Deset centimetrů … mezi smrtí a štěstím
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Štítky: 2013 | Asie | Kyrgyzstán | Pamír | Pik Lenina
Líní lenoši. Pomalí líní lenoši! Chováme se, jako bychom byli na horách prvně. Večer jsme se zapřísahali, jak ráno brzy vstaneme. A jak to dopadlo? Bude osm hodin a my jsme uprostřed příprav. Dojídáme snídani, pobíháme po táboře, abychom uložili do skladu pytle věcí, které máme navíc a připravujeme si neslušně těžké batohy. Slunce už praží. Stínu si užijeme možná hodinu a pak nás čekají hotová jatka. Můžeme si za to sami. Lenoši! Šneci!
Přechod ledovce pod severní stěnu utíká rychle. Hodinku se šlape vlastně po rovině. Mačky nejsou potřeba. Cepín zůstává přidělaný k batohu. Úplně postačují trekové hole. U tábořiště agentury Pamir Expeditions čekáme na Hanyho, abychom se dohodli, jak půjdeme v kopci. Bez něho. Hany chce jít pomalu, užívat slunka a fotit. My s Vláďou chceme mít dnešní dřinu co nejdříve za sebou. Rozdělujeme se. Pokud nějaký úsek vyhodnotíme jako nebezpečný, posečkáme. Lano nese Hany. Nasazujeme mačky a začíná stoupání. Slunce nemilosrdně hřeje.
Svah, kterým se stoupá severní stěnou napřímo, si „pracovně“ rozděluji do dvou částí. Pod a nad velkou trhlinou. Horolezecká sezóna na Piku Lenina teprve začíná a trhliny jsou zakryty sněhovými mosty. Část pod trhlinou tvoří pouze třetinu dnešní porce nastoupaných metrů. Svah je mírný, trhliny označené trasírkami nebo nataženým fixním špagátem. Chytat se ho zatím není třeba. V posledních padesáti metrech stoupání k velké trhlině se svah zřetelně napřimuje. Sklon nabírá k 50º. Jdeme na všechny čtyři s lezeckými cepíny v rukou. Lezeme přímo, žádný cik-cak. Obří bezednou trhlinu obcházíme zprava. Krátce svačíme a cepíny vracíme zpátky na batoh. Druhá část výstupu severní stěnou je tvořena svahem mírného sklonu se dvěma nebo třemi zlomy, které naznačují trhliny skryté kdesi hluboko pod sněhem. Větší pauzu zařazujeme až na konci stoupání. Tady normální výstupová trasa uhýbá doprava. Traverzujeme do mírného svahu. Po pár minutách jsme nahoře. Na vyhlídce. Dole pod námi teče údolím Leninův ledovec s několika tábořišti a nalevo ve vzdálenosti pouhého kilometru vidíme C2 (5380m). Stoupání severní stěnou nám trvalo čtyři hodiny. Zbývá projít po rovině velikým sněhovým kotlem.
Slunce z nás vysává poslední kapky energie. Vzít si s sebou pouhý litr vody nebylo rozhodnutí z nejmoudřejších. Vzduch se ani nehne a žár kumulovaný v polouzavřeném horském amfiteátru je nepředstavitelný. Chci do trenek a nejlépe bílého trička s krátkým rukávem … naštěstí jsem to neudělal. Narozdíl ode mne si Vláďa už před dobrými dvěma hodinami odvážně rozepnul podélný zip na nohavici odvrácené slunci, aby se alespoň částečně ochladil. Prozradím to rovnou! Za dva dny nato měl na stehně pás pěkně bolestivých puchýřků, které začaly mizet a vylupovat se až ke konci celé výpravy u jezera Issyk-Kul. Po 10 dnech.
Posledních 100 metrů je boj. Horko je děsivé. Mačky jsem už dávno zavěsil vedle cepínů. I přes všemožné anti-snow, snow-block … nesmysly, se mi zespodu nalepovalo tolik sněhu, že se nedalo vůbec jít. O kilogramech navíc nemluvě. Stany ve výškovém táboře C2 jsou rozsety na dvou místech. Spodní pod skálou a o padesát metrů výše je nalevo od skály druhá skupina stanů. Nejsem si úplně jistý, ale myslím, že právě dolní tábořiště bylo v pátek 13. července 1990 smeteno lavinou, pod kterou nalezlo smrt 43 horolezců! Stanů je v obou částech tábora přibližně stejně. Nechce se nám stoupat už ani o metr výš. Zůstáváme dole. Po šesti hodinách zastavujeme.
