Příliš rychlí, příliš slabí
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Štítky: 2013 | Asie | Kyrgyzstán | Pamír | Pik Lenina
Venku vládne tma. Jsou čtyři ráno! Rychle polkneme poslední sousto a pouštíme se do balení stanu. Promrzlá a jinovatkou obalená plachta končí na mém batohu. Vláďa si upevňuje do popruhů vnitřní stan a tyčky. Zabaleno. Svižným krokem se vzdalujeme tábořišti C1 provázeni jen hlasitými zvuky křupajícího ledu pod skelety. Hlavou se honí myšlenky. Hany si klidně spí a zhluboka oddechuje. Jemu už to tady v Pamíru skončilo. Dnes sestoupí a možná zítra nebo pozítří bude popíjet pivečko po hospodách v Biškeku. Však se taky dočkáme! A jak nám bude chutnat!
„Vláďo!“, křičím marně do tmy. „Kurva, kde seš!? Jdeš někam do prdele. Otoč to!“
„Se uklidni!“, ozývá se odkudsi z dálky.
Před pár minutami jsme se při hledání cesty po rozeklaném ledovci rozdělili a nyní nás odděluje několik trhlin, tma a značná vzdálenost. Jsme půl hodiny na cestě a kufrujeme! Jímá mě vztek. Takhle trapně tady pobíhat. A to jsme si mysleli, že cestu ledovcem umíme. Leda prd! Světelný kužel čelovky dosáhne sotva do vzdálenosti padesáti metrů. Jsem si jistý, že se Vláďa vydal opačným směrem. Čekám. A občas na něj volám. Snad to brzy pochopí.
Společně nalézáme malou stezku, po které přicházíme k tábořišti agentury Pamir Expeditions. Ztratili jsme patnáct možná dvacet minut a mě to stálo několik dalších vlasů! Ale už je to OK. Nasazujeme mačky a v šeru probouzejícího se dne začínáme stoupat. Sníh je tvrdý a s hůlkama v rukou postupujeme docela rychle. Pod úsekem trhlin, který končí velkou trhlinou v třetině cesty, se navazujeme na lano. Cik-cak lezeme nejprudší pasáž, abychom se na vrcholu výšvihu mohli podívat do bezedné ledové tlamy. Zase o pořádný kus vyrostla. O dvě stě výškových metrů dál v mírnějším svahu zastavujeme. Vláďa jde do podřepu, aby vykonal, co tělo žádá, a já mezitím asi pět metrů od cesty kopu díru pro lano. Smotávám ho, vkládáme ho do jutového pytle a Vláďa ho spolu se sedáky obřadně pohřbívá do severní stěny Piku Lenina. Ještě uložit pozici do GPSky a jdeme dál.
Po pěti hodinách jsme na konci stoupání severní stěnou. Kilometr od nás je C2. V táboře je překvapivě mrtvo. Vidíme stoupat jen minimum lidí. Buď ještě chrápou, anebo ti, co chtěli dnes jít, šli raději hodně brzy z rána. Chvíli posedáváme a koukáme na vzdálené druhé tábořiště.
„Je příliš brzo na to, abychom si postavili stan v C2 a celý den tu v horku čuměli do blba. A navíc tu padaj šutry! Půjdeme dál.“
„Souhlas. Jen musíme dát pozor, abychom se na slunci neuvařili. Hodně opatrně, jasný!“, upozorňuje mě Vláďa, protože vidí, že jsem nebezpečně nadšený.
„Myslím, že není nutný to dneska napálit s těma krosnama až do C3. Můžeme zůstat v mezitáboře. Pod C3. A uvidíme, jak dál.“, taky se nechci zničit. Je mi jasné, že C3 by bylo možná příliš. Ze 4400m do 6125m a s patnácti kily na zádech?
V C2 už je hodně cítit horko. Odkládáme další kousky oblečení a relaxujeme na plošině mezi stany. Čeká nás prudké stoupání na hřeben. Vláďa si dnes už podruhé odskakuje. Oba věříme, že se nejedná o nic vážného. Jen následek přežírání se během dní odpočinku. Plazíme se pomalu vzhůru. Předcházíme chlapíka v krátkých elasťákách a obdivujeme se jeho odvaze vystavovat holou kůži. O co je větší naše překvapení, když v něm poznáváme Florkiho. Pražského lezce, který se nám ozval v březnu a chtěl se přidat. Souhlasili jsme, ale potom se Florki na hodně dlouhou dobu ztratil ze scény, aby se opět ozval v druhé polovině června ve chvíli, kdy už jsme měli vše zařízeno a zaplaceno pro tři lidi. Nakonec dorazil pod kopec s českou cestovkou a dělá si vynášku do C3.
Přiznám se, že jsem neměl náladu se s ním vybavovat a ani se mu připomínat poté, co jsem si na webu Svět outdooru přečetl v diskusi nazvané Pik Lenina srpen 2013 následující: „… Nakonec jsem to odřekl páč se neplnili banální domluvy a pokud takové prkotiny nefungují dole a ještě vlastně doma tak to v 7000m srdí průserem. Nicméně bych tam rád jel ale s někým na koho je spoleh …“. Florki sháněl 28. června parťáky na výstup a neodpustil si kecy o nespolehlivosti a neplnění dohod. Chlapík, který se neobtěžoval mi napsat dva měsíce ani to, zda má vůbec koupenou letenku, když jsem mu naše potvrzené letenky posílal už v polovině dubna! Takových zájemců o společné výlety už jsem zažil mnoho. Dokud nevidím koupenou letenku na vlastní oči, nevěřím … nicméně Florki to vážně myslel a šlape nahoru.
Přicházíme na plochý rozložitý hřeben. Asi dvě stě metrů před námi je tábořiště, které jsme si pojmenovali C2,5 (5830m). Vedle nás je kamenitá vyvýšenina. Zastavujeme. Už dávno nám došel litr vody, který jsme si každý bral na cestu. Máme žízeň a po osmi hodinách chůze máme dost. Rozkládáme vnitřní stan, abychom se ukryli před sluncem a udělali si čaj a oběd. Na chvíli usínám.
Kolem prochází spousta lidí. Veliká skupina asijských turistů sestupuje z třetího výškového tábora, kam se vydali na procházku. Ležíme dlouho. Stan přenášíme do nedalekého tábořiště až v podvečer. Upravujeme plošinu a Vláďa se pouští do diskuse s jediným dalším obyvatelem tohoto placu. Německý horolezec Ralf včera vystoupil sólo na vrchol. Popisuje nám technické obtíže, místa, na která si dát pozor, i nekonečnou délku hřebene. Hlavně závěr a hledání vrcholu. Doporučuje jít rovnou odsud až na vrchol a nebrat si ani cepín. Hůlky budou stačit.
Po rozhovoru uleháme klidnější a s jasným plánem. Budíček v jednu ráno …
GPS
Ke stažení je k dispozici soubor ve formátu *.gdb pořízený přístrojem Garmin eTrex 30, který obsahuje záznam trasy našeho výstupu na vrchol Piku Lenina (7134m).
Ke stažení:
