Návrat do civilizace
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Štítky: 2013 | Asie | Ačik-Taš | Kyrgyzstán | Pamír | Pik Lenina
Kdeže je naše neklidné spaní? Kam se podělo? Chrápali jsme až běda. Takhle krásný a zasloužený spánek jsem si od začátku aklimatizace na Monte Rose neužil. Pořád jsme někam spěchali, mačkali se ve stanu ve třech nebo bolestně nabírali výšku. Dnes spěcháme také. Rádi bychom došli do základního tábora Ačik-Taš a domluvili dopravu do Oše. Však uvidíme, jak uspěl Hany. Na ten dnešní spěch jsme se pořádně vyspali. Vstáváme hodinu po svítání. V sedm. Slunce už to zase rozbaluje. Mačkáme věci do batohů, vaříme čaj a pojídáme zbytky jídla. Před osmou, oděni jen do lehkých vzdušných věcí, začínáme sestup. Dlouhý sestup …
Poprvé se zastavujeme až na konci rovinky za C2 (5380m). Naposledy se ohlížíme. Nemyslím, že bych se sem ještě někdy podíval. Vrývám si tenhle obrázek do paměti. Nebezpečná skála nad táborem, která nám málem nadělila šutrem do hlavy. Štěstí, že nám vyšlo počasí. Být tak silný vítr, nějaká bouřka, asi bychom měli potíže s roztrženou stanovou plachtou. Kobercovka by jen stěží udržela nápory vichru.
Severní stěnou se nahoru malými krůčky posunují davy pracovitých mravenců. Obří batohy na zádech. Neuvěřitelné. To by mě zamáčklo do země! Co tam táhnou? Zásoby na měsíc? Tak takovou vynášku nechci v životě zažít. Ostatně doufám, že nikdy nebudu muset udělat žádnou vynášku!
GPSka ukazuje, že jsme na místě.
„Hele, tady někde to musí bejt!“, rozhlížíme se s Vláďou po zakopaném pytli s lanem a sedáky.
„Nic tu nevidim.“
„Ty vole, tady je to! Kurva, která svině!“, nenacházím dostatek slov, abych vyjádřil své rozhořčení nad nálezem prázdné jámy, v níž býval náš jutový pytel.
„To mě poser! To byl určitě nějakej Rusák!“, přilévá do ohně Vláďa. „Socky zkurvený!“.
Naštvaní sestupujeme. Nemáme slov a pochopení pro takovou sviňárnu. Zakopeme a označíme si depozit s lanem a sedáky, a to vše jen pár set metrů od zatraceně nebezpečných trhlin, a on nám to někdo vyčóruje. Co je tohle za lidi? Nemůžeme nevzpomenout na jednoho italského zloděje, který nám chtěl ukrást mačky, cepín a helmu pod alpským Castorem, když jsme seděli v chatě Quintino Sella (3585m) na čaji. Suverénně si nacpal věci do batohu a šel si dát pivko. Škoda, že jsme mu tenkrát nerozbili hubu. Kdo to byl asi tentokrát!?! Jakej ubožák? Blížíme se k velké trhlině. Je zase větší. Až z toho mrazí. Tak tady se mi to skončit nechce.
„Co to támhle leží?“, otáčím se na Vláďu, aby si také prohlédl podivný hnědý chuchvalec na hraně trhliny.
„Ty vole, to je náš pytel!“
Lidi jsou opravdu hovada. Pytel se sám z jámy jistě nevyškrábal. Už jsme se s jeho obsahem rozloučili … o to radostnější je shledání. Opatrně pro něj lezeme. Vláďa se natahuje, držím ho a jistím se zaseknutým cepínem. V pytli nic nechybí. Hlava nám to nebere. Proč měl někdo potřebu vytáhnout pytel z díry a hodit dolů z kopce? Soukáme se do sedáků a navazujeme na lano. Rychle pokračujeme přes pás trhlin a pak mezi kamením do C1 (4400m). První část sestupu jsme seběhli za tři hodiny.
Odbila třináctá hodina a my se už celou věčnost snažíme zabalit všechno, co jsme si sem nechali vynést na hřbetech koní. Lubošovi, který stále čeká na své parťáky z horské služby uvízlé ve špatně prostupné severní stěně Lenina, necháváme přebytečné zásoby konzerv a všelikých předvařených polotovarů. Je nejvyšší čas jít. I tak už bude voda v ledovcové řece příliš vysoko, než abychom ji mohli přebrodit bez pomoci.
