Cesta tam a zase zpátky
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Štítky: 2013 | Asie | Kyrgyzstán | Pamír | Pik Lenina | Pik Razdělnaja | Tádžikistán
Vydatný spánek to zrovna nebyl. Vaříme čaj, jíme … Venku je větrno, ale obloha dokonale vymetená. Plná hvězd. Moc dobře si uvědomujeme, že první kroky budou hodně náročné. Závidím těm, co jdou z C3. Začínají sestupem. Nad námi se zvedá prudký třísetmetrový výšvih. Teplé spodky, péřová bunda a obří péřové rukavice. Věci, které jsme pod Pik Lenina táhli málem zbytečně, užijeme. V noci chodím rád. Mám dojem, že to jde rychleji, snadněji … nemusím přemýšlet, kolik je toho ještě přede mnou. Nic nevidím. Cítím se svobodněji a klidněji. Nesvazovaný myšlenkami o dalších a dalších náročných nebo nebezpečných úsecích. V noci se jde dobře.
Stan opouštíme před třetí. V batohu jen rezervní rukavice, lehkou gore-texovou bundu, trochu jídla a necelé dva litry čaje. Jeden v nalgence a druhý v třičtvrtělitrové termosce. Cepíny jsme nechali ve stanu, jdeme zapřeni do trekových holí. Jediné opravdu horolezecké vybavení jsou stoupací železa. Výstup do C3 jde o poznání lépe než v horku před čtyřmi dny. Po hodině procházíme tábořištěm. Od chlapíka, který tu zastupuje agenturu Tien-Shan se dovídáme, že se dnes vydalo na vrchol sedm lidí. Poslední odcházeli před půl hodinou. V silném větru tu postává a pozoruje pomaličku se pohybující světlušky.
Z tábora C3 klesáme sto výškových metrů do sedla. Tady to příšerně fučí. Míjíme skupinu tří horolezců, kteří se nemohou srovnat se silným větrem a evidentně zvažují, zda pokračovat. Výše ve svahu pozorujeme další dvě světýlka. Zpočátku nám jde stoupání po hřebeni dobře. Vítr ani zima nevadí. Začíná svítat. Je šest hodin ráno. Jsme v 6250 metrech a pozorujeme, jak první paprsky nasvěcují třetí výškový tábor ležící na vrcholku protějšího kopce. Nádherný pohled! Vítr se uklidňuje. S přibývajícím světlem mi však ubývají síly. Pořád se hrabeme do nekonečného prvního svahu. Prožívám krizi. Nemůžu se vůbec soustředit na výstup. Dosud jsem šel před bráchou a udával tempo. Tuhnu.
„Jsem v koncích. Nemůžu dál.“, naznačuji svoje rozpoložení Vláďovi, který mě míjí a jde bez hlesnutí dál. Moc dobře ví, že mi nemůže pomoci. Musím se s tím srovnat sám. Vymačkaný jak citrón klesám k zemi. Sedím na zadku. Psychicky jsem úplně na dně. Jsme pouhé čtyři hodiny na cestě a já končím. Proč to dělám? Proč tu jsem? Hany udělal dobře, že se na to … za pár dní se mi má narodit druhá dcera. Mám být někde úplně jinde! Upadám do větší a větší deprese. Chci se vzpamatovat. Nic mi není, nic mne nebolí, není mi zima a přesto se nemůžu ani postavit. Ležím na zádech, tečou mi slzy a nemůžu se pohnout. Vzlykám a polohlasně proklínám svoji neschopnost a slabost: „Jsem sračka!“
Končím. Tohle je poslední kopec. Vylezu to, ať se děje cokoliv. A pak skončím. Nahoře se rozloučím s touhle životní epizodou a dole v táboře zahodím skelety. Rozšlapu je, aby mne už nikdy nenapadlo vymyslet takovou hovadinu. Ale Leninovi nezůstanu nic dlužen. Tomu to nedám zadarmo. Dneska vylezu nahoru. Přece nepřijedu domů jako troska. Co bych asi tak řekl? Že jsem se rozklepal, pustil slzu a sešel dolů? Ne, ne. Vylezu a pak pojedu domů a budu se starat o svoje holčičky. Koupíme si byt a s horama končím.
Po čtvrt hodině válení po zemi si dávám doušek čaje a vstávám. Pevně rozhodnutý vylézt na Pik Lenina a důstojně tak ukončit svoje horolezecké aktivity.
Vláďa na mne počkal. Asi dvacet metrů nade mnou. Možná to i slyšel. Na nic se mne neptá. Mlčky ho míjím. Nasazuji strojové tempo, kterému se nedokáže přizpůsobit. Chci jít chvíli sám a pořádně se psychicky srovnat. Z rozhodnutí, které jsem udělal, je mi smutno, ale současně vím, že bez toho bych se nikdy neodhodlal pokračovat. Teď se mi jde skvěle. Jsem si jistý, že dnes do toho dám všechno. Je to naposledy. Téměř se nezadýchávám a za krátko bez odpočinku či vydýchávání dosahuji zlomu. Tady končí první část hřebene. Před námi je ploché plató. Čekám na Vláďu. Jsme v 6400 metrech a hodinky ukazují 7:40.