„Vláďo, už vím, co jsme zapomněli!“, povídám bráchovi, hned jak jsem se zbavil batohu.
„Co?“.
„Ty vole, nemáme sněhovou lopatku!“, bez ní tady moc nepořídíme. Stan je nutné zakopat a ohradit kolem dokola sněhovou zdí. Vláďa neváhá a oslovuje kolegu z vedlejšího příbytku.
„Hele, sehnal jsem lopatu, takže ty kopeš!“, usmívá se na mě jak měsíček na hnoji.
„Víš co, nekecej a začni dělat čaj.“. Rozhlížíme se kolem, abychom identifikovali místo, kam se chodí na záchod. Sníh bereme co nejdál odsud.
Začínám kopat díru. Po zádech mi stékají potůčky potu. Trochu se mi motá palice. Střídáme se. Čtyřicet minut házení, kopání a zarovnávání. Připadá mi to nekonečně dlouho. Ještě že už máme co pít.
Stavíme vnitřní část stanu. Přehazujeme stanovou plachtu a začínáme skrze otvory prostrkovat hliníkové tyčky. A najednou rána.
„A jsme v hajzlu. Kurva práce. Vysral bych se na to!“, nebýt nedostatku kyslíku, jistě by byl můj slovník ještě o hezkou řádku slov bohatší. Praskla nám stanová tyčka. Co teď? Tady!
„Máš s sebou tu kobercovku?“, ptá se mne duchapřítomně brácha. V následujících minutách se pokoušíme tyčku převázat lepenkou. Marně. Tlak v ohybu lepenka nezvládá. Nakonec se nám daří koncový díl rozšroubovat, tyčky rozebrat a odlomený asi třícentimetrový kus odstranit. Vše dáváme zpátky a … ono to funguje! Hurá.
Stan stojí. Čaj a voda jsou hotové. Utekla hodina a čtvrt od příchodu do C2. Máme odpracováno. 15:20. Pomalu se začínáme poohlížet po Hanym. Kde je? Vysátý, řádně odšťavněný Hany přichází těsně před šestou hodinou. Pít, jíst … a schovat se do stínu. Bohužel stín zařídit neumíme.
K večeru se ochlazuje a jako obvykle se sype i trocha sněhu. Nicméně žádný extrém. Hádám, že nebude ani pořádně pod nulou. Se soumrakem zalézáme do stanu. Kluci si čtou knížku. Vláďa má Kerouaca On the Road a Hany motivačního Simpsona Touching the Void. Poslouchám mp3 a marně se pokouším usnout. Výška mi problémy nedělá, je to tím nepohodlím. Nemůžu se volně otočit, pokrčit nohy …
„Co to sakra bylo?“, budím se prudce po úderu nějakého předmětu do naší stanové plachty.
„Asi spadl kus sněhu.“, uklidňuje mne rozespalý Vláďa.
Až ráno zjišťujeme, co se stalo. Stanovou plachtou nám proletěl kámen velikosti dětské pěsti. Naštěstí trefil předsíňku. Deset centimetrů od Vláďovy hlavy a možná dvacet od mojí. Čekal bych tu leccos, ale kámen? Skála je od nás dobrých padesát metrů. Necháváme to být. Snídáme. Připravujeme se na aklimatizační výstup do C3 (6125m), možná i na Pik Razdělnaja (6148m). Během příprav na odchod se ve stanu mačkáme skoro dvě hodiny. Zejména vaření čaje nemá konce.
Pořád na to musím myslet. Stačilo deset možná patnáct centimetrů a jeden z nás měl mozek na kaši … je mi z toho šoufl. Je potřeba soustředit myšlenky jinam. Jdeme. Pořádně zamakáme a vyženeme nesmyslné úvahy z hlavy …
GPS
Ke stažení jsou k dispozici soubory ve formátu *.gdb pořízené přístrojem Garmin eTrex 30, které obsahují trasu z prvního výškového tábora na Leninově ledovci (C1) do druhého výškového tábora C2 a trasové body označující velkou trhlinu a tábor C2.
Ke stažení:
