Deštivá Havaj
Autor: Vladimír Linhart | Lucie Mičková
Fotografie: Vladimír Linhart | Lucie Mičková
Štítky: 2020 | Big Island | Havaj | USA
Konečně Havaj
Hned po příletu na nás dýchne pravá havajská atmosféra. Z letadla vidíme palmy, modrou oblohu a žádnou letištní halu. Celé letiště je prakticky jen pod dřevěnou střechou, na čerstvém havajském vzduchu a působí absolutně pohodově.
Naše první kroky směřují do půjčovny aut. Pána za přepážkou ujišťujeme, že chceme to nejlevnější a nejobyčejnější vozidlo, že se budeme držet jen na dálnicích. Platíme a jdeme si vůz vyzvednout na parkoviště. Trochu nevěřícně se rozhlížíme, zda jsme tu správně. Čeká tu na nás totiž velký krásný Jeep s odepínací střechou. Vypadá to, že na Havaji se nám bude líbit.
Nasedáme a přes celý ostrov jedeme do našeho prvního bydlení. Auto je boží, jízdu si náležitě užíváme. Trochu jiný zážitek než jezdit po Modřanech v hyundai.
Celá země vypadá nádherně, svěže, čistě a jen málo obydleně. Velká část ostrova je úplně bez lidského zásahu. Žije si svým vlastním drsným životem. Vysvětlení je prosté. Ostrov má spoustu sopek. I těch aktivních. Zelená džungle se tu často nemilosrdně mění na černá lávová pole, která pohřbívají vše živé. Pro bezpečný život tu nezbývá moc místa. Tam, kde lidé žijí, vypadají šťastně, spokojeně a bezstarostně. V přírodním ráji uprostřed oceánu, ve stínu smrtících sopek.
My bydlíme kousek od města Hilo na zahradě rodinného domu ve stanu na železných skládacích postelích. Mají tu slepice, které chodí spát na strom! Každý večer se západem slunka vyskáčou do koruny stromu a tam spí. Jsme z toho paf. A taky z toho, že začalo pršet. Tahle strana ostrova je hodně deštivá