Procházíme kolem osamoceného stanu, někteří tady tomu říkají čtvrtý výškový tábor. Po rovince a ve svižném tempu přicházíme až pod druhou prudší pasáž. Vidíme tzv. nůž (6600m). Prudkou přibližně 100 metrů dlouhou součást hřebene. Na obě strany to tu padá prudce dolů. Krásná žiletka. Zařazujeme svačinu. Po jídle si tu necháváme malý depozit - sýr, klobásu, termosku. Po větrném startu se teď můžeme svléknout jen do trika. Pokračujeme ve výstupu. Vláďa je pod nožem přibržděn a musí do podřepu. Nepříjemně vyčerpávající aktivita. Pomalu se vrací do tempa. Výstup přes nůž jde jako po másle. Čekám nahoře. Přiblížili jsme se dalším třem horolezcům. Mladý pár z Polska a osamoceně stoupající Íránec.
Přes úsek zářivě bílých skal se prokousáváme do vrcholových partií. Jsme na hranici sedmi tisíc metrů. Cítíme se dobře. Musíme sice občas zařadit krátkou pauzu na vydýchání, ale máme dobré tempo a odhadujeme, že můžeme být maximálně hodinu od vrcholu. Po dlouhé době mírně klesáme a pak po rovince překračujeme podvrcholové sedlo. Mezi kameny odhazuje Vláďa batoh a bere si s sebou jen vodu a fotoaparát. Stoupáme a za každým kamenem čekáme, že uvidíme vrchol. Odhadovaná hodina už je dávno pryč.
Proti nám kráčí postava v zeleném. No jasně! To je Michel! První horolezec, kterého jsme potkali na svazích Piku Lenina. Sestupuje z vrcholu.
„Ahoj Micheli! Skvělá práce, gratulujeme. Kolik nám ještě chybí k vrcholu?“, jsme lační konkrétních informací.
„Kluci, dejte tomu ještě určitě hodinku. Je to pořád docela daleko.“, to jsme slyšet nepotřebovali.
„Díky a moc gratulujeme!“.
Krátce po Michelovi sestupuje i mladý pár, který se nám nad nožem během naší svačinky vzdálil. Už musíme být blízko. Něco je však špatně! Křeče v břiše. Rychle ze sebe rvu věci. Naštěstí jsem si nevzal kšandy. Vteřinová akce, ale sebrala mi tolik sil, že se teď sotva plazím. Brácha mne povzbuzuje. Schází sotva sto metrů. Už vidíme íránského kolegu, jak poskakuje radostně kolem busty V. I. Lenina. Nemá smysl to dusit. Poslední desítky metrů ze sedmikilometrového hřebene jdeme oba se slzami v očích. Po jedenácti a půl hodinách necháváme emoce prýštit na povrch. Je 14:20 a my konečně stojíme na vrcholu naší první sedmitisícovky- Pik Lenina (7134m).
Kromě vlastního focení a pár záběrů na kameru pomáháme s dokumentací kolegovi z Íránu. Pořizuje záběry s vlajkou Íránu a USA, s obrázky různých osobností a náboženských představitelů … chvílemi se modlí, chvílemi zpívá. Málem nemáme prostor pro vlastní tvorbu a to jsme na vrcholu pouze ve třech. Na vrcholu zůstáváme do 15:00.
Sestupujeme rychle. Nemáme už ani kapku vody a to nás žene. Sbíháme i nůž, kde obcházíme našeho známého z vrcholu, který se tu zasekává na hodně dlouhou dobu. Má velmi nejistý krok a ostrá žiletka strmě klesajícího hřebene mu nedělá dobře. Na rovince v 6400 metrech oddělující nás od posledního dlouhého sestupu k C3 začíná foukat prudký vítr, který unáší pichlavou sněhovou krupici. Řeže do obličeje. Zanedlouho se bude stmívat. Jazyk mám jak struhadlo. V ústech sucho. Snažíme se rukou vymačkat trochu vody ze sněhu, ale moc nedává. Dole pod svahem. Pouhých pár stovek metrů od C3 pozorujeme horolezce, kterému to dnes nevyšlo. Nesl si s sebou nahoru i vařič a zrovna si připravuje vodu.
„Ahoj. Prosím tě, mohl bys nám dát kapku vody?“, zkouším to anglicky. Nic. Pokouším se o ruštinu a hodně si pomáhám rukama. Výsledek je stejný. Nedá se svítit. Jdeme dál.
V sedle pod C3 odpočíváme. Čeká nás poslední stoupání. Pouhých sto výškových metrů do kopce. Vůbec se netěšíme. Je po sedmé hodině. Den se bude pomalu loučit a před námi je pořád kus cesty. Z C3 musíme ještě klesnout dalších tři sta metrů ke stanu. Přichází k nám chlapík, kterého jsme prosili o vodu.
„Voda.“, a s tímto jediným slovem v ruštině, nám podává plnou lahev. Děkujeme na stokrát a hltáme plnými doušky. Skvělé! Hned se nám jde lépe. Brzy ráno tu byla spousta sněhu. Teď jdeme po odkrytých kamenech. Sníh okolo je jako kaše. Jsme v šesti tisících metrech a i tady mělo přes den slunce takovou sílu. Třetí výškový tábor procházíme bez zastavení. Slunce už zapadlo. Pokračujeme rychle dolů. Sundáváme mačky, aby to klouzalo. Ke stanu přicházíme přesně v osm večer. Rozsvěcíme čelovky a vaříme čaj. Byli jsme sedmnáct hodin na cestě. Jedenáct a půl nahoru a pět a půl dolů! Usínám se lžící v puse …
GPS
Ke stažení je k dispozici soubor ve formátu *.gdb pořízený přístrojem Garmin eTrex 30, který obsahuje záznam trasy našeho výstupu na vrchol Piku Lenina (7134m).
Ke stažení:
