Den strávený na bazaaru
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Štítky: 2013 | Asie | Biškek | Kyrgyzstán | Oš
Do Oše přijíždíme po jedenácté hodině večer. Nehledáme nic nóbl. Potřebujeme jednou nouzově přespat, sehnat letenku do Biškeku a … a pak se uvidí. Michel se zmiňuje o hotelu Taj Mahal. Nemáme důvod nedůvěřovat jeho výběru. V Oši není prvně. Vystupujeme z vozu. Ostatní pokračují jinam. Taj Mahal je ukrutná díra. Hnusný panelový dům sovětského střihu. Paní domácí nám nabízí prosklenou místnost uvnitř budovy. Je tam horko k padnutí, nedýchatelný vzduch. Alternativně pak jejich vlastní obývák zařízený ve stylu neosobní kancelářské místnosti. Jinde je plno. Bereme. A teď ještě něco malého k snědku …
V okolí Taj Mahalu je několik malých restaurací. Nebýt Michela, pravděpodobně bychom si ani neobjednali. Unavený a ospalý personál nám věnuje jen minimum prostoru k úvaze nad jídelníčkem, kterému nerozumíme jediné slovo. Později, už s plnými žaludky, uleháme na měkké molitanové matrace hozené na podlahu. O sprchu se pokusím až zítra. Nemyl jsem se v teplé vodě, co jsme odjeli z domova. Takže to určitě ještě jednu noc počká.
Otevírám oči a na gauči sedí malý kluk. Možná pět let. Kouká na nás, a když zjistí, že jsem vzhůru, prchá do vedlejší místnosti za mámou. Po ranní hygieně se snažíme co nejrychleji prchnout i my. Loučíme se s Michelem. Nasedáme do taxíku a jedeme rovnou na letiště. Nalevo od letištní haly je několik prodejců vnitrostátních letenek. Pokoušíme se o výměnu staré letenky za novou. Neúspěšně. Maximem možného je sleva. Dopolední lety vyprodány a před námi je najednou celý den volna. Batohy ukrýváme po dohodě s personálem v letištní restauraci a vracíme se do města.
Bezcílně bloudíme mezi stánky v bazaru. Procházíme částí tržiště, kde se všichni věnují prodeji šroubků, vedle jsou naskládané desítky záchodů, kousek dál kolečka, zelenina, maso, ryby ... a nekonečné množství stánků se "značkovým" oblečením. V zapadlém temném koutu nacházíme restauraci připomínající opiové doupě. Sedí se na postelích s malým stolkem uprostřed, popíjí čaj, pokuřuje. Hosté jsou převážně staříci, kteří pozorně sledují naše počínání. Začínáme černým čajem. Je skvělý. Objednáváme si postupně kuřecí, skopové a hovězí kousky grilovaného masa na špejli. Brzký oběd se vydařil.
Později při procházce bazarem zažíváme incident s opilým Kyrgyzem, který nás napadne, aby byl nakonec odvlečen místními a nedělal ostudu. Jeho promluvám v kyrgyzštině jsme samozřejmě nerozuměli, ale jisté je, že jsme se mu hodně nelíbili. Nepříjemná strkanice s houževnatým padesátníkem nás přiměla opustit bazar. Po poledni se koncentrace opilců nápadně zvýšila.
Užíváme si zcela osamoceni vyhlídku z rezavějícího ruského kola a poslední hodiny v Oši trávíme opět v restauraci. Tentokrát jde o superpodnik nad řekou Ak-Buura - Golden Coast. Slušně oblečení hosté, pohledné mladé servírky. Přímo pod námi teče řeka. Jen kousek proti proudu se přišla vykoupat celá rodina. Kluci se nechávají unášet proudem až pod balkóny našeho podniku. Popíjíme pivo Baltika. U vedle stojícího stolu se dobře baví skupina žen středního věku.
„Tak to je hustý!“, vyhrkne Vláďa s očima navrch hlavy.
„Ty babky od vedle hází prázdný flašky od piva do řeky!“, popisuje mi situaci, které byl právě očitým svědkem. Později v řece Ak-Buura končí další a další plechovky a lahve z rukou dam z lepší společnosti. Vrcholem představení je, když pak servírka uklízí stoly. Vzorně shrabuje odpadky do koše. Pak odchází pro hadřík, aby stoly otřela. Překvapeně však na jednom z nich nachází zapomenutou plechovku. Bez zaváhání tato letí v okamžiku do řeky!
Po západu slunce přistáváme na letišti Manas v Biškeku. Až nečekaně snadno a levně chytáme taxi do 30 kilometrů vzdáleného hlavního města. Od Hanyho máme jasné pokyny. Jedeme do centra. Doufáme, že se brzy sejdeme a vymyslíme, co dělat ve dnech, které jsou před námi. Vystupuji z taxíku. Hotel mi připadá nóbl. Pochybuji, že bychom si tu mohli dovolit ubytování. Slečna na recepci mi podává mého průvodce Lonely Planet - Central Asia. Uvnitř je ukrytý klíč k dalšímu hledání. Zábavná hra. Ještě se ptám, kolik by nás vyšlo ubytování - 95 Euro po slevě!
Kroužíme po okolí. Taxikář netuší, kde přesně by mohl být Hostel Inn Biškek, kam nás posílá Hany. Stojíme před nedostavěným domem v neosvětlené postranní ulici. Zvenčí se tohle místo nejeví jako adresa vhodná k ubytování. Vyměňujeme si s Vláďou pohledy. Tak tady opravdu ne. Ani kdyby to bylo zadarmo. Vystupujeme na křížení dvou velkých dopravních tepen - bulvárů Manas a Čuj. Ani řidič se svou místní znalostí neuspěl. Má se to podařit nám? Pochybuji. Dokud svítí lampy, nevzdáme to!
Na zádech těžké batohy, v ruce průvodce a malý plánek od Hanyho. Chodíme sem a tam po ulici Čuj. Vstup do hostelu má být z odvrácené strany domu. Nedaří se nám však najít ani dům samotný, natož pak jeho zadní vchod. Znalost čísla popisného je k ničemu.
„Dobrý večer. Můžete nám prosím pomoci. Hledáme Hostel Inn Biškek, má být na ulici Čuj, číslo 142,“ zastavuji kolemjdoucího seriózně vyhlížejícího pána.
„Nic mi to neříká.“ Rozhlíží se kolem a ptá se mladšího kluka, který prochází.
„Bydlím tady, ale nevím, že by tu byl nějaký hostel,“ komentuje mladík. Pak se s námi dává do řeči.
„Cože! Vy jste Češi? Mám v Česku příbuzné,“ přidává se k nám v našem marném hledání.
Vstupujeme do zadního traktu jednoho z domů. Prolézáme po chodníčku mezi křovinami. Svítíme si čelovkou. Otevíráme těžké dřevěné dveře. Nikde není žádný nápis nebo reklama. Jdeme do patra a zvoníme na dveře. V doprovodu místního jsme odvážnější. Otevírá mladý kluk. Krátce prohodí pár slov v ruštině a máme vyhráno. Jsme očekáváni! Hany to zařídil!
Večer končíme v zesílené sestavě v blízkém baru. Kromě Hanyho se k naší malé oslavě přidává Mike …
