Casablanca - velké hlučné prázdno
Autor: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2001 | Afrika | Casablanca | Maroko | UNESCO
Stalo s v posledních dnech našeho putování pravidlem, že nemůžeme dospat a vstáváme nepřiměřeně brzy. V devět hodin nastupujeme do vlaku; cílová stanice Casablanca. Vlak je prázdný, klimatizovaný a jízdenka levná. Před desátou jsme na nádraží Casa-Port, které je poblíž mediny. Kluci se jdou ubytovat do nové čtvrti do hotelu Negociant s cenou dalece převyšující naše možnosti. 70 MAD (dirhamů) na noc a osobu! My jdeme rovnou do mediny do hotelu Des Amis, kde je přenocování za příznivějších 60 MAD za celý pokoj. Kluci mají za to, že jsme se nepoučili a znovu zbytečně riskujeme.
Nikdo z hotelového personálu nevládne angličtinou. Domníváme se však, že ani francouzštinou. A velmi pravděpodobně ani neumí psát, neboť dcera paní domácí, vkusně oblečená do velké teplákové soupravy, mě s úšklebkem ve tváři odvádí do sousedního hotelu Helvetia, kde předává ohlašovací papírky recepčnímu a ten je podle údajů z našich pasů vyplňuje. Mohli jsme je vyplnit sami, ale tolik důvěry nám nebylo projeveno. Nechci však podléhat prvnímu dojmu. Třeba jako na potvoru neměli funkční propisku a jejich francouzština mi splynula s arabštinou.
Procházku k pobřežní mešitě Hassana II. si nechtíc protahujeme blouděním uličkami. Zdržení má nepříjemný důsledek. Z dnešní prohlídky nic nebude. Poslední byla v 11 hodin a ta odpolední ve 14 hodin je zrušena z důvodu probíhajícího ramadánu. Ostatně ramadán je výmluvou pro vše, co v této zemi zrovna nefunguje. Jirka s Pavlem přijeli taxíkem včas a prohlídku si užili. My to zkusíme zítra ráno. Nyní nezbývá, než nějak zabít čas. Casablanca není hezké místo. Neskutečný hluk, špína, hustá doprava s množstvím čoudících malých motorek. Procházíme parkem Mohameda V. do zahrad Arabské ligy, kde chvilku odpočíváme v trávě. Po chvíli slyšíme píšťalku. Je čas popojít. Útočiště nalézáme až v American Language Centre, kde je skvěle zásobené knihkupectví s čítárnou a můžeme se tu ukrýt před stísňující atmosférou největšího marockého města. Čtyři miliony lidí!
Bezpečnost na cestách
V podvečerní medině nakupujeme a dostáváme se do dalšího konfliktu. Jdeme s nákupem do hotelového pokoje a jen kousek před hotelem místní chlapci napadají Vláďu a snaží se mu kromě zasazení pár úderů taky sebrat sluneční brýle. Rychle je pacifikuju, ale evidentně tu není všechno úplně v pořádku. Nálada (asi nejen) v tomto koutě arabského světa je po teroristických útocích z 11. září hodně vychýlená. K našemu údivu však protizápadním směrem. Když opouštíme místo konfliktu, slyšíme za sebou pokřikování „Czechia miseria“ ... tamtamy mediny jsou rychlé, když se o nás ví, že jsme z Čech. Co si tihle kluci asi představují pod slovy mizérie a Česko?
Večer v restauraci se loučíme s Pavlem. Odlétá o dva dny dříve než my. Pracovní povinnosti. My kontrolujeme vlakové spojení do města El-Jadida. Vydržet tři dny v Casablance by bylo neúnosné. Jezdí pouze dva vlaky denně – v 9 a 16 hodin (ramadánový jízdní řád). Volíme proto státní autobusovou společnost CTM.
