Tanger - Exit Afrika
Autor: Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2002 | Afrika | Gibraltar | Maroko | Tanger | Španělsko
Vstáváme brzy a vyrážíme vyhlížet autobus. S odjezdem ze Šafšawánu nejsou problémy, míříme do Tangeru se zastávkou v Tetuánu. Na tetuánském nádraží opět z okna zahlídneme našeho vlezlého nedělního průvodce Mustafu. Ukazuje něco ve smyslu, že jsme mrtví muži … jeho city k nám evidentně ochladly.
Po příjezdu do Tangeru odchytáváme petit taxi a jedeme do přístavu. Tohle město nám nepřirostlo k srdci. Ale musíme uznat, že jsme mu ani nedali příležitost poznat jej důkladněji. V přístavu, v kanceláři společnosti Transmediterránea požadujeme lístky na nejbližší trajekt. Daří se. Odjezd v 11:30, tj. za půl hodiny. Uháníme k pasové kontrole, kde stojí obrovská fronta a pracuje pouze jeden pasovák. Jsme utopeni ve velké skupině amerických turistů. Ptám se jich, zda mají odjezd také za několik minut jako my. Třeba by nás mohli pustit. Dostává se mi zpěvavé odpovědi od nadrozměrné turistky: „I don´t know, we are just following the guide….“. Co dodat. Za pasovkou zběsile vbíháme na jedno z mnoha nástupišť, dožadujeme se vstupu na jakousi loď, ale zjišťujeme, že se nejedná o tu správnou. S ještě jedním podobně zmateným italským párem se vracíme a sbíháme dolů na rampu, kde se nejprve nastupuje do autobusu a ten nás konečně dováží k naší Transmediterránee.
Loď je příjemným zpestřením, o divadlo se stará již zmíněná Italka, která během oněch dvou hodin plavby prochází neuvěřitelnou proměnou. Z celkem pěkné a zajímavé holky se pod nánosem make-upu stává jen nevýraznou maskou. Inu, návrat do civilizace pojala svědomitě. My podobnou činnost provozovat nemusíme, a tak raději plápoláme v silném větru a pozorujeme marocké rybáře, kteří se na svých maličkých bárkách pohupují ve vlnách průlivu.
Vyloďujeme se ve španělském Algecirasu. Telefonicky zjišťujeme, jak to vypadá s volnými místy v letadle, neboť disponujeme pouze stand-by letenkami. Nic moc. Zítra má být takřka plno (144 ze 148 míst), tak uvidíme. Hladce nacházíme autobusové nádraží a za chvíli nám dokonce jede bus do La Línea, což je poměrně nehezké místo sousedící s Gibraltarem. Kupujeme si lístek na zítřejší dopolední spoj do Málagy. Jsme vyhladovělí. Snaha najít něco k snědku v okolí nádraží je marná. V La Línea je všechno zavřené. Po dobré půlhodině hledání nacházíme jakési bistro. Jsme jedinými zákazníky. Jefe se o nás stará s profesionálním zanícením. Dáváme dvě pivka, slušné menú del día a uháníme k hranici. Na skok do Británie … na Gibraltar!
