Oš
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Štítky: 2013 | Asie | Kyrgyzstán | Oš | UNESCO
Očima marně hledám dopravníkový pás. Tady si naše krosny nezakrouží. Místo toho zastavuje u širokých dveří obstarožní náklaďáček s korbou přetékající kufry, taškami a batohy. Váháme, co dělat. Vyskočit nahoru a podávat batohy nebo ještě chvíli doufat, že je tu nějaký letištní personál. Nikdo ve stejnokroji. Nikdo, kdo by se odlišoval od běžných cestujících. A přeci. Bagážista, rafinovaně maskovaný v civilu, začíná sundávat kousek po kousku. Chápeme se svých kokonů a rychle ven.
“Jmenuji se Imendžon.” Povídá mi lámanou angličtinou postarší pán. Asi na něj koukám dostatečně zmateně na to, aby se mne zeptal: “Martin?”. Jasně. Začínám se zorientovávat. Imenjon Mahmudov je naším kontaktem v Oši.
“Dobrý den, to jsem rád, že Vás vidím. Vladimír i Jan jdou hned za mnou. Moment prosím počkejme. OK?”, teď na mne hledí trochu rozpačitě on. Bez ruštiny to nepůjde. Rychlý sled anglických slov na něj dojem neudělal.
Tlačím ze sebe pomalu: “Zdravstvujtě Imendžon. Miňa zavut ...”, je tomu přesně 24 let, kdy jsem ukončil studium povinného jazyka ruského. Něco tam zůstalo. Navíc s sebou má Vláďa učebnici ruské mluvnice a už několik hodin na tom makáme! V azbuce jsme jako doma.
Pak následuje výměna úsměvů a poznání, že si příliš nepokecáme.
Na parkovišti čeká řidič a dostatečně dimenzovaný stroj, aby pojmul hromádku našich nezbytností. Imenjon podává hlášení do Biškeku, že jsme přistáli a vzájemně se nalezli. Pomalu projíždíme městem Oš. Za třicet minut zastavujeme na dvorku před hezky upraveným domkem.
“Tohle je můj dům. Vezměte si věci. Ukážu vám pokoj.”, procházíme unaveně okolo trsů vinné révy, pod schody se konečně zbavujeme skeletů a bosí vstupujeme do příjemně vychlazeného domu pro hosty.
“Jeden z vás bude spát na matraci na zemi.”. Beru to dobrovolně. Chci si jen vyčistit zuby a sladce zaspat. Kraťasy a tričko letí k zemi. V trenkách s kartáčkem v puse jdu objevovat taje sanitární techniky. Jen zatočím za první roh, jde proti mně mladé děvče. Snad Imenjonova vnučka. Nestačím ani pozdravit a ihned ke mně přiskakuje statný podsaditý chlapík v nejlepších letech. Že by její otec?
“Takhle tady nemůžete chodit! Jsme muslimové a není vhodné, abyste tu odhalení chodili před ženami.”. Tváří se přesvědčivě. Zcela bez odporu nebo jen vypuštění jediné hlásky se obracím. Nač dráždit ... doslova bosou nohou?
Pět hodin regenerujícího spánku. Ve tři hodiny odpoledne je nejvyšší čas vydat se na nákupy. Ze všeho nejdříve však musíme získat místní měnu - kyrgyzský som. Spolu s námi se tu ubytoval i pár mladých Rusů. Mluví skvěle anglicky. Potřebujeme se s nimi spojit. Zmatený Imenjonův popis jízdy do centra maršrutkou č. 125 nebo 134 a ještě nejasnější popis místa, kde si můžeme směnit mince, nás nenaplňuje ani optimismem, ani touhou vydat se samostatně do víru velkoměsta. V ruce držím Lonely Planet, ale místo, kde právě stojíme, bych na mapě Oše hledal marně.
