El Jadida a cesta domů
Autor: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2001 | Afrika | El Jadida | Maroko | UNESCO
El Jadida nás hned po příjezdu okouzluje svou příjemnou přístavní atmosférou. Ani náznak velkoměstského shonu. Poflakujeme se po pevnosti, z mola sledujeme vzdouvající se oceán a místní fotbalový mač. Hráčům neschází bojovnost a zaujetí pro hru. Schází jim jen boty a hřiště. Tohle improvizované mají vyznačeno jen na udusané hlíně a z části i na silnici. Sem tam se v zapadajícím slunci blýskne střep, ale ani to hráčům radost ze hry nijak nekazí.
Nedokázali jsme odolat a v noci se vydali k majáku. Přitahuje nás jako vábnička kořist. Posilněni porcí tradiční marocké hariry jsme dlouhé minuty vydrželi pozorovat kužely jeho světel. Jen kdyby nebylo moře tak šíleně znečištěné odpadky.
Magic box
Na rozdíl od předchozích dní, kdy jsme se posunovali po celém Maroku, brzy vstávali, chytali spoje na poslední chvíli a chtěli všechno vidět, v El Jadidě po ránu lenošíme. A nejenom to, dokonce se i přejídáme. Tím pádem ovšem i více utrácíme, a proto trávíme hned po ránu desítky minut v bance Al-Maghreb. Robustní byrokracie dosáhla dokonalosti. V jednom okýnku předložíme dolary a pas. Následuje několik minut čekání. Vrácení dokladu a přechod k vedlejšímu okýnku k vyzvednutí dirhamů. Tahle směna už je opravdu poslední! Dávám jen deset dolarů. Když už jsme v tom zařizování, opatřujeme si lístky na zpáteční jízdu do Casablancy. Všechno trvá. Ramadán je dlouhý a únava z rozhozeného životního rytmu je znát. CTM má několik spojů denně, pojedeme tím posledním. Zítra v 15:30.
Nejvíce se těšíme na prohlídku pevnosti. Staré opevnění je unikátní ukázkou prolnutí evropských a maurských stavitelských škol. Není divu, že roku 2004 byla tato památka zařazena na seznam UNESCO. Zcela výjimečná je podzemní vodní nádrž z roku 1514. Prostor byl součástí původní portugalské pevnosti (pevnostní město Mazagão), v níž pravděpodobně sloužil jako sklad zbraní. Později během 16. století byl přestavěn na zásobárnu vody. Za pozornost stojí i kostel Nanebevzetí postavený v tzv. manuelském stylu portugalské pozdní gotiky.
Za poplatek 10 MAD (dirhamů) vstupujeme dovnitř. Focení je sice zakázáno, ale jsme tady sami… Úzké pruhy světel pronikající do temného podzemí, klenby, vodní hladina… nelze odolat a i bez stativu se pokoušíme o pár snímků. V dobách „předdigitálních“ jsme si mohli s ohledem na náklady dovolit sotva dva snímky a pak dlouhé dny čekat na výsledek. Fotografování se rovnalo malému dobrodružství. Při bloumání po pevnosti navštěvujeme obchod jistého Abdula, který nám předvádí svůj magic box. Důmyslná skrýš na drobnosti, kterou prý vymyslel a vyrobil jeho bratr. Když malou krabičku otevřeme bez pomoci do jedné minuty, je naše. Snažíme se o to postupně všichni, leč marně. Abdul se jen usmívá. Malá dřevěná krabička a tak nádherně složitý systém otevírání. O mnoho let později jsem si na ni vzpomněl, když jsem hltal stránky Šifry mistra Leonarda.
Z pevnosti sestupujeme na pláž. Plavky s sebou nemáme. Ostatně, kdo by začátkem prosince čekal, že si zaplave v Atlantickém oceánu? I stalo se. Otevřený oceán nahání hrůzu. Než o plavání můžu hovořit spíše o opatrném ponoření a brouzdání. Prvně v životě čelím vlnám, které dosahují tří metrů. Blbneme a počáteční ostych ustupuje. Stáváme se atrakcí pro místní omladinu. Nejenže nikdo jiný do vody neleze, ale ve větru si ještě dopínají bundy ke krku. Někteří odvážnější s námi navazují kontakt, dojde i na výměnu mailů.
I sobotní dopoledne trávíme u moře a inhalujeme prosolený vzduch. Relax s knihou v ruce, dopisování deníku. Se zaujetím pozorujeme obratné počínání lovců mořských potvor. Jsme však zaskočeni mimořádně brutálním způsobem usmrcení chobotnice. Citlivý Středoevropan si už prostě takovým výjevům odvykl a mořské plody zná jen úhledně vyskládané na talíři. Chobotnice se chytila do nastraženého oka a teď tu nevěřícně hledíme, jak ji kluci ubíjejí mlácením o betonové molo, šlapou po ní a smýkají s ní, dokud jeví známky života. Pochybuji, že může být ještě poživatelná!
Po poledni se vracíme na hotel pro bagáž. Ráno jsme již zaplatili 165 MAD a ponechali věci na recepci. Chlapík se na nás zkouší domoci ještě další desítky za hlídání, ale na to mu neskočíme. Za pokus ale nic nedal. Přátelsky se loučíme. El Jadida je krásné místo. Cestou doplňujeme zásoby, se kterými plánujeme vystačit až domů.
Mladá milenka aneb stálo to za to?
„Ahoj kluci, to jsem rád, že slyším někoho mluvit česky!“ oslovuje nás před autobusem trochu skleslý a mírně zanedbaný třicátník. „Já jsem Jarda.“ Sotva se stačíme představit, už nám servíruje svůj smutný příběh. Cestuje poprvé a prý rozhodně i naposledy. Vlastně ještě předevčírem se neměl zle. Měl se dokonce skvěle. Obklopen partou pěti studentů, včetně mladé partnerky, užíval si moře, klidu, pohody, haše a sexu… Jenže po drobné hádce se rozhodl, že jede domů. Pozdě si uvědomil, že se nedomluví, neví, jak se dostat na letiště, ani jak změnit rezervaci letenky. Došlo i na okradení – zmizela kamera a nějaké mince. V rychlém sledu se podle svých slov stal terčem všeho protivenství arabského světa vůči ubohému Evropanovi. Stačila jedna cesta z Essaouiry do Casy.
Na pobočce Alitalie v Casablance se marně pokoušíme dosáhnout změny data jeho odletu. Jarda se ubytovává v hotelu Colbert rozhodnut, že ráno pojede zpět do Essaouiry. Ješitnost musí stranou. Společně jdeme na naši poslední porci skvělé hariry. V kapse lístek na vlak za 30 MAD a před sebou poslední noc. Rozhodli jsme se šetřit, a tak ji trávíme stejně jako tu úplně první. U výstavky starožitných vysílaček na odlehlém konci odletové haly. Pokusím se neusnout… přesto jsme pro jistotu uložili veškeré důležité věci do spacáku. Před půlnocí je pořád nepříjemně rušno. Nad hlavou vytrvale hučí zářivka…
Někdy člověk vstává unavenější, než večer ulehl. A tohle byla přesně ta noc. Nevšímám si udivených pohledů a pomalými koordinovanými pohyby soustředěně pečuji o svůj chrup na zanedbané toaletě. Těším se, až budu za check-inem.
Pod námi zasněžené Alpy – Mont Blanc, Matterhorn – v tu chvíli nás s Vláďou ani nenapadlo, že se v dalších letech právě alpské a andské kopečky stanou nejčastějšími cíli našich společných cest…
