Casablanca - Beni Mellal - Azilal

Přidáno: 26.10.2011 | Datum akce: 14.11.2001
Autor: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2001 | Afrika | Azilal | Beni Mellal | Casablanca | Maroko

Tvrdé bydlo

Dnes již ojedinělým letounem MD 80 (McDonell Douglas) společnosti Allitalia, odlétáme z Prahy v 17:35. Po krátkém pobytu v tranzitním prostoru milánského letiště Malpensa pokračujeme stejným typem letadla do Casablancy. V Casablance jsme v 22:30, je 15 stupňů Celsia.

Uvítala nás báječná vstupní hala s vodopádem a jakousi uměleckou skulpturou. Na celní přepážce po mně člověk v uniformě chce „outl“. Martin pochopí, že má na mysli hotel. My ovšem přespáváme přímo na letišti v malém kumbále v 1. patře (za skleněnou přepážkou u vysílaček). Máme zjištěn odjezd vlakůa tak můžeme spát až do rána naprosto v klidu. Martin s Jirkou noc údajně probděli, neboť se věnovali ostražitému hlídání. Mramor na podlaze je tvrdé a studené bydlo.

Alibaba

V 5:30 chodí kolem lidé a pracanti se stroji na čištění podlahy. Vstávám v 6:30 a pojídáme půl kuřete. V 7:30 jedeme vlakem 25 minut do Casablanky za 30 dirhamů (MAD). U okénka hipík jak z pohádky, celý zrzavý, červený, pestrobarevný huňatý vlněný hábit – ALIBABA. S hipíkem sháníme taxi na autobusové nádraží. Jsme ještě docela vyplašení z marockých způsobů, takže jsme rádi za tohoto zkušeného borce. Pod jeho taktovkou jsme sehnali grand taxi za 50 MAD (10/os). U vodopádů prý minulý týden sněžilo, v Maroku byl tento Angličan podle svého vyprávění již 12krát. Během jízdy chlapík vytahuje z hábitu elektrický kartáček a přejíždí svůj chrup. Kromě vody a malinké plátěné mošny s sebou nemá dočista nic. Povídá, že u vodopádů nedávno sněžilo a že se pěkně sjel po LSD. Pak se ALIBABA rozloučil a zmizel.

Po výstupu z auta se na nás vrhají houfy Maročanů, co po nás pořád něco chtějí, nabízejí nám stále cosi čemu ani za mák nerozumíme. Taxikář nám nabídl za 700 MAD odvoz až k vodopádům. Městem se proháníj spousta kozích dechů.

Pohyb aut je chaotický, ulice špinavé. Petit taxi pro 2 – 3 osoby jsou zde červené a velké „grand taxi“ jsou mercedesy bílé barvy pro 6 i 7 pasažérů mimo taxikáře. Ženy jsou vesměs zahalené. Nacházíme Beni Mellal (kasa 12-13/za 45 MAD/bus jede v 8:50). Na autobusáku panuje neuvěřitelný mumraj, přes protesty autobusových prudičů jsme protlačili bagáž dovnitř. Při odjezdu jednoho z mnoha busů se ti lidé začnou prát, hádat, strkat ruce do motoru a cosi vyhazovat. Rozhodilo nás, když nám kdosi v buse chtěl vyměnit naše oranžové lístky za modré, nakonec Jiří ustoupil a my též. Později jsme zjistili, že se u soukromých autobusových společností jedná o vcelku obvyklý postup.

Cesta ubíhá, lidé nasedají kde se jim zlíbí, záchody stojí po 1 MAD. Oslnil nás ohromný stanový trh ve vesnici Boujad, který v nás vyvolal dojem Afghánistánu – špína, čoud, přeplněné náklaďáky, otrhanci, stažené kusy dobytka, kožky. Rozhodně žádná speciálně turistická atrakce. Posledních 50 km vidíme již kulisu středního Atlasu, na vrcholcích je sníh. Ve městě Kasba jsme si za 1 MAD koupili oříškovou tyčku.Ve 14:15 jsme v Beni Mellal.

Zážitková jízda

Samotná jízda do Beni Mellalu byla „zážitková“. Do busu několikrát přistoupili „muzikanti“ bušící do bubínku, fidlající na poničené housle a mečící na cestující své nejlepší kusy. Většinou se někdo slitoval a něco jim dal, protože po zpěvu začali něco divoce vyprávět a druhý do toho vždy hlasitě přikyvoval, ženy občas upustily slzu a daly nějaký obnos. Jedna z muzicírujících skupinek si zejména oblíbila Martina – svou produkci mu nasadil přímo k uchu, div, že se mu hlava nerozskočila. Vydržel pouhých pět minut a upustil aspoň 2 MAD. Muzikanti odtáhli za halasného smíchu. Očividně byli odhodlaní hrát až do skonání světa, pokud by Martin nic nedal. Na uvolněné sedadlo pak k Pinďovi nastoupila žena s děckem přivázaným na zádech. Po nějakém čase ho dala dopředu a přistrčila dítěti prs.

Na autobusáku jsme pojedli a překvapil nás i velmi čistý záchod. Následovalo hledání taxi do do Cascades d'Ouzoud. Taxikáři na nás zkoušeli ceny kolem 400 MAD, dál už jsme to ani nezkoušeli a rozhodli se pro bus. Vyměnili jsme další peníze, překvapilo, že v bancebyl stejný kurz jako na letišti, nakonec jsme si všimli, že kurz je prakticky stejný v celém Maroku (11,313 za USD) Lístek do Azilalu přišel na 22 MAD, odjezd v 18:00. Čekání na odjezd jsme si zkrátili vycházkou do města.: špína, stažená zvířata, muži v kavárnách, koketní děvčata (kupodivu se nijak nebála pohazovat očkama ani prchavých úsměvů). Všude vlály marocké vlajky - – blížil se 18.listopad – den nezávislosti a nazítří navíc začátek ramadánu. Šest hodin, autobus vyjíždí. Museli jsme překonat své obavy a uložit bagáž do nákladového prostoru Vyhlídková cesta vedla horskými silnicemi kolem hlídané přehrady (no foto – military) do Azilalu. Po cestě se dal Jiří do řeči s Berberem, který slíbil, že nám zajistí hotel za 35 MAD. Slib splnil a ve tmě (nastupuje už okolo 18:30) kráčíme k hotelu Sousse. Pokoje byly dobré a sprcha vlažná. Ráno začínáme konvicí mátového čaje (až později nám byl vyjeven způsob jeho správné konzumace– je třeba několikrát nalít do skleničky a potom zpět do konvice, aby se promíchalo velké množství cukru a čaj se zároveň ochladil) za 10 MAD.