Povedená aklimatizace

Úspěšný výstup na Pik Lenina je podmíněn kvalitní aklimatizací. A jelikož si kluci na výlet do Kyrgyzstánu vyhradili pouze dva týdny dovolené, bylo zřejmé, že se pojede do Alp. Martin vybral oblast Monte Rosy, kam ho lákala nejvýše položená alpská chata. Předem zaplatil za rezervaci jedné noci na Capanna Gnifetti (3647m) a dvou nocí na Capanna Regina Margherita (4554m) celých 160 euro. Připraven byl tým osmi lidí. Některé však odradilo počasí, takže se nás ve čtvrtek odpoledne sešlo pouze šest ...

♦♦♦

Odlet na expedici

Po návratu z prodloužené aklimatizace na Monte Rose jsem odhodil batoh, lezecké vybavení i špinavé oblečení do kouta. Bylo potřeba soustředit se na jiné věci. Dítě, práce, těhotná přítelkyně ... a úvahy o nadcházející výpravě jsem až do čtvrtečního večera nechal za hlavou. Nebýt Marty, možná bych neměl ani vyprané věci! Večer před odletem nastal frmol. Vybavení se přede mnou začalo schovávat, baterie, které byly vždycky nabité, bez šťávy ...

♦♦♦

Oš

Očima marně hledám dopravníkový pás. Tady si naše krosny nezakrouží. Místo toho zastavuje u širokých dveří obstarožní náklaďáček s korbou přetékající kufry, taškami a batohy. Váháme, co dělat. Vyskočit nahoru a podávat batohy nebo ještě chvíli doufat, že je tu nějaký letištní personál. Nikdo ve stejnokroji. Nikdo, kdo by se odlišoval od běžných cestujících. A přeci. Bagážista, rafinovaně maskovaný v civilu, začíná sundavat kousek po kousku ...

♦♦♦

Základní tábor Ačik-Taš

Brzká ranní hodina. Venku tma. Nikdo nemáme náladu vtipkovat. Neměli jsme dosud šanci se srovnat s časovým posunem a tak se motáme po místnosti jako mátohy. Pár nacvičených ranních úkonů následovaných sháněním se po snídani. Imenjon asi nečekal, že doopravdy vstaneme a naše pobíhání po dvorku, snášení připravených zavazadel a polohlasné hovory ho vytrhují z klidného podřimování. Rychle se probouzí i zbytek rodiny a během chvilky máme na stole snídani. Za vraty už slyšíme vrčení motoru ...

♦♦♦

Neporučíš větru dešti

Venku leje jako z konve. Včera večer jen pár hodin po našem příjezdu do Ačik-Taše to začalo. V jednu chvíli se válíme u vody na karimatkách a v druhou házíme věci spěšně do stanu. Hlavně zabránit provlhnutí péřových spacáků. V noci pršelo s přestávkami. A ráno déšť bubnuje do stanové celty znovu, jako šílený. Odkládáme odchod do C1. Už 16 hodin se převalujeme na minimálním prostoru ...

♦♦♦

Deset centimetrů … mezi smrtí a štěstím

Přechod ledovce pod severní stěnu utíká rychle. Hodinku se šlape vlastně po rovině. Mačky nejsou potřeba. Cepín zůstává přidělaný k batohu. Úplně postačují trekové hole. U tábořiště agentury Pamir Expeditions čekáme na Hanyho, abychom se dohodli, jak půjdeme v kopci. Bez něho. Hany chce jít pomalu, užívat slunka a fotit. My s Vláďou chceme mít dnešní dřinu co nejdříve za sebou. Rozdělujeme se. Pokud nějaký úsek vyhodnotíme jako nebezpečný, posečkáme. Lano nese Hany ...

♦♦♦

Pik Razdělnaja (6148m)

Máme nastoupáno přes 350 metrů a svah je pojednou mnohem mírnější. Stáčíme se vlevo. Začínáme nabírat směr k Piku Razdělnaja. I mráz polevil ve své snaze odradit či přibrzdit ranní ptáčky. Jde se nám dobře. Sníh výborně drží. Mačky nenabalují. Občas se napijeme teplého čaje, jinak zastavujeme jen kvůli focení. Pamír se probudil do dalšího dokonale fotogenického dne ...

♦♦♦

Kudy na Lenina?