Toho dne jsme nakonec nebyli jediní, kdo se dostal do potíží. Zabodovali i kluci. Jejich „proškolení“ proběhlo večer, zatímco my s Vláďou jsme už relaxovali v proleželých hotelových postelích. Pavel nazítří odlétal, a tak zavládla poměrně uvolněná nálada. S Jirkou se rozhodli obhlédnout před závěrem marockého putování noční Casablancu. Dokonce jim nestačilo ponaučení z Rabatu a doufali, že někde budou i místní děvčata. Město skutečně pulzovalo životem, všude plno lidí, večerní korzo v plném proudu. Zrovna procházeli po jedné z hlavních avenues a uvažovali o kávě, když se za nimi ozvalo tradiční „Ramadan bon – ça vous plait? Maroc O.K., good?“. Nalepili se na ně dva bodří chlapíci, mezi čtyřiceti, padesáti lety. Začali tradičně: odkud že jsou a že znají spoustu Čechů, že pracují na zámořských lodích... a že je zvou na kafe. Po krátkém zaváhání si chlapci řekli, proč ne? Stejně už chtěli někde zasednout. Usadili se v jedné z kaváren, dokonce velmi pěkné, i s výrazným podílem žen. Káva objednaná a ti dva místní působili docela dobře, dalo se s nimi bavit. Za chvíli ale začali vyprávět, že jakožto námořníci jsou placení v dolarech a že zrovna přijeli a nestihli si vyměnit dirhamy, jestli by kluci neměli dirhamy asi za dvacet dolarů. Jirkovi se to přestávalo zamlouvat, ale Pavel byl téhle transakci kupodivu příznivě nakloněn, ačkoliv je jinak velmi nesmlouvavý a obezřetný obchodník. Asi podlehl euforii z blížícího se odletu domů. Navíc sám už žádné dirhamy neměl, protože druhý den odjížděl, takže to bylo na Jirkovi. Nesměle vytáhl dirhamovou dvoustovku. Jeden z borců ji vzal a vyrazil za číšníkem rozměnit ještě stodolarovku, aby nám mohl vrátit, protože nemá menší.
Chlápek zmizel, uběhla možná minuta, ten druhý mezitím zkušeně prohodil pár světáckých vět a pak vytáhl mobil a předstíral (jak ovšem klukům došlo až později), že telefonuje. Rychle se omluvil, že to musí jít vyřídit a najednou kluci u stolku zůstali sedět sami jako dva trotli. Pavel tomu ještě chvíli nechtěl věřit, ale bylo to tak. Dva opravdoví umělci, hochštapleři, kteří si je doslova vychutnali! Zpětně se to jeví jako ukázková naivita a ztráta obezřetnosti. Nejlepší však bylo, že ti dva borci, coby gentlemani, zaplatili účet. Jirka se šel ještě vrchního už jen cvičně zeptat, jestli ty dva pány už někdy viděl – „Jamais vu“. Samozřejmě.
Cestou do hotelu už mohli jen nevěřícně kroutit hlavou, ale museli ocenit skutečně kvalitní „řemeslné provedení“ celé akce. Školení je přišlo v přepočtu na 600 Kč, což je láce vzhledem k tomu, že si to budou pamatovat celý život. A jak se údajně praví v New Yorku: „Nikomu nevěř a rodinu prověřuj!“.
Hassan II.
Známou cestou a bez bloudění se vydáváme ve čtvrtek ráno k monumentální mešitě Hasana II. Začínají najíždět autobusy s „package“ turisty. S úspěchem uplatňujeme studentskou slevu a za 50 MAD na osobu a s výkladem v angličtině vstřebáváme ducha největší mešity afrického kontinentu s více než dvousetmetrovým minaretem. Mešita vystavěná z poloviny na pevnině a z poloviny nad oceánem je definitivně položkou „must see in Casa“.
Autobus odjíždí přesně v 11 hodin ze shromaždiště CTM před hotelem Sheraton v nové čtvrti kousek od hotelu Negociant. Za 25 MAD a dalších 5 MAD za zavazadlo unikáme shonu a ruchu velkoměsta. Po dvou hodinách pohodlné klimatizované jízdy vystupujeme v El-Jadidě a míříme rovnou do hotelu du France/Maghreb. Překvapuje nás milé přivítání i úroveň bydlení. Trojlůžkový pokoj za 80 MAD. Veliká místnost s výhledem na přístav a pevnost, se stolem, umyvadlem, skříní, velkými postelemi a dřevěným stropem k tomu. V ceně je studená sprcha, za teplou se platí 5 MAD navíc. Tady se nám asi bude líbit ...
