Národní park Toubkal (I.)
Autor: Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2002 | Afrika | Aroumd | Asni | Imlil | Jebel Toubkal | Maroko | Vysoký Atlas
Po probdělých 24 hodinách se probouzím pod neduživou hrušní. Kluci mají za sebou tři hodiny výživného spánku. Spánek se pokoušel přemoci i mne, ale vydržel jsem průběžně hlídkovat. Právě odbíjí 5:30. Osvěžen několika mikrospánky velím k návratu do pár set metrů vzdálené obce Asni. Po cestě se krmíme konzervovanou paštikou se skrojky českého chleba. Vše nasvědčuje tomu, že dnešní den bude úspěšný.
Hned po příchodu na malé tržiště v centru Asni, odkud jsme se před necelým rokem vypravili dobývat zasněžené vrcholky Atlasu, si bez většího smlouvání zajišťujeme odvoz na korbě náklaďáčku. Na stojáka za pouhých 15 dirhamů na osobu. Po 45 minutách jízdy ve společnosti dalších 15 lidí na prostoru o rozměrech panelákové koupelny jsme dorazili do vesničky Imlil. Pozoruhodné bylo, jak skokově postoupily práce na výstavbě nové silnice. Celá polovina trasy byla vedena po novém asfaltovém koberci. Na dalších úsecích se pomocí padesát let staré techniky houževnatě pracovalo na zpevnění příkrých svahů nad vyschlým korytem říčky Oued Rheraya.
Místní znalost ani po roce nevybledla. Neobtěžovali jsme se tudíž dolovat z batohu průvodce Lonely Planet, ani čerstvě zakoupené mapy masivu Vysokého Atlasu. Neomylně jsme odbočili z široké pisty na Aroumd a určili azimut, který nám zkrátí cestu do hor. Hned za Imlilem jsme si ovšem museli přiznat, že bloudíme. Po půl hodině zbytečného stoupání a ještě zbytečnějšího sestupu jsme se objevili zpět na pistě. Před námi se rozkládalo kamenné pole s výhledem na Aroumd. A za ním pak první větší vrásnění. Okamžitě bylo jasné, že sezóna je v plném proudu. Do hor i zpět se táhla celá procesí. Kontrast s naší návštěvou v listopadu předchozího roku nemohl být větší.
Před polednem jsme se usnesli, že nemá smysl marně vzdorovat slunečnímu žáru. Složili jsme své znavené údy na tradičním odpočívadle mezi balvany pod osadou Sidi Chamharouch. Dopřáli jsme si necelé dvě hodinky osvěžení v potoce, nechali odpočinout zapařené nohy a ještě se i zasytili lahodnou konzervou plnou pečlivě vybraných mořských tresek. Cesta vzhůru probíhala naprosto standardně. Po hodině chůze se neomylně dostavily obtíže s motivací. Začal jsem naříkat jako malý chlapec, zřejmě byla na vině probdělá noc, chabý přísun jídla a nepřidal mi ani pohled na viditelně čilejší soukmenovce. Ztratil jsem kontakt se zbytkem skupiny, který se mi krutě posmíval a nic nedbal na mé prosby, abychom si udělali malou přestávku. Docela opuštěn jsem se mezi davy cizích horalů trápil ještě další čtyři hodiny klopýtaje po úzké kamenité cestičce. Míjeli mě dolaroví turisté pohodlně usazení na mulách, vysmátí senioři bez batohů vybavení nejmodernějšími teleskopickými holemi i místní děcka prodávající na svazích nápoje a suvenýry.
Okolí horské chaty - Refuge CAF du Toubkal (3207m) - nás překvapilo. Bylo zaplaveno stany, dělníky, turisty, mulami a živým stavebním ruchem. Hned pod starou chatou se totiž začalo se stavbou nové budovy Refuge des Mouflons. Zlomovým se pro nás ukázalo setkání se skupinou Čechů vedenou Marokáncem Simem. Dech nám vyrazila jeho brilantní čeština a prohlášení, že nahoře budeme „v klidků za dvě hodinky“. Dneska ještě „zahulimé a rano v šest v klidků vydem“. Tato mezinárodní studentská výprava sestávala z frekventantů brněnské Farmaceutické fakulty, resp. veteriny. Simo s Lenkou, Karel s Anetou a Helmut (Ivo) s Rašídem. Ten dělal partičce horského průvodce. Zdvořile jsme vynechali večerní hulení a soustředili se v souladu s plánem na regeneraci nasáčkování uvnitř chaty na palandách ve společnosti ostatních zámožných turistů. Výdaj ve výši 65 MAD na osobu nás dělil od kolegů z mezinárodní výpravy, kteří se uložili venku mezi kamením a oslími výkaly. „Takže zítra v klidků v šest vydem ...“
