Neporučíš větru dešti
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Štítky: 2013 | Asie | Ačik-Taš | Kyrgyzstán | Pamír | Pik Lenina
Venku leje jako z konve. Včera večer jen pár hodin po našem příjezdu do Ačik-Taše to začalo. V jednu chvíli se válíme u vody na karimatkách a v druhou házíme věci spěšně do stanu. Hlavně zabránit provlhnutí péřových spacáků. V noci pršelo s přestávkami. A ráno déšť bubnuje do stanové celty znovu, jako šílený. Odkládáme odchod do C1. Už 16 hodin se převalujeme na minimálním prostoru namačkáni jeden na druhého. Nuda.
Kolem desáté hodiny se ukazuje slunce. Neváháme ani vteřinu. Chceme odsud vypadnout. Předáváme pytle s nákladem Sergejovi, který organizuje jejich okamžitý odvoz do C1. Platíme 132 euro za odnesení 66 kilogramů. Prý si lze v okolí základního tábora dohodnout koně i za poloviční cenu, ale příliš se to nedoporučuje. Chlapíci, kteří se vezou na hřbetech koní spolu s naším nákladem, jsou zaměstnanci Tien Shan Travel a ručí, že vše dorazí v pořádku na místo určení. OK. Budu tomu věřit.
Balíme si zbytky věcí do batohů. Pár svršků určených do města ponecháváme v zásobovací jurtě.
„Sergeji, jak poznáme tábořiště, do kterého máme jít?“
„To najdete snadno. Bude tam ukazatel - Tien Shan.“
„Tak OK. Díky.“, v tu ránu začíná pršet. A není to žádná lehká přeháňka. Zalézáme do společenské jurty. Marnost.
Po hodině čekání za námi přichází jeden z členů posádky tábora.
„Hele kluci, vezmu vás autem až pod skály. Ušetříte dobrých pět kilometrů.“, zajímavá nabídka. Vyhnout se obřím kalužím a blátu na loukách? Kdo by nechtěl? Zvlášť, když jsem si nechal na nohou jen lehké tenisky.
„Za kolik tahle službička bude?“, ptáme se nedůvěřivě.
„Každý mi dáte 5 euro.“.
„Ty vole, 5 éček za 5 kilometrů a nakonec nás vyhodí z auta sto metrů za táborem.“, uvažujeme nahlas.
„Jasný je, že tu zůstat nemůžeme. Stan pryč, stejně jako hromada dalších věcí. Jdeme do toho. I ta chvilka v suchu za to stojí!“, dohoda je zpečetěna. Až se nám bude chtít, stačí říct.
Vystupujeme z auta u skály s pamětními deskami obětí hor (3800m). Prší jen mírně. Jízdu terénem jsme si náramně užili a nelitujeme jediného eurocentu. Tady náhle a bez varování končí travnatá louka. Lukovaja poljana (cibulová pole). Napravo burácí dravá řeka krmená tajícími ledovci a před námi masa skal, bláta a kamení. Je čas vydat se po vlastních.
Prudký nárazový vítr střídají déšť a nebo ještě lépe kroupy. Pálí mne obličej, mrznou nohy a chci domů. Ženeme to spolu s Vláďou rychle kupředu a v prudkých serpentinách stoupáme do sedla Poutníků (4130m). Počasí se zklidňuje a my si vychutnáváme první výhled na obrovský Leninův ledovec. Cestou potkáváme pouze několik jednotlivců. Za mírného stoupání traverzujeme po pravé straně údolí ledovce. Postupujeme k brodu (4225m). Víme, že řeka bývá po poledni hodně divoká, ale dnes je taková zima, že s jejím překročením nebude potíž. Čekáme na Hanyho.
Nad brodem se zdvihá strmý kopec. V prudkém větru a dešti neřešíme cestu a jdeme s Vláďou přímo nahoru. Hany si dává pauzičku. Mírně zadýchaní se ptáme prvního kolemjdoucího, jak dlouho ještě? Mladý Rus nám bez váhání odpovídá: „Dva časa.“. Jsme v šoku! To přeci není možné. Dvě hodiny! Vždyť už jdeme bezmála čtyři a půl hodiny a jedeme jako stroje. Zakrátko přicházíme k ukazateli. Tien Shan a Ak-Sai doprava. Za deset minut nás od tábořiště dělí jeden potok a sotva dvě stě metrů. Radostně si oddechujeme a za Rusem, který nám chtěl pokazit náladu, posíláme několik jadrných českých slov. Jedenáct a půl kilometru je konečně za námi.
Hany přichází k hotovému. Stan stojí, jídlo se vaří. Popisujeme mu, jak jsme nalezli naše pytle s věcmi pohozené venku na dešti a sněhu. Tábor C1 (4400m) bude na delší dobu naší základnou. Skutečným bejz kempem.
Ráno svítí slunce. Relaxujeme, sušíme věci a plánujeme po obědě vyrazit na obhlídku nástupu do severní stěny Piku Lenina. Konečně se můžeme pokochat nerušeným pohledem na kopec. Odpoledne se počasí opět kazí. Od původního plánu odmítáme ustoupit. Oblékáme si péřové bundy. Vybaveni pouze teplým čajem a fotoaparáty jdeme na procházku.
Nejprve je nutné přejít celou šíři Leninova ledovce. Dobré dva kilometry. Zjišťujeme, že agentury Tien Shan a Ak-Sai mají nejvzdálenější tábořiště. Po hodině chůze, když míjíme tábořiště Pamir Expeditions, jen tiše závidíme. Hezky umístěný tábor. Lehátka natočená směrem k severní stěně jsou za dnešního počasí opuštěná, ale jinak … naprostá paráda. Pomalu stoupáme. Kamenitý povrch ledovce, rozeklaný potoky, hlubokými trhlinami a malými ostrovy sněhu střídá mírný svah pokrytý čerstvým sněhem. Boříme se. Stoupáme pod úroveň prvních trhlin. Sotva 100 nebo 150 výškových metrů. Normální cesta je značena trasírkami s vlaječkou. Ujišťujeme se, že cesta bude technicky mimořádně snadná. Jen vydržet tu otročinu s krosnou na zádech.
Dolů se valí Michel. Francouz oblečený do zeleného gore-texu. Hned se dáváme do řeči. Klesá z C3 (6125m), aby si před závěrečným útokem na kopec odpočinul v základním táboře Ačik-Taš (3620m). Je tu již druhý týden a také druhý rok za sebou. Letos nehodlá nic podcenit. Ptáme se po trhlinách, technických pasážích …
Zpátky v táboře určujeme strategii. Zítra vyrazíme. Dáme si tři dny na aklimatizaci v normální cestě. Dvakrát přespíme v C2 (5380m), podíváme se do C3 (6125m), sestoupíme, odpočineme si chvilku zpátky v C1 (4400m) a pak se pokusíme o alpský průstup přímé linie v severní stěně. Plán jasný …
GPS
Ke stažení jsou k dispozici soubory ve formátu *.gdb pořízené přístrojem Garmin eTrex 30, které obsahují trasu ze základního tábora Ačik-Taš do prvního výškového tábora na Leninově ledovci (C1) a příslušné trasové body.
Ke stažení:
