Marrákeš v tónu červeném
Autor: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2001 | Afrika | Maroko | Marrákeš | UNESCO
Plné ulice a náměstí nás upozorňují na skutečnost, že dnes je poslední den před ramadánem, který začíná už za soumraku. Naprosto všude se prodává. Poptávka je po čemkoliv. Na odbyt jde dřevo, keramika, kůže a hlavně jídlo. Na procházce starou marrákešskou medinou si dáváme oblíbené a již osvědčené oříškové placičky za solidní cenu jednoho dirhamu.
Místy to strašlivě smrdí. Stačí se porozhlédnout a zjišťujeme, že v ukrytém dvorku je kuřecí trh, o kus dál zase jiná havěť. Želvy, chameleóni … je to nádhera, jen se musíme mít na pozoru, abychom se nenechali umluvit na návštěvu některého z myriády obchůdků. Peněz není v ošuntělých studentských portmonkách nazbyt.
Hashshshshsh
Během našeho nekonečného zevlování po tajemných uličkách starého města najednou Jirka zaslechne: „Hash“. Otočí se. Chlápek, který nás právě minul, nenápadně ukazuje cestu do klidnějších míst. Zdá se, že smradlavý kuřecí trh je to pravé zázemí pro obchodní jednání. O Maroku se mezi studenty proslýchalo, že patří mezi ona světlá místa gandže zaslíbená. Takové jednání nám umožní alespoň zjistit něco o tom, jak to tu chodí! Následujeme ho. Cena 200 MAD (dirhamů) za kus haše se i nám neznalým zdá poněkud napálená. Ze zvědavosti se ptáme na kiff (stuff). Nemá. Jednání opouštíme.
Pokračujeme přes přelidněné centrální náměstí Djemaa El-Fna zpátky na hotel. Pozorujeme performery s kobrama, chlapíky postávající v různých tradičních úborech, kteří jsou připraveni nastavit se vám za drobnou úplatu před čočky vašeho aparátu. Poblíž hotelu potkáváme kluka, který nám chce dohodit horského průvodce. Blíží se večer a ani on neopomine nabídnout dobré kouření. Co to je za posedlost? Vypadáme snad jako partička zhulenců z Evropy, že nám každý s kým se dnes dáme do řeči, nabízí?
Přichází horský průvodce. Po rozhovoru s ním nabýváme přesvědčení, že si hory užijeme raději o samotě. A jakoby to pro dnešek nestačilo. Neuplatnil se jako horský vůdce, tak to zkouší alespoň s kostičkou haše, kterou před námi nahřívá zapalovačem, snad aby dokázal jeho kvalitu. To narazil na ty pravé! Kostka za 200 MAD. Ve vší slušnosti jeho velkorysou nabídku odmítáme. Nemáme na vyhazování, jsme přeci jen chudí kluci ze střední Evropy.
Lekce vyjednávání
Večer sedíme na střeše hotelu Sindi Sud a pozorujeme osvětlenou mešitu Koutoubia, která má téměř 70 m vysoký minaret a dominuje celému starému městu. Mimochodem její výstavba začala již v roce 1150. Pod námi je pulzující noční město. V tu chvíli přijde chlap, který nabízí auta. Probíhá velmi tvrdá diskuse. Naším nelítostným vyjednáváním a důrazem na nízkou cenu je zjevně zaskočen. Třesou se mu ruce a neustále je zatíná v pěst. Nadšen kouzlem vyjednávání ho Pavel častuje nehoráznými požadavky na nehorázně nízké ceny. Ve hře je Fiat Uno na 5 dní. Z původní ceny 400 MAD srážíme na 300 MAD. Přesto při představě, kolik ještě vrazíme do benzínu a za zpětný převoz auta z Fèsu do Marrákeše (dalších 600 MAD), nabídku prozatím nebereme. Musíme si udělat průzkum nabídek oficiálních půjčoven. V případě zájmu se ozveme. Je očividně totálně vytočený, ale drží se. Čekal asi nějaké kloučky, kteří skočí na první nabídku, proto přišel hned první den v noci, dokud jsme ještě neměli možnost se s čímkoli seznámit. První noc ve velkém městě se dostáváme do postele před jedenáctou.
Ráno mezi čtvrtou a pátou hodinou nás probudil muezzin, který vyzýval souvěrce k první z pěti povinných denních modliteb - salátu-l-fadžr. „Alláhu Akbar…“. Vstáváme před osmou, ale na focení východu slunce nad horami Vysokého Atlasu už je pozdě. Jdeme do města a co čert nechtěl! Všude zavřeno. Ramadán.
Marrákeš je významné město ležící ve vnitrozemí Maroka na úpatí pohoří Vysokého Atlasu. Je střediskem jižní části státu a s necelým milionem obyvatel je také čtvrtým největším marockým městem (po Casablance, Rabatu a Fèsu). Zároveň je jedním ze čtyř královských měst Maroka (dalšími jsou Fès, Rabat, Meknes), které je charakteristické svou červenou barvou.
Na okraji hlavního náměstí si bereme petit taxi za 5 MAD na osobu, a jelikož nás najednou vezmou maximálně dva, platíme 10 MAD za malé taxi. Vyrážíme se vyptávat do nové čtvrti do Rent Cars. National Rent Car je drahý a nesmlouvají, Hertz nám rovnou nabízel velmi levně a mohli bychom auto nechat ve Fèsu (asi 1750 na 5 dní). Benzín stojí okolo 10 MAD za litr. Počítáme, že by nás to přišlo na 3000 MAD celkem. Z Hertzu jdeme do Avisu. Také nesmlouvají. Na ulici nás loví další šílenec s otlučenými auty. Naproti je Eurocar, kde také nejsou ochotni ke snížení ceny z oficiálního sazebníku. Pokračujeme tedy do Budgetu, který je velmi nenápadný, ale… Sedí tam příjemná mladá holka. Zprvu jsme měli obavu, že jednání s ženou bude složitější, že jsou to drsnější vyjednavačky, leč výjimka potvrzuje pravidlo. Řekli jsme jí rovnou, že už máme nabídku na 1750 MAD do Fèsu na 5 dní. Jde do toho! Přijíždí auto na ukázku (Citroen Saxo). Zdá se nám moc malý, načež dívčina přihazuje. Za stejnou cenu nám poskytne o třídu větší auto Renault 19. Jedeme se na něj podívat. Slušně prostorné auto s rádiem, trochu sjetá kola, ale dobré. Obchod je dohodnut. Za čtyři dny ráno si ho vyzvedneme.
Po cestě zpět na náměstí 16. listopadu, kde chceme naskočit do taxi a dostat se na tržiště, nakupujeme pohledy. Mají velmi rozmanité ceny podle velikosti, za kus od 2 do 8 MAD. Většinou nejsou moc pěkné a jsou viditelně staršího data. Taxíkem jedeme zpět. Máme hlad a žízeň, neboť nám došla i voda. Jedeme kolem kolon koňských povozů u největší mešity ve městě - Koutoubia. Obcházíme si ji – dovnitř se nesmí, tak jako v celém Maroku (s výjimkou velké Hasanovy mešity v Casablance). Chceme přejít dále do ulic, kde jsou tržiště a prodávají jídlo a pití. Sortiment je dost orientovaný na turisty, pořád nás lákají slovy „look, is free“. Kupujeme si vodu a chléb. Hladoví se zakusujeme rovnou na ulici. Některým muslimům, kteří momentálně trpí první den hladem a žízní se to nelíbí a občas na nás pokřikují, že je Ramadán.
