantní „pochutiny“ jako doma! Malé hranolky (6,50 MAD), velké hranolky (13,50 MAD), hamburger (10 MAD) a menu za 36 MAD.
Za královským palácem sledujeme fotbalový mač a drezuru koní. Opodál hoří skládka. Pohoda à la Maroko. V podvečer potkáváme Pavla s Jirkou, kteří si dopřávají čerstvou ramadánovou polévku v malé restauraci kousek od hotelu. Přidáváme se. Pikantní horká polévka po dni, kdy jsme si užívali nanejvýše starou bagetu, je nesmírně osvěžující. Restaurace prozatím zeje prázdnotou. Do setmění zbývá slabá půlhodina, a než se po odeznění signálu zaplní hladovými Maročany, můžeme si naplno vychutnat skvělé jídlo.
Hammam
Dobře najedení se pouštíme do dalšího dobrodružství. Nedaleko hotelu jsme objevili hammam. Pro muže se brána do arabské lázně otevírá po deváté hodině. Ještě před tím vyřizujeme poštu. Kombinace pomalé datové linky a arabské klávesnice poněkud ztěžuje jindy rutinní prohlížení e-mailu. A to chtějí 5 MAD za hodinu! Ruch města se přesunul do restaurací a domovů. Všichni si užívají prvního dnešního jídla. Obchody jsou zavřené. Máme skvělou příležitost projít si v naprostém klidu starou židovskou čtvrť Mellah. Obdivujeme krásnou bránu Bab el-Khemis.
Krátce po 21. hodině vstupujeme do hammamu. Jirka s Pavlem se této „atrakce“ zalekli a šli raději do ulic. Máme komunikační problémy. Nikdo neumí jediné slovo anglicky a my zase téměř nic francouzsky. Tedy rozhodně neumíme vysvětlit, že nám jde o pobyt v tradičních lázních. Mladík na vstupu nakonec pochopí, že dobrovolně neodejdeme. Prodává nám mýdlo a šampón. Všude je čisto. Vyhřívaná podlaha. Pozorujeme ostatní, abychom se příliš neodlišovali. Sedíme na zemi, poléváme se vodou. Starším s očistou pomáhají mladší kluci. Občas se ochlazujeme vědrem studené. Hodinové povalování a nahlédnutí za bariéru běžného nám rozhodně stálo za to, resp. za 36 MAD. Je samozřejmé, že nás na ceně pořádně natáhli, ale co proti tomu zmůžeme …