Ráno výjimečně nespěcháme. Dolů to půjde i za tepla. Balíme všechny věci, stan a opouštíme druhý výškový tábor. Je po šesté hodině. Hany na tom není nejlépe. Střevní potíže se nezlepšují a i dnes ráno tráví spoustu času za improvizovanou sněhovou zástěnou. Jdeme napřed. Nejprve několik stovek metrů po rovině, abychom se dostali do severní stěny Piku Lenina. Traverz obřím sněhovým kotlem je v relativním chladu probouzejícího se dne příjemnou záležitostí ...

♦♦♦

Příliš rychlí, příliš slabí

Venku vládne tma. Jsou čtyři ráno! Rychle polkneme poslední sousto a pouštíme se do balení stanu. Promrzlá a jinovatkou obalená plachta končí na mém batohu. Vláďa si upevňuje do popruhů vnitřní stan a tyčky. Zabaleno. Svižným krokem se vzdalujeme tábořišti C1 provázeni jen hlasitými zvuky křupajícího ledu pod skelety. Hlavou se honí myšlenky. Hany si klidně spí a zhluboka oddechuje. Jemu už to tady v Pamíru skončilo ...

♦♦♦

Cesta tam a zase zpátky

Stan opouštíme před třetí. V batohu jen rezervní rukavice, lehkou gore-texovou bundu, trochu jídla a necelé dva litry čaje. Jeden v nalgence a druhý v třičtvrtělitrové termosce. Cepíny jsme nechali ve stanu, jdeme zapřeni do trekových holí. Jediné opravdu horolezecké vybavení jsou stoupací železa. Výstup do C3 jde o poznání lépe než v horku před čtyřmi dny. Po hodině procházíme táborem. Od jednoho chlapíka se dovídáme, že dnes se vydalo na vrchol sedm lidí ...

♦♦♦

Návrat do civilizace

Zastavujeme se až na konci rovinky za C2. Naposledy se ohlížíme. Nemyslím, že bych se sem ještě někdy podíval. Vrývám si tenhle obrázek do paměti. Nebezpečná skála nad táborem, která nám málem nadělila šutrem do hlavy. Štěstí, že nám vyšlo počasí. Být silný vítr asi bychom měli potíže s roztrženou stanovou plachtou. Kobercovka by jen stěží udržela nápory vichru. Severní stěnou se nahoru malými krůčky posunují davy pracovitých mravenců. Obří batohy na zádech ...

♦♦♦

Den strávený na bazaaru

Do Oše přijíždíme po jedenácté hodině večer. Nehledáme nic nóbl. Potřebujeme jednou nouzově přespat, sehnat letenku do Biškeku a … a pak se uvidí. Michel se zmiňuje o hotelu Taj Mahal. Nemáme důvod nedůvěřovat jeho výběru. V Oši není prvně. Vystupujeme z vozu. Ostatní pokračují jinam. Taj Mahal je ukrutná díra. Hnusný panelový dům sovětského střihu. Paní domácí nám nabízí prosklenou místnost uvnitř budovy. Je tam horko k padnutí, nedýchatelný vzduch ...

♦♦♦

Jezero Issyk-Kul

Taxi nás vysazuje před branami autobusového nádraží. Ihned přiskakují ochotní pomocníci a nabízejí odvoz kamkoli, kdykoli a téměř zadarmo. Sháníme se po stroji, který by nás dovezl za rozumnou cenu do letoviska Čolpon-Ata. V momentě, kdy vyřkneme jméno destinace, se zdá, že snad všechny stroje míří naším směrem, neboť se o nás přetahuje snad deset naháněčů. Nasedáme do nabízeného prostorného mikrobusu. Jen jedna naše otázka nemá odpověď. Kdy pojedeme ...

♦♦♦

Vzrušující Biškek

V Biškeku je nesnesitelné horko. Naštěstí jsou ulice a široké asfaltové bulváry lemovány vzrostlými stromořadími, jež poskytují alespoň chvilkovou úlevu utrmácenému poutníku. Cestu z autobusového nádraží do hostelu jsme si zpestřili nástupem do špatné maršrutky a můžeme si tudíž za levný peníz vychutnat vyhlídkovou jízdu po hlavním městě. Po několika kilometrech se z nepěkného socialistického panelákova propracováváme do staré části Biškeku ...

♦♦♦