Fès Blues
Autor: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2001 | Afrika | Fès | Maroko | UNESCO
Cesta do Fèsu je pěkná. Přehupujeme se přes mírné kopečky, pozorujeme intenzivně obdělávanou krajinu s minimem vzrostlých stromů a upravené domky evropského střihu. Únavná pustina předešlých dní je pryč. Ve Fèsu se snažíme dostat autem co nejvíce do centra. Za přijatelnou cenu 10 MAD (dirhamů) na den a dalších 20 MAD na noc můžeme zaparkovat za branami mediny. Poblíž mohutné Bab el-Mahrouk ...
Prvořadé je sehnat bydlení. Stačí se neobratně či okatě rozhlédnout po ulici a okolních domech a už máme kolem sebe několik pomocníků! Své služby nám nabízí oficiální průvodci v cenách přesně podle Lonely Planet (120 MAD za půlden a 150 MAD za celý den), ale také kluci, kteří mluví pěti šesti jazyky, a žádnou oficiální kartičku průvodce rozhodně nemají. Vstupujeme do hotelu Jardin Publique. Je levný, což jej činí v našich očích dosti atraktivním, ale vypadá strašně. Popsané zdi, zatuchlý vzduch, z kohoutků neteče voda, nesvítí světla – jdeme jinam. Napravo za branou Bab Bou-Jeloud je vidět reklamní tabule hotelu Cascades. Přístup k zákazníkovi dobrý, pokoje pěkné, voda teče. Pokoj pro dva bez výhledu a sprchy za 60 MAD. Jirka s Pavlem si připlácejí. Sprcha v pokoji a hezký výhled se cení na 80 MAD.
Druhým zásadním úkolem je zbavit se auta. Posloužilo skvěle a neradi bychom o něj na poslední chvíli přišli. Směřujeme do nového města. Tankujeme a vzápětí objevujeme i pobočku Budgetu. Dnes jsme však přijeli pozdě. Musíme se vrátit zítra ráno. V neděli k našemu nemalému zklamání nefungují ani myčky, anebo zavírají příliš brzy. Vše kolem auta necháváme na zítra a jdeme do města.
Fès je nejstarším a nejvýznamnějším ze čtyř královských měst Maroka (dále Marrákeš, Meknès a Rabat). Současně je s přibližně milionem obyvatel třetím největším městem v zemi (po Casablance a Rabatu).
Město založil roku 789 jeden z Prorokových potomků Moulay Idriss I. Jeho syn, sultán Idriss II. z Fèsu činí sídelní město dynastie. Počínaje rokem 818 sultán postupně ve svém městě přijímá na 8 000 rodin andaluských muslimů. Po zhruba sedmi letech populaci svým příchodem obohacují Židé a Kairuánci. Z malé vesnice se tak počátkem 9. století začíná postupně budovat jedno z nejvýznamnějších měst západního islámu. Díky rostoucímu obchodu a náboženskému a kulturnímu bohatství se Fès rychle mění v náboženské a kulturní centrum Maroka. K věhlasu města dále přispívá Kairuánská univerzita založená roku 859. Podle údajů UNESCO jde o nejstarší nepřetržitě fungující vzdělávací instituci na světě. Např. v 10. století zde vystudoval papež Silvestr II., který později v Evropě zavedl arabské číslice.
Rozdělujeme se do dvojic a bloumáme novým městem. Vysedáváme na lavičce v parku a kolem se motá spousta hezkých děvčat. Jakékoliv kontakty však považujeme oba s Vláďou za příliš riskantní. Schází-li odvaha navázat rozhovor, nemá smysl zbytečně provokovat svou přítomností mladé holky. Užitečnější bude poohlédnout se po něčem na zub. Supermarket La Gare nabízí i v nedělním odpoledni čerstvé bagety.
Na dohodnutý sraz k autu přicházejí kluci s dalšími dvěma Čechy. Michal a Katka se počítají mezi zkušené cestovatele muslimským světem. Občas pro srovnání zmiňují i zkušenosti z nedávného pobytu v Sýrii. Bereme je s sebou do mediny. Ubytovávají se ve stejném hotelu.
Slunce se sklání k obzoru. Ulice se v mžiku vylidní a za zdmi domů začínají opulentní žranice. Rychle zabíráme poslední místa v restauraci hned za naším hotelem. Vydatná horká marocká polévka harira za 3 MAD je darem snad přímo od Alláha! A s vlastním čerstvým pečivem... nemá chybu! Vysedáváme u přeslazeného mátového čaje. Kolem prochází náš známý hippie Alibaba. Jen se usměje, zamává na pozdrav a vykračuje si dál. Bez batohu, jen s kartáčkem na zuby a trochou peněz. Při vyprávění s Michalem a Katkou běží čas o poznání rychleji ...
Přidává se k nám místní mladík Azíz. Nabízí, že nás všechny protáhne městem za 60 MAD. Jako ochutnávku nabízí již dnes malou noční prohlídku. Ukazuje nám různá zákoutí, rukodělné dílny, náměstí Nejjarine s muzeem dřeva… Později zalézáme do jakéhosi nevábného domu. Uvnitř se k našemu překvapení ukrývá pěkná kavárna. Několik místních a sem tam i turisté. Evidentně se tu hodně hulí. Objednáváme si kávu a čaj. Sedíme bosí na zemi na kobercích. Atmosféra se uvolňuje. Vláďa hraje proti našemu průvodci hru na první pohled podobnou našemu „Člověče, nezlob se!“. Avšak jedná se o logickou složitější záležitost, kterou mi hlava nebere. Azíz je překvapen, když nečekaně prohrává. Těžko říct, zda šlo o náhodu nebo bratrovy promyšlené tahy.
Úzkými uličkami se pomalu vracíme k hotelu. Na ulici kupujeme pistácie a horké arašídy. Azíz nám radí, abychom prodejcům dali vždy jen jeden nebo dva dirhamy a oni už nám odváží porci. Je to mnohem výhodnější, než se nejprve naivně ptát na cenu. To nás pak vždycky pěkně natáhnou. Pavel s Jirkou se vzdali plánu na noční očistu v hammamu, který je poblíž hotelu. Nějak se jim nezdála vůně linoucí se z lázní a pohled od dveří na mužská těla uvnitř...
Pondělní ráno uzavíráme podstatnou kapitolu cesty po Maroku. Vracíme auto! Vešli jsme se do 500 MAD na osobu, včetně benzinu, a projeli oblasti, kam bychom se ve vymezeném čase jinak sotva mohli podívat. Drobně poškozená (vyhřezlá) pravá přední pneumatika ušla pozornosti kontrolujících pracovníků společnosti Budget, a tak obratem přišlo z marrákešské pobočky faxem potvrzení o odblokování zálohy na kreditce.
Před polednem se scházíme s Michalem a Katkou na čaj. Přichází Azíz a s ním i čas na prohlídku starého města. Dominující barvou ve Fèsu je na první pohled modrá. Medresa Bou Inania a protější tajemstvím opředená stavba, tzv. water clock, se restaurují. Ani přes Azízovy prosby nás nechtějí nechat nahlédnout. Trochu na sebe pokřikují, ale i tak je výsledek roven nule. Jdeme do muzea „wooden arts and crafts“. Jsme dnes prvními návštěvníky. Muzeum ještě voní novotou, ale nemá příliš exponátů, ač se rozkládá na třech patrech. Krásný pohled se naskýtá z terasy. Muzeum v nás zanechává příjemný dojem, který ještě umocňuje i zaváděcí cena 10 MAD.
Procházíme andaluskou čtvrť, navštěvujeme různé krámky a dílny, kde nám soustavně nabízejí své zboží. Nejsme však ti správní nákupu chtiví západní turisté. Mnohem lepší je dívat se – dlouho prodléváme třeba u dvojice kovotepců, kteří v dokonalém rytmu střídavě tlučou palicemi do kovového plátu a tvarují čajovou konvičku. Jen o pár kroků dál se obdivujeme elegantním tahům leštiče konvic. Normální smrtelník by přišel o prsty.
Poslední zastávkou je židovská čtvrť el-Jidd. Začíná nás pomalu tlačit čas. Ostatně po čtrnácti dnech v Maroku nám občas přijdou některé části měst stejné a o to snáze sklouzáváme ke konstatování, že přeci není vždy nutné vidět vše – naše smysly jsou již přece jen trochu otupělé.
V hotelu si vyzvedáváme batohy a utíkáme na taxi. Potřebujeme rychle na nádraží. Shodou okolností a kvůli nedobrému plánování se dostáváme do nepříjemné situace. Za půl hodiny končí dnešní ramadánový půst a v ulicích nastává zběsilý pohyb. Chytit taxi je skoro nemožné. Taxikáři to balí, i oni jedou domů hodovat. Daří se nám zastavit velké taxi, klasického mercedesa. Uvnitř už je jeden zákazník. Ke vší smůle nás ještě zastavuje policista. Vlak odjíždí za 20 minut. Policista a taxikář se divoce hádají. Po pěti minutách pokračujeme. Nikoliv však na nádraží, ale odvézt domů prvního klienta. Je zácpa. Taxikář zkušeně krouží uličkami a konečně jsme na nádraží. Máme pět minut ... vlak odjíždí na čas.
V ruce lístek za 72 MAD do Rabat Ville a místo v druhé třídě, kde se začíná oslavovat. Přesně v 17:45 začínají hotové orgie. Všichni se zběsile vrhají na jídlo. Tahají všechno možné z plných igelitek a dokonce nám pohostinně nabízejí, když vidí, že nejsme vybaveni. Ve vlaku nastává uvolnění, počáteční hlad se mění v chuť ... uličkou se motají děvčata a natěsno se protahují kolem ... na co asi mají chuť ona? Evropsky vyhlížející Rabat se blíží ...
