Povedená aklimatizace
Autor: Václav Mlynařík
Fotografie: Martin Linhart | Václav Mlynařík
Štítky: 2013 | Alpy | Itálie | Monte Rosa | Švýcarsko
Úspěšný výstup na Pik Lenina je podmíněn kvalitní aklimatizací. A jelikož si kluci na výlet do Kyrgyzstánu vyhradili pouze dva týdny dovolené, bylo zřejmé, že se pojede do Alp. Martin vybral oblast Monte Rosy, kam ho lákala nejvýše položená alpská chata. Předem zaplatil za rezervaci jedné noci na Capanna Gnifetti (3647m) a dvou nocí na Capanna Regina Margherita (4554m) celých 160 euro. Připraven byl tým osmi lidí. Honzu „Trávu“ Trávníčka a jeho drahou polovičku však pár dní před odjezdem vyděsila předpověď počasí. Počet lidí se stabilizoval den před odjezdem na šesti.
Na Monte Rosu jsme s Martinem, Vláďou a Jirkou vyrazili ve čtvrtek po práci tak, abychom v šest večer mohli v Plzni přibrat ještě Vilíka a Hanyho. Do italského městečka Alagna Valsesia nás čekala téměř tisíc kilometrů dlouhá cesta, takže jsme si rozdělili etapy na řízení. Tedy až na mne. Neřidiče. Vytištěný itinerář z ViaMichelin se nám bez váhání dařilo naplňovat. Až do druhé hodiny ranní. Probudil jsem se hrknutím v motoru, které ohlásilo jeho výpověď ze služby. Následovaly zoufalé vzdechy řidiče a hlahol z předních sedadel.
Na volnoběh jsme dojeli z kopečka k příhodně položené křižovatce u městečka Ligornetto. Pohotově jsme vyskočili z auta a odtlačili ho na ostrůvek pod semaforem. Po chvilce koukání pod zdviženou kapotu jsme usoudili, že oprava bude nad naše schopnosti, a tak jsme auto odtlačili do odstavného pruhu dvě stě metrů po silnici vpravo. Zbytek noci jsme přespali v autě a kolem něj. Ráno jsme se probudili s prvními paprsky slunce. Jak se říká: „ráno moudřejší večera“ a i nám se zdálo, že štěstěna stojí na naší straně. Necelých sto metrů od našeho automobilu byl autoservis.
Po výměně pár slov jsme zjistili, že v tomto autoservisu nám auto neopraví, protože jejich mechanik má dovolenou. Nevadí.
„Jistě znáte nějaký jiný autoservis v okolí, že?“, otázali jsme se plni dobré víry a naděje. Dostalo se nám kontaktu na odtahovou službu, která když přijela, svolila, že nás odveze do nedalekého značkového servisu výrobce našeho silničního korábu.
„500 eur za pouhé otevření kapoty?“, hleděli jsme na sebe s otevřenými ústy. Zjištění, že pouhé shlédnutí motoru si místní automechanici cení téměř stejně, jako čeští lékaři výměnu kyčelního kloubu, nás rozhodilo. Uvízli jsme ve Švýcarsku. Tři kilometry od italských hranic. A tady opravdu vědí, jak z vás peníze dostat. Do dokonalé rovnováhy se zde dostaly švýcarské ceny a italské mafiánské praktiky. Když dobře živený pán obsluhující odtahové vozidlo viděl naši beznaděj, iniciativně se nabídl, že nás odtáhne alespoň do nejbližšího servisu, ať nemusíme stát u silnice. Pouhých 300 eur.
„To ale nemyslíte támhleten autoservis,“ zeptal jsem se ho francouzsky ukazujíc na autoservis vzdálený necelých sto metrů.
„Mais oui, oui, monsieur.“
„Ale tam to auto v pohodě dotlačíme ...,“ hlesl jsem nevěřícně a přidal několik nepublikovatelných dovětků.
„Tak pokud chcete tlačit ...,“ odpověděl uraženě pán, nasedl do auta a odjel. Ani tehdy jsme však neztráceli poslední naději. Zjistili jsme, že další servis má být jen dva nebo tři kilometry odsud. Vyrazili jsme na průzkum. Autoservis jsme našli, dokonce i obsluhu. Po prvních slovech na uvítanou jsme však zjistili, že naše jazykové schopnosti se v tomto koutě světa nepočítají. I tak jsme ale hlavní informaci rukama nohama sdělit dokázali, odmítavé vrtění hlavou a slovíčko „carrozziere“ nás však nenechalo na pochybách, že do tohoto autoservisu, tedy specializovaného karosářství, skutečný automechanik jezdí leda jako zákazník.
