Kudy na Lenina?
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Štítky: 2013 | Asie | Kyrgyzstán | Pamír | Pik Lenina
Ráno výjimečně nespěcháme. Dolů to půjde i za tepla. Balíme všechny věci, stan a opouštíme druhý výškový tábor. Je po šesté hodině. Hany na tom není nejlépe. Střevní potíže se nezlepšují a i dnes ráno tráví spoustu času za improvizovanou sněhovou zástěnou. Jdeme napřed. Nejprve několik stovek metrů po rovině, abychom se dostali do severní stěny Piku Lenina. Traverz obřím sněhovým kotlem je v relativním chladu probouzejícího se dne vlastně příjemnou záležitostí. Za tímto přírodním amfiteátrem potkáváme, nepočítám-li chlapy z horské služby, první Čechy. Přijel jich celý zájezd. Spadají pod agenturu Ak-Sai, ale do Kyrgyzstánu je dostal český Rajbas. Zahajují aklimatizaci.
Nad pěti tisíci metry jsme strávili pouhé dvě noci. I to však stačilo, aby spodní část severní stěny doznala značné změny. Po třech dnech krásného bezoblačného počasí odtálo mnoho sněhu. Tolik odhalených trhlin za tak krátkou dobu jsme nečekali. Nahoru se valí davy. Sezóna se dostává do plných obrátek. Pozorujeme, jak se rozrostla jednotlivá tábořiště na Leninově ledovci. Až trojnásobný počet stanů!
Velká trhlina o další dva metry rozevřela svůj bezedný chřtán. Sestupujeme rychle. Postupně odkládáme vrstvy oblečení až na nezbytné minimum. I tak je nám horko. Pod severní stěnou potkáváme šestici borců z horské služby, kteří dnes nastupují do severky. Divíme se, proč jdou tak pozdě? Proč v takovém horku? V high-tech vybavení prostě nedbají ani horka ani chladu …
Značné sněhové plochy odtály i dole na ledovci. Postrádáme i některé orientační body. Cesta do tábořiště Tien-Shan trvala něco přes 3 hodiny. Takticky jsme si sbalili tak, abychom měli vše potřebné u sebe. Hany kromě lana a nějakých přebytků jídla nenese nic důležitého. V půl desáté už rozkládáme stan i spacáky, aby proschly. Převlékáme se do lehčího oblečení a vrháme se na vaření. Luboš, který kvůli problémům s bolestivými puchýři, nemohl jít se svými kamarády z horské služby, nám hned po příchodu nabízí čaj, převařenou vodu … Užíváme si darů a roztápíme pod kotlem. Za chvíli už se smaží cibulka, vaří brambory, otevíráme konzervu s fazolkami a masem. Vyhýbáme se jen konzervě s koninou. Ta nám opravdu nezachutnala.
„Kde ten Hany je? Vždyť jsme šli pořád jen dolů!“, začínáme řešit nepřítomnost třetího z party.
„Hele, dál čekat nemůžeme. Jídlo stydne. Má prostě smůlu. Sežereme to!“, radostně se vrháme na plný žejdlík. Hromada jídla rychle mizí. Poslední brambory, poslední cibulka i česnek. Hany tohle opravdu nezvládl. Celý poničený přichází o tři hodiny později.
Poleháváme, hraju si s kamerou a do toho vedeme diskusi, jak dál. Co bude pozítří? Hany je již pevně rozhodnutý. Nahoru nepůjde a začíná řešit, jak se dostat po sestupu do základního tábora Ačik-Taš do města. S Vláďou se naposledy bavíme o výstupové trase. Vlastně nemáme žádný pořádný důvod, ale vzdáváme se možnosti jít severku. Sami dva prošlapávat cestu, táhnout velký pět a půl kilo vážící dvouplášťový stan pro tři osoby, těžké šedesátimetrové lano, železo … jsme srabi. Zítra si odpočineme a v neděli 28. července nastoupíme do normálky. Rozhodnuto. Na pohodu. Bezbolestně.
V sobotu se celý den poflakujeme. Posedáváme ve společenském stanu, bohatě jíme, hrajeme karty … Hany si dohodl s Lubošem, že noc na neděli stráví u něj ve stanu a ráno se vypraví do základního tábora Ačik-Taš. My se připravujeme na brzké vstávání. Připraveni jsme na standardní cestu s využitím táborů C2 a C3. S sebou jen základní vybavení, včetně lana, které využijeme v úseku trhlin pod druhým táborem. Pak ho zakopeme a vyzvedneme až cestou zpět. Večer ještě spolu s Lubošem posloucháme pravidelnou radiovou relaci s horskou službou. Oba dny je pozorujeme, jak postupují severní stěnou. Druhý den večer hlásí, že postup v hlubokém sněhu není optimální. Utvrzujeme se ve správnosti našeho rozhodnutí. V hlubokém měkkém sněhu bychom se ve dvou utopili.
