Tetuán, naše potíže na severu
Autor: Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2002 | Afrika | Casablanca | Maroko | Rif | Tanger | Tetuán | UNESCO | Šafšawán
Přesouváme se na sever Maroka. Dlouhá štreka a taky pár komplikací cestou. Z Essaouiry jsme zamýšleli dojet do Tangeru. Dopadlo to ovšem jinak. Půlnoční expres do Casablanky byl pomalejší než jsme čekali. Také jsme si neprozíravě nekoupili lístky až do Tangeru, a tak nás na autobusovém stanovišti v Casablance čekalo nemilé překvapení. Všechny ranní spoje plně obsazeny. Nejbližší volný až v 11:00! Nic naplat, platíme 120 dirhamů za jízdenku, rozkládáme karimatky a uleháme na zem. Máme před sebou pět hodin odpočinku.
Po přesunu z Essaouiry jsme o zkušenost bohatší. Bylo prodáno více lístků, než kolik bylo míst v našem kočáře CTM. Tedy klasický overbooking známý z letecké dopravy. A na cestě do Tangeru se situace opakovala. My jsme měli štěstí. Snažíme se být všude první a i tentokrát jsme svá místa nekompromisně obsadili a už se z nich nehnuli. Pozorujeme měnící se krajinu za okny – sem tam náznak řeky, těžba soli z moře, pláže, nepořádek a odpadky. Mírně rozlámaní jsme v podvečer v Tangeru. Okamžitě je nám jasné, že tohle není místo, kde bychom chtěli přenocovat. Město se nám nelíbí. Působí nepřátelsky. Lonely Planet doporučuje horskou oblast Rifu, kde má vládnout naprostá pohoda. Proč to tedy nezkusit. Přes medínu míříme na autobusové stanoviště. Bohužel se nám nepodařilo na první pokus najít to správné. Město je přecpané lidmi. Je zhola nemožné chytit byť obyčejné taxi. Chceme do Tetuánu. Dotazovat se místních na správný autobus je marné. Po rozhovoru s dopravním policistou máme dojem, že chudák ani nevěděl, že slouží v Maroku.
Z vyhlídkové terasy, kde se mačkají snílci o lepším životě za průlivem, vidíme v zapadajícím slunci břehy jižního Španělska. Konečně nám zastavuje petit taxi. Autobus jede od mešity v centru nové části města v 18:30 a my spěcháme, abychom se včas usadili. Bus pomalu překonává první kopce a hory vápencového masivu zvaného Er Rif. Na okamžik se otáčíme zpět k moři. Nabízí se překrásný pohled na rozpálený rudý kotouč zapadající do moře.
Tetuán
Město leží necelých 50 km od Gibraltarské úžiny. Je označováno za křižovatku kultur, jeho medína je od roku 1997 na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Díky tradičním řemeslům a lidovému umění je od roku 2017 patří také do „sítě tvůrčích měst“, kterou spravuje UNESCO. Na místě dnešního Tetuánu (pro Francouze spíše Tétouan) stávala již římská osada Tamuda. Novější historie je spjata s maursko-španělskými vlivy. Po pádu Granady a vyhnání z katolického Španělska se tu od konce 15. století začali usazovat muslimští a židovští uprchlíci z dříve maurské Andalusie. Díky energii těchto přistěhovalců město zažilo nový rozvoj a přesunulo se do něj jádro andaluské kultury. Proto se o Tetuánu kdysi mluvilo též jako o „dceři Granady“ či „Malém Jeruzalému“. Ve 20. století byl Tetuán hlavním městem španělského protektorátního Maroka. V předvečer občanské války se zde generál Franco chystal na svržení republikánské vlády. V roce 1956 bylo město vráceno Maroku, když země získala úplnou nezávislost. Kromě arabštiny a francouzštiny se zde lze dodnes dobře dorozumět španělsky.
Za hodinu už stojíme na nádraží v Tetuánu a okamžitě se na nás nabaluje místní týpek. Ukazuje nám záchod a nabízí doprovod do města. Jeho obchodní mantrou je zřejmě tvrzení o potřebě prakticky si procvičit angličtinu. Nejsme z něj nadšení, ale nedá se nic dělat. Je neodbytný. Dnešní cestování jsme si chtěli protáhnout až do nedalekého Šafšawánu a v Tetuánu se stavit až cestou zpět. Ale je dost pozdě. Taxikář po nás chce neuvěřitelných 600 dirhamů. Neodbytný student cizích jazyků nám tvrdí, že nikde nenajdeme ani místo k přespání. Je high season. Nabízí tip na bydlení v medíně. Hotel Gazela. Cena je více než příznivá. Pouhých 25 dirhamů na osobu. Nakukujeme do ukrutného doupěte. Až příliš nám připomíná děsivý hotel a hrozné zážitky z loňské návštěvy Rabatu. V pokojích chybí okna, uvnitř se povaluje několik totálních zhulenců. Padáme odsud.
Ostatní hotely jsou drahé nebo plné. Náš nevyžádaný průvodce se nás stále drží, ač ho žádáme, aby nás nechal na pokoji. Pokaždé když vlezeme do nějakého hotelu. Vpadne tam s námi, prohodí pár slov s recepčním a my nemáme šanci. Jeho ničemné pomoci a pronásledování máme plné zuby. Měníme taktiku. Jdeme se raději najíst a Mustafy se zbavujeme. Alespoň na chvíli. V restauraci Sandwich Ali Baba objednáváme polévku, bagetu a pití. Později se znovu marně snažíme sehnat ubytování. Nakonec jdeme na kruhové náměstí na konci třídy Mohamada V., kde mají být podle Lonely Planet dražší hotely. Nacházíme jeden, který údajně patří mezi ty hodinové. Jdeme do tohoto! Hotel Río Jana je situován přímo na náměstí a recepční, mimochodem na plech zfetovaný chlapík, nám ukazuje pokoj pro 5 lidí za 250 dirhamů. Zřejmě je opravdu zcela mimo a my to srážíme na báječných 150! Máme nádherný veliký pokoj s výhledem na hemžení lidí pod okny a obrovský billboard krále, který Tetuán nedávno poctil svou návštěvou. Na budově koloniálního stylu je znát španělský vliv. Ostatně leckde je tu lepší mluvit španělsky než francouzsky. Byl to dlouhý a ubíjející den.
Er Rif
Arrif v berberštině znamená pobřeží či „kraj světa“ (arabsky al-Rif). Je to převážně hornatý region na severu Marockého království. Území bylo od pravěku osídleno berberskými kmeny. Již v 11. století před. n. l. se zde objevují Féničané a zřizují své obchodní základny. Později se kraj dostal pod kontrolu Kartaginců a následně Římanů, za nichž byl součástí provincie Mauretánie. Římské období končí v 5. století nájezdy Vandalů a zkraje 8. století se rychle šíří vliv islámu – r. 711 se vojevůdce Tariq ibn Ziyad se svým převážně berberským vojskem vyloďuje na evropské straně Gibraltaru (Gibraltar – Tárikova hora, Džebel Tariq). V druhé polovině 20. století se řada obyvatel Rífu snažila vybřednout z chudoby emigrací do Evropy, kam mnozí Maročané odcházeli za prací zejména do dolů a podniků těžkého průmyslu v Belgii, Nizozemsku a severní Francii. Tyto vazby se odrážejí i v pestré nabídce leteckého spojení této části západní Evropy s Rífem (Ryanair dnes létá do Tangeru, Tetuánu, Nadoru a Oujdy).
Geograficky oblasti dominuje pohoří Rif, které není součástí Atlasu, ale prodloužení španělského Andaluského pohoří (Betická Kordillera). Pohoří se spíše než svými horskými vršky proslavilo masivní produkcí konopí. Říká se, že až 2/3 evropské spotřeby hašiše vyrostlo právě tady. Roste údajně až na 90% zemědělské půdy. Pohoří Rif se táhne v délce asi 300 km od mysu Spartel a města Tangeru na západě až k řece Mulúja na východě. Nejvyšším vrcholem je hora Tidighin (2456 m). Mezi známé vršky patří Mojžíšova hora (Jebel Músá) na pobřeží Gibraltarského průlivu, která bývá považována za jeden z Herkulových sloupů.
Hned brzy ráno pořizujeme jízdenky do Šafšawánu. Až potom následuje shánění jídla. Posilnění croissanty, drobnými pains au chocolat a koláči se jdeme konečně v klidu projít do medíny. I ta tetuánská je na seznamu UNESCO. Procházka ranní historickou čtvrtí stojí za to. Všude jsou hromady odpadků. Jen pomalu a líně je začínají uklízet a splachovat vodou. Úzkými uličkami se vydáváme do kopce ke kasbě. Ta je obklopena skládkou. Skládka odděluje medínu od hřbitova a nové čtvrti. Současně představuje oblíbené místo pro místní napůl zdivočelé psy, ale pasou se tu i ovce a kozy. Něco takového jsme nečekali. Okolí Tetuánu je strašlivě zaneřáděné. Když se medínou vracíme zpět, vyrážejí na prohlídku historické čtvrti první skupinky s průvodci. Dívky v šortkách tak krátkých, že nezbývá moc prostoru pro představivost. Tato forma prezentace zaujme nejen mne. Místní chlapci své pohledy tradičně doprovázejí i hlasitým pokřikováním. Jedna z trhovkyň se okamžitě chápe šance a polonahou slečnu hbitě obléká od hlavy až k patě. Nálada ve městě je na hony vzdálená pohodě jižního Maroka. Možná je to dáno blízkostí Evropy, ale o náladě veřejnosti leccos napovídají nápisy na zdech (hákový kříž + židovská hvězda = USA a další obdobné výjevy; je necelý rok po 11. září…). Před odjezdem ještě jdeme do nové čtvrti na internet. Během korzování nás bohužel opět zachytil Mustafa. Dnes ovšem na angličtinu nemá náladu, tak na nás jen hází chléb.
S úlevou se usazujeme v přistaveném autokaru směr Šafšawán. Jen pryč odsud. Potížím však není konce. Špatně interpretujeme čísla sedadel na jízdence. Místo na sedačkách 51 – 53 sedíme na 31 – 33. Vyzbrojeni zkušenostmi z přesunu mezi Essaouirou a Tangerem, kde bylo přebukováno, trváme až příliš dlouho a asertivně na svém. Nepřátelská atmosféra města nás poněkud zatvrdila. Kolem začíná burácet hrdelní španělština, aby to i ti „evropští imbecilové“ pochopili a naučili se arabské číslice. Nemá smysl zabíhat do podrobností … Objevil se i Mustafa, byla mela a my byli nakonec rádi, že nás vůbec nechali odjet – na sedadlech 51, 52 a 53…