Mladí Rusové vstupují neohroženě do místnosti. Zvenčí dům kolemjdoucímu ničím nenapoví, že se uvnitř nachází směnárna. Běžný patrový domek na předměstí. V potemnělé místnosti je pouze stůl s jednou židlí. Sám bych sem nikdy nevlezl a už vůbec nikdy bych se tu neodvážil vytáhnout peněženku. Teď tu před zraky pětice postávajících kyrgyzských veksláků vytahuji dvě stě dolarů. Jsem ve střehu. Jasně. Kdyby něco, můžu rychle odhodit peněženku a pokusit se zdrhnout. Ostatně co jiného? Kurz je skvělý! 1 dolar (USD) - 48 somů (KGS). Bez Rusů bychom tady na divokém předměstí byli namydlení. S peněženkami vyboulenými deseti tisíci somy naskakujeme do maršrutky. Spolu s Rusy jedeme do obchoďáku.
Daří se. Nakupujeme zásoby v přepočtu za dva tisíce korun. Hany platí riskantně kartou. Průvodcem doporučovaný obchod - Oš Market - na ulici Gapar Aytiev nám poskytl potřebné. Vezeme si hromady jídla, pochutin, sladkostí ... i sušené maso! Na malém tržišti poblíž Imenjonova domu přidáváme brambory, česnek, cibuli a taky meloun.
Oš (kyrgyzsky: Ош) je po Biškeku druhým největším kyrgyzským městem. Nalezneme jej v údolí Fergana na jihu země a často se o něm hovoří jako o “hlavním městě jihu”. Oš žije, důkazem toho je i nejrozlehlejší venkovní tržnice ve střední Asii a to i přes skutečnost, že obchod a ekonomický rozvoj je bržděn existencí blízkých hranic s Uzbekistánem. Uměle vytvořená hranice přerušila historické propojení teritoríí a obyvatel. Více než 3000letá historie města ležícího na křižovatce obchodních cest středoasijské části Hedvábné stezky se odrazila i na etnickém složení jeho obyvatel, kterých je přes čtvrt milionu. Dominantně jsou zastoupeni Uzbekové (48%) následovaní v těsném závěsu Kyrgyzy (43%). Tyto dvě etnické skupiny doplňují Rusové (3%), Turci (2%), Tataři (1%) a další menší skupiny.
V Oši nalezneme i dosud jedinou kyrgyzskou položku na seznamu světového dědictví UNESCO – Posvátnou horu Sulaiman-Too (Šalamounův trůn), která tvoří malebné pozadí městu Oš. Hora s pěti vrcholy, na níž se nachází kultovní místa, jeskyně s petroglyfy a dvě mešity ze 16. století je považována za posvátnou po dobu delší než 1500 let. Oním Šalamounem se míní Sulejman, bájný zakladatel města. Jelikož na horu údajně vystoupil sám Mohamed, stala se hlavním poutním místem kyrgyzských muslimů. Traduje se, že Mohamed překvapený výhledem na úrodné Ferganské údolí vydechl údivem: "Oš...", a odtud tedy dnešní jméno města.
Neslavnou kapitolou historie města jsou dny následující po 10. červnu 2010, kdy ve městě vypukly etnické nepokoje, po kterých zůstalo 400 mrtvých, tisíce zraněných, 2000 zbořených domů a až sto tisíc uprchlíků na území sousedního Uzbekistánu.
Chystá se večeře. Na dvoře je čilo. Množství prostřených stolů, židlí a jídla naznačuje očekávání nějaké větší sešlosti. V osm se podává opulentní večeře. Spousta chodů, hodně kopru a taky skvělý nekvašený chleba - lepjoška. Je jako dort!
“Dobrý večer. Zítra se mnou pojedete do základního tábora. V kolik hodin pojedeme?”, představuje se nám žoviální chapík, který by nás měl zítra dostat pod kopec.
“Rádi bychom jeli v šest.”
“Dohodnuto. V šest budu stát za brankou.”, jsme nadšeni. Všechno jede jako po drátkách. Jen nesmíme zapomenout na deset plynových bombiček za 60 euro.
Je noc. Jedenáct hodin. Okolo velkého stolu na dvoře je pořád rušno. Společnost se náramně baví. Mně se nedaří zamhouřit oka.
GPS
Ke stažení je k dispozici soubor ve formátu *.gdb pořízený přístrojem Garmin eTrex 30, který obsahuje trasový bod - poloha našeho ubytování v Oši u Imenjona Mahmudova.
Ke stažení: trasový bod.
