Na hory a pláže
Autor: Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2002 | Afrika | Agadir | Maroko
Po návratu z naší první marocké výpravy (podzim 2001), vyvolání fotek a opadnutí euforie z více či méně úspěšné akce, jsme si sedli „na jedno“ a přemítali o neúspěšném výstupu na Jebel Toubkal. V hospodě se nám hora už nezdála tak nezdolatelná, a po několika pivech tedy začal vznikat plán. Vyrazíme do Maroka znovu a na Atlas se podíváme z jeho nejvyššího vrcholku! Avšak psal se teprve leden roku 2002 a před námi byla nejistá sezóna. Hledání zaměstnání, přijímací zkoušky na vysokou a další drobnosti všedního života. A tak myšlenka na návrat do Maroka trochu zapadla pod nánosy každodennosti a trochu se i ztratila mezi jinými drobnými výlety.
V mezičase jsme vyrazili za kulturou do Paříže, Londýna, sjeli si na raftech divokou Soču a nakonec i línou Lužnici v kánoi. A najednou tu byl konec léta a my zjistili, že nemáme žádné plány. A prázdné kapsy k tomu.
Vydali jsme se tedy znovu za inspirací a už po několika málo půllitrech jsme měli datum odletu. Dva dny nato jsme si vyzvedli víza na marocké ambasádě. Plán se mohl zadrhnout už jen na jediném – potřebovali jsme tři prázdná místa na palubě dovolenkového speciálu kdysi nadějné společnosti Fischer Air.
Vydali jsme se tedy znovu za inspirací a už po několika málo půllitrech jsme měli datum odletu. Dva dny nato jsme si vyzvedli víza na marocké ambasádě. Plán se mohl zadrhnout už jen na jediném – potřebovali jsme tři prázdná místa na palubě dovolenkového speciálu kdysi nadějné společnosti Fischer Air.
Pravidelná linka Fischer Air odlétala z Prahy v pondělí v 13:45, a tak jsme s Jirkou zůstali do poslední chvíle v práci, abychom si na ten den nemuseli brát dovolenou. Vláďa přijel do Prahy už ráno. Nechal si věci v kanceláři a šel nakoupit zásoby a nezbytnosti na cestu. Po jedenácté jsme do sebe ještě stihli naládovat několik knedlíků v kantýně, dobalit batohy, nasadit pohory a vyrazili jsme na Ruzyni.
Odlet měl zpoždění. Bylo to sice pouhých 20 minut, ale tradiční výmluva, že je nad Českou republikou přeplněný vzdušný prostor a vše řídí Brusel, nás pobavila. Tím spíše, že jsme znali pravý důvod – zpoždění jednoho z pasažérů, který zabloudil v Praze. Ovšem cena zpáteční letenky (včetně poplatků a navíc „open jaws“) 2500 Kč na osobu byla natolik příznivá, že jsme se nad takové malichernosti mohli snadno povznést.
Posádku tmavomodrého B737-300 tentokrát sice tvořili samí chlapi, nebylo to však ke škodě věci. Šlo vesměs o Jirkovy bývalé kolegy, takže se naše výprava těšila nadstandardním službám. Ačkoli jsme seděli až v poslední řadě, přivítal nás přípitek v podobě šampaňského. V malých odstupech následovaly sklenky whisky. Po dvou porcích jídla a několika vychlazených Staropramenech jsme již nepociťovali ani nejmenší obavy o možný neúspěch výpravy. Letadlo se právě chystalo k mezipřistání na letišti Funchal (Madeira). Přistání je zde skutečnou lahůdkou. Letištní dráha je částečně postavena na pylonech nad hladinou vlnícího se moře. Po vyložení a opětovném nástupu pasažérů jsme nabrali směr k marockému letovisku Agadir.
Slovo dalo slovo a najednou sedím připoután k sedačce (tzv. jump seat) v pilotní kabině a zběsile snímám interiér, kapitány i zapadající slunko. Ano, kapitány! Jelikož letěla tzv. zesílená posádka, měl jsem možnost sledovat při práci dva kapitány najednou. Štěstím však bylo zejména to, že se mi i po všech bezpečnostních opatřeních přijatých po 11. září 2001 podařilo do pilotní kabiny vůbec dostat a vidět na vlastní oči, jak to chodí při přistání Boeingu 737 v Africe.
V 19:30 místního času, po více než sedmi hodinách v letadle, jsme bezpečně dosedli na plochu letiště. Piloti provedli poslední check-list, já poděkoval a vyrazili jsme na hranice. Průchod přes kontrolu byl nečekaně rychlý a bez zbytečných dotazů jako minule. Okamžitě jsme si směnili 120 USD a šli obtěžovat průvodkyni z CK Fischer, jestli by nás nevzala s ostatními pasažéry autobusem do Agadiru. Stačil jeden přísný pohled na tři batůžkáře a bylo jasno ...