„Deset dolarů.“, požaduje na mně klučina na koni. Jen krátce předtím mi prozradil, že sami řeku nemáme šanci překročit.
„Deset dolarů za oba?“, tážu se jej s vytřeštěnýma očima. Přikyvuje. „Dáme dva.“.
Chlapíci se radí. Deset fakt nedáme. Je to pět metrů vody. Sice trochu divoké, ale jen pět metrů.
„Pět dolarů!“, odvrací naši nabídku.
Koukáme na sebe. Tak jo. Čert je vem. Jen ať už jsme na druhé straně. Lezu s batohem na zádech na kámen a z něj naskakuji na koně. Nemám velká zvířata rád. Pravda je, že se koní dost bojím. Líbí se mi, když jsou za elektrickým drátem nebo v televizi. Po prvním kroku jsem přesvědčen, že mě chce to zvíře zabít. Vycítilo moji nervozitu. Shodí mě rovnou doprostřed proudu. Křečovitě se držím. Batoh mě táhne. Cítím, jak kůň klopýtá. Tenisky mám promočené. Nohy mokré do půli lýtek. Jsem na druhé straně. V šoku zapomínám vytáhnout kameru, abych natočil Vláďovu jízdu. Jsme z toho venku!
Naše batohy váží přes 35 kilogramů. 116litrový expediční Gregory je narvaný k prasknutí a já cítím, že mi právě něco prasklo v chodidle. Smolné uklouznutí. Staré zranění chodidla je zpět. Vychutnám si to do dna. Vláďa se pod tíhou svého kazivaku potácí přede mnou. Ochotně mi hýká do kamery, coby lidská mula. Na krátké stoupání do sedla Poutníků už nechci ani vzpomínat. Vybavuje se mi až krásná louka, pasoucí se koně, Pik Lenina za zády a poslední stovky metrů od tábora Ačik-Taš.
„Nazdar Micheli!“, připojuje se k nám v závěru náš známý francouzský kolega.
„Vy to kluci ženete. Málem jsem vás nedohnal. Máte transport do Oše?“.
„Nemáme nic. Musíme teprve zjistit, co se dá dělat. Hany, náš kámoš, co už je dole, psal SMS, že to šlo ztuha a musel platit znovu. A když jsme se pokoušeli dohodnout něco předem z C1, tak nám taky moc nepomohli. Jen jsme s nimi ztráceli čas.“.
„Zjistím, jak to je u mojí agentury a dáme si vědět, jo?“, ukončuje náš rozhovor Michel. Právě míjíme jeho tábor.
Za pět minut se znovu objevuje Michel, který se za námi rozběhl, aby přinesl dobré zprávy.
„Kluci, máme v autě přesně dvě volná místa. Rezervoval jsem vám je, ale musíte si zařídit, že vaše agentura proplatí té mojí cenu za dopravu, nebo si zaplatíte sami. Dělá to standardních 60 euro za oba.“.
„Super. Moc děkujeme. Zařídíme.“, jsme nadšení a velice vděční za Michelovu pomoc.
Po páté po příchodu to tábora agentury Tien-Shan vyhledáváme šéfa Sergeje. Stručně mu sdělujeme, že chceme ještě dnes večer do Oše a máme zajištěn dopravní prostředek. Jediné co pořebujeme, je, aby zavolal do vedlejšího tábora, že za nás uhradí peníze. Současně naznačujeme, že se nám moc nelíbí, jakou sumu za dopravu si účtovala agentura Dostuck i to, že musel Hany připlatit.
Evidentně rozrušený Sergej asi deset minut telefonuje.
„OK, chlapci. Auto se tu pro vás zastaví v 19:00. Nic platit nebudete.“, skvělé zprávy. Konečně můžeme začít slavit. Kupujeme si každý dvě pivka Arpa a platíme za úschovu jednoho batůžku s věcmi. Opět agenturní podpásovka, ale věci potřebujeme. Otvíráme lahváče. Dáváme koupel v jezírku a čekáme na kočár.
Prostorný Mercedes pro 18 lidí brodí řeku. Míjíme jiný napůl utopený stroj. Řidič se s vozem nemazlí. Nemilosrdně mu šlape na krk. Pamír se vzdaluje. Bude osm hodin. Naposledy fotím masiv Piku Lenina v zapadajícím slunci a pak už se nechávám uhoupat monotónní jízdou, občas přerušenou divokým bržděním, předjížděním a přejezdy hlubokých výmolů, a krásnými texty poskládanými do dvanácti taktů Petrem Kalandrou & ASPM …