Ze svízelné situace nás nakonec vysvobodily Martinovy nekonečné telefonáty do autopůjčovny, z níž jsme si automobil vypůjčili, a příslib jejích zaměstnanců, že pro nás vyšlou záchrannou eskortu s novým vozem na přívěsu a ten starý si stejným způsobem odvezou. Auto jsme tedy pro jistotu odtlačili po úzké silničce na plácek u vjezdu do nedalekého průmyslového areálu, kde jsme bohapustým poflakováním promarnili zbytek dne. Jen odpoledne jsme ještě vyrazili ve skupinkách do blízkého městečka Stabio na nákup základních potravin a tekutin. Jirka se ovšem z městečka vrátil posmutnělý. Místní jej totiž vyhnali, coby potenciálního zvrhlíka, z dětského hřiště, kam si unavený sedl, aby si při sledování hry malých děcek vychutnal svůj tající nanuk. Před ulehnutím jsme se ještě zběžně osprchovali na přilehlé zahradě u zahradního ostřikovače a neorganizovaně vykonali potřebu, což se později ukázalo jako zásadní problém pro ty, kteří spali venku.
„To je zajímavý, Martine.“, nedalo mi to ještě zapříst rozhovor po posledním zívnutí. „Všimnul sis, jak jsou tady ti komáři takový proužkovaný? Ty jsem ještě nikde neviděl.“
„Všimnul, ty svině mě pěkně rozbodaly. Dokonce jsem si musel vzít Zirtec, protože mě to začalo svědit a puchnout. Tak dobrou!“, odvětil Martin a spali jsme až do rána.
(Zpráva z tisku) Na Česko útočí komár tygří! Přenáší smrtelné choroby
Nechávají vás zprávy o exotických chorobách v klidu? Jste přesvědčeni, že v Česku jsme dostatečně chránění, protože přenašeči, tedy speciální druhy hmyzu, tady nejsou? Omyl. Česko začíná ohrožovat asijský komár tygří, který přenáší smrtelné choroby, konkrétně horečku dengue a nemoc zvanou chikungunya.
Záchrana přijela později, než jsme doufali. Rozhodli jsme se proto prodloužit náš výlet o tento ztracený den až do pondělí. To bohužel zkřížilo plány Vilíkovi, kterého neodkladné pracovní povinnosti přinutily opustit výpravu a vrátit se do Česka společně s našimi zachránci. Do italské Alagny jsme dojeli kolem poledne, což byl dostatečný čas na to, abychom zdárně realizovali první část plánovaného výstupu.
Příliš rychlý start
Z Alagny (1200m) jsme se nechali vyvézt lanovkou na Passo dei Salati (2976m), kde jsme přestoupili na lanovku Funifor přes Colle delle Pisse. Do lanovkového „autobusu“ k nám přistoupila skupinka japonských turistů v důchodovém věku, to však naším horolezeckým sebevědomím nijak neotřáslo. Od konečné lanovky se část naší skupinky vydala společně s japonskými důchodci přímo na chatu Capanna Gnifetti (3647m). Já s Martinem jsme se po pár set metrech odpojili a vydali se po ledovci Indren přímo na vrchol Punta Giordani (4046m). Nebudeme přeci ztrácet další čas poflakováním na chatě!
Po krátkém odpočinku na Punta Giordani jsme pokračovali traverzem pod strmé svahy Piramide Vincent (4215m). Výstup prudkými vysněženými žlábky s docela objemnými batohy byl hodně náročný. Tam nás také zastihly první příznaky výškové nemoci – bolest hlavy, žaludek na vodě ... Martin nezůstal pouze u pocitů. Pěvně se jednou rukou zachytil o skalní výstupek a konal, co bylo třeba. Po dalších vylezených padesáti metrech to pustil i horem. Řádně utrmácení jsme se vyplazili na vrchol. Bez dlouhého lelkování jsme sestoupili na chatu Capanna Gnifetti normálkou vedoucí pod vrcholem Balmenhorn po ledovecích Lys a Garstelet. Coby držitelé kartiček OEAV zde platíme pouhých 14 euro za noc. Doplatili jsme zbývající 4 eura a v šeru odcházejícího dne se vrhli na vaření.
Máme dost aspirinu?
Bolesti hlavy trápily každého. Snažili jsme se je rozhánět tabletkami aspirinu a někdo sáhl i po růžových pilulích. Ráno jsme vyrazili výrazně později než většina zbývajících spolubydlících na horské chatě Capanna Gnifetti (3647m). Až kolem deváté hodiny. K vrcholku Balmenhorn (4167m) jsme se dostali po zhruba hodině a půl výstupu přehledným terénem po ledovcích Gerstelet a Lys. Balmenhorn, který již 18 let zkrášluje bezmála čtyřmetrová bronzová socha Ježíše Krista z dílny sochaře Alfreda Bai, jsme dosáhli po ocelovém žebříku. Pár metrů pod vrcholkem byl v roce 1985 vybudován bivak Felice Giordano s kapacitou 6 osob.
Monte Rosa (něm. Dufourspitze) je se svými 4635m nejvyšší horou Švýcarska a druhou nejvyšší horou Alp. Vezmeme-li v potaz celkovou průměrnou výšku masivu Monte Rosy, jedná se dokonce o nejvyšší alpský masiv. Své jméno si Monte Rosa získala díky ledovcovému pokrytí, její jméno je odvozeno od franko-provensálského výrazu pro ledovec „rouese“.
Z Balmenhornu jsme pak pokračovali po vysokohorské dálnici ledovce Lys do sedla Colle del Lys. Při zmínce o Lysu nelze opomenout dech beroucí pohled na špičatý štít Lyskammu (4527m), přezdívaného „lidožrout“, který se tyčil po naší levici. Po pravé straně jsme pak míjeli odbočky na další čtyřtisícové vrcholky masivu Monte Rosy - Schwarzhorn (4322m), Ludwigshöhe (4342m) a Parrotspitze (4436m). Na chatu Capanna Regina Margherita na vrcholu Signalkuppe (Punta Gnifetti - 4554m) jsme dorazili po zhruba 4-5 hodinách cesty. Chata, jež je nejvýše položenou horskou chatou v Evropě, byla otevřena v roce 1893 za přítomnosti královny Markéty Savojské. Svou stávající kapacitu 70 lůžek však získala až přestavbou v letech 1977-1980. Za lůžko zaplatíte 18 euro na noc (členové OEAV). Na chatě je malá restaurace, kde je možné za větší peníz povečeřet, pitná voda se zde prodává stejně jako na Capanna Gnifetti za cenu 4 eura za litr. I proto jsme raději zvolili variantu přípravy vlastních pokrmů z vlastních zásob a vlastnoručně nakutaného sněhu. Každý den jsme jeho vařením strávili dobré dvě hodiny času.
Krásná hřebenovka na Dufourspitze
Další den jsme vyrazili na nejočekávanější část našeho výstupu – přes Zumsteinspitze (4563m) na Dufourspitze (4635m). Na Zumsteinspitze to ze Signalkuppe není nijak daleko. Přibližně hodinu cesty. Nejprve jsme sestoupili do sedla Colle Gnifetti (4454m) a poté jsme strmě vystoupali na Zumstein.
Z Zumsteinspitze (4563m) jsme se vydali hřebenovkou na Dufourspitze (4635m), nejvyšší vrchol masivu Monte Rosa. Po kratším o to však ostřejším sestupu do sedla Colle Zumstein jsme se pustili do posledního stoupání. Odtud jsme postupovali navázáni na laně až těsně pod vrchol Dufour, kde se Vláďa se slovy, že už na to nemá nervy, odvázal a přeběhl poslední úzký hřeben bez jištění. Ostatní ho hbitě následovali. Kromě mě a Hanyho, který když mě uviděl, jak mě bez jištění opustila veškerá jistota kroku, mile odjistil.
Z Dufourspitze jsme se vrátili zpět na chatu Capanna Regina Margherita a strávili tam poslední noc. Ráno jsme pak s východem slunce vyrazili dolů. Sestup k první stanici lanovky trval přibližně 3-4 hodiny. Martin, který při sestupu sázel jako na běžícím pásu všechny čtyřtisícové vrcholy, které jsme při výstupu ponechali bez povšimnutí (Schwarzhorn, Ludwigshöhe, Parrotspitze), do Alagny dorazil o půl hodiny po nás.
Klikatá je cesta k domovu
Cestou zpět jsme se osvěžili v chladných vodách říčky Sesia, načež jsme zjistili, že itinerář z ViaMichelin, který nás parádně navede z místa A do místa B, nelze tak úplně snadno použít při cestě z místa B do místa A. Toto zjištění nás stálo dobré dvě hodiny cesty, které jsme strávili jízdou podél západního pobřeží malebného jezera Lago Maggiore, kde leží i slovutné Locarno.