Přátelští muslimové
V rámci hledání Madrasy Ben Youssef, která je starobylou kolejí pro studenty, jsme narazili na týpka, který nás odvedl do koželužen. Prostě jsme se nechali zlákat. Nejprve navštěvujeme berberské, kde se nesmí fotit. Pak i arabské. Strašně to tam smrdí! I když dostáváme větvičku máty, kterou si máme drtit pod nosem. Výklad ve francouzštině nám Jirka tlumočí. Kůži je nutné nejprve odmastit. To trvá přibližně 14 dní. Pak přijde na barvení. Používají se výhradně přírodní materiály: bílá – mouka, žlutá – šafrán, zelená – holubí trus, hnědá – henna nebo dubová kůra, modrá – indigo, … Předvádějí nám oškrabávání kůže, což je neskutečná makačka s obrovským nožem ve tvaru půlměsíce. Nakonec nás vedou do obchodu, kde je to moc pěkné, ale drahé, a my beztak nic nechceme. Našemu průvodci platíme 40 MAD. Začíná se však vztekat a vyšiluje. Chce minimálně dvě stovky. Přisazujeme na 80 MAD. Nebere. Nasrání se stupňuje. Nakonec mu dáváme necelých 100 MAD. Všichni na nás v tu chvíli pokřikují a vyhazují nás ze čtvrti. Raději na chvíli vypadneme.
Procházka ve stylu „enjoy getting lost“ pokračuje. Procházíme i starou židovskou čtvrtí Mellah. V uličkách mediny, v jejím samém středu, se dostáváme do škaredé zácpy. Až do teď to dopravně nad očekávání vycházelo. Nyní jsme svědky brutálního zmatku a hádek. Že by napětí z hladu a žízně? Kola i vozíky se ocitají nad hlavami rozdováděných lidí, první zranění, … madrasu jsme dnes už nenašli.
Rozdělujeme se. My si s bráchou jdeme sníst něco na hotel. Kluci jdou nakupovat. Na střeše hotelu probíráme zážitky s dalšími turisty, sluníme se …
V podvečer jdeme znovu do města okouknout hrobku a palác. Bohužel, když jsme prošli začouzenými ulicemi, končilo zrovna postní období a všichni šli okamžitě jíst. Ulice se vyprázdnily. Vše zavřeno. Ukazuje se, že ne všichni místní obyvatelé jsou turismem nadšeni. Narazili jsme na skupinku výrostků, kteří po nás v úzkých uličkách házeli kamínky a Pavla bouchli do zad. Chtěli prachy! Nedali jsme jim samozřejmě nic. Horský vůdce ze včerejška na nás pokřikuje, že zavolá policii, že se zajímáme nějak moc o hašiš. Zjevně proto, že jsme s ním nechtěli jít do hor a ani jeho matroš.
Problémem je, že nemáme ani potuchy o tom, jak hory vypadají a nemáme ani kopii nějaké orientační mapky. Ve městě jsme žádnou nesehnali. Snad někde na horách?
Hory už čekají
Vstávám včas a fotím svítání nad zasněženými vrcholky Atlasu. Je 18. listopadu a průvodce říká, že dnes by měl být svátek (Independence day). Obáváme se, aby bylo alespoň něco otevřeno. Vyrážíme na památky, které nám včera zavřeli před nosem. Platíme zrovna i ubytování (40 MAD na den).
Nejprve míříme na hrobky Saádovců (10 MAD), které jsou jednou z nejvýznačnějších městských památek. Nejstarší hrobka se zde datuje od roku 1557. Poté navštěvujeme i palác El-Badi (10 MAD). Jedná se spíše o ruiny a zajímavé podzemní katakomby. Hned za rohem je palác Bahía (také 10 MAD), sídlo postavené velkým vezírem Si Ahmedem Ben Moussou na konci devatenáctého století. Palác je nádherný, včetně udržovaných zahrad, výzdoby, spousty dlaždicových vzorů, štuků …
Cestou pro batohy do hotelu nakupujeme do zásoby vodu a chléb. Objevujeme dokonce i klasický obchod s košíky a evropským výběrem zboží, který je kousek od brány el-Badi. Z hotelu již neomylně míříme k bráně Bab Er-Rob a před obědem Marrákeš opouštíme. Další zastávkou je městečko Asni a pak hory.
Orientační mapa centra Marrákeše
