Vzdorovat se nedalo. Kolikrát v životě budu pouhých 60 kilometrů od Hongkongu? Nejspíš už nikdy. Do odletu nám zbývalo dvanáct hodin. Horší však bylo, že hodiny právě odbily půlnoc! Šílený nápad!
Nasedáme na pozdně noční či spíše časně ranní trajekt. Příští zastávka Hongkong.
Město je prázdné. Je sychravo a skrze mlhu pouze tušíme vrcholky všudypřítomných mrakodrapů. Prázdnými ulicemi smáčenými vytrvalým deštěm procházíme z centra do čtvrti Wan Chai. Malinký poštovní úřad, modlitebna … Konečně nacházíme alespoň jedno místo, kde to dnes časně ráno žije. Pár bloků mezi ulicemi Hennessy, Lockhard a Jaffe svítí do deštivé noci blikajícími neóny. Tu a tam se z některého z mnoha nočního podniků vyhrne rozjařená skupinka mladíků evropského nebo amerického původu. Hlad a žízeň nás ženou k nejbližšímu bankomatu. Nemáme v kapse ani jediný hongkongský dolar.
U bankomatů nejsme sami. Velmi spoře oděná dívka, co se vyzná, radí vrávoravému pánovi v letech, jak z bankomatu vytáhnout potřebný obnos. Hned vedle rázná a dobře rostlá černoška nehodlá ztrácet čas a okamžitě inkasuje jiného sběratele "laciných" zážitků a do toho my. Potřebujeme jen pár drobných na pití a tuňákový sendvič.
Hongkong (doslova voňavý přístav) je čínské město a region ležící na pobřeží Jihočínského moře patřící mezi tzv. zvláštní správní oblastí Čínské lidové republiky. Patří také mezi nejhustěji osídlené oblasti světa.
První Evropan, který toto místo navštívil, byl portugalský mořeplavec Jorge Álvares v roce 1513. Portugalci poté zřídili obchodní stanici v sousedním Macau.
Roku 1699 začala v Číně obchodovat britská Východoindická společnost. V Evropě byla v té době velká poptávka po čínském zboží, naopak v Číně po evropském jen velmi malá a Číňané vyžadovali po Evropanech za své zboží (hedvábí, porcelán, čaj) platby ve stříbře. Britové začali do Číny nejprve vyvážet a později pašovat ve velkém opium, které produkovali ve svých koloniích v Indii. Drogově závislých na opiu v Číně rapidně přibývalo. Po zákroku proti překupníkům a zabavení mnoha tun opia došlo k rozpoutání první opiové války. Britské válečné loďstvo roku 1842 obsadilo několik pobřežních měst a donutilo čínskou stranu podepsat Nankingskou smlouvu, podle které museli Číňané předat Velké Británii Hongkong a bez omezení otevřít pět svých přístavů zahraničním obchodním společnostem, povolit obchod s opiem, zaplatit Britům zničené opium (6 milionů stříbrných dolarů), včetně válečných výdajů (12 milionů stříbrných dolarů) a konečně také odpustit britským obchodníkům dluhy ve výši 3 milionů stříbrných dolarů.
Poloostrov Kowloon byl postoupen Británii v roce 1860 podle Pekingské smlouvy po druhé opiové válce. Přiléhající území, kterým se říká „New Territories“, byla pronajata Británii na dobu 99 let, a to počínaje 1. červencem 1898 a konče 30. červnem 1997.
Když se v osmdesátých letech 20. století smlouva o pronájmu „New Territories“ blížila ke svému konci, byla zahájena jednání o vrácení Hongkongu Číně. Podle smlouvy, která je známá jako „Čínsko-britské společné prohlášení“ z roku 1984 se mělo celé území Hongkongu počínaje 1. červencem 1997 stát „Hongkongem, zvláštní administrativní zónou ČLR“. Čína se zavázala, že podle zásady „jedna země, dva systémy“ nebude v Hongkongu praktikován socialistický ekonomický systém a že současný kapitalistický systém a životní styl zůstane nezměněn po 50 let, tedy až do roku 2047. Smlouva vešla v platnost po půlnoci 1. července 1997, když poslední britský guvernér Chris Patten odplul na Královské jachtě Britannia.
Tuším, že z toho nic nebude, ale což … chci se podívat na panorama probouzejícího se Hongkongu z vrcholku Victoria Peak (552m). Přes den by člověk nasedl do lanovky – Peak Tramway – a během chvilky si užíval jedinečného pohledu na mrakodrapy pod sebou. Naháníme taxi. Po několika neúspěšných pokusech se daří. Ostré serpentiny. Ptáme se řidiče, jak se dostaneme zpět do města. Neví, ale možná budeme mít štěstí a seženeme jiné taxi. Čekat na nás nehodlá. Pozitivní je, že tady angličtina není problém ...
Fouká vítr, prší a přes mlhu je vidět jen opravdu málo. Výstup na samotný vrchol postrádá smysl. Vydáváme se na okružní stezku po Lugard Road. Během hodinové vycházky potkáváme jen dva běžce a jednoho pejskaře.
Na stanici lanovky zjišťujeme, že nebude snadné dostat se zpět do města. Lanovka otevírá za dvě hodiny, autobusy nejezdí a z vystavených jízdních řádů nejsme s to vyčíst, kdy začnou a kolem ani živáčka. Žádné taxi. Zcela pusto. Po dvaceti minutách marného čekání na příjezd čehokoliv odchytáváme jediného kolemjdoucího a prosíme, zda by nám mohl zavolat taxi. Nemáme ani ponětí na jaké číslo volat. Kamsi volá, hovoří a pak se jen usměje a pokračuje dál. Co to bylo? Přijede taxík nebo ne? Docela zmateni zůstáváme stát na kraji silnice a doufáme, že se co chvíli objeví záchrana.
A skutečně. V Hongkongu se dějí zázraky do čtvrt hodiny. Jedeme rovnou do přístavu a končíme naši pětihodinovou poznávačku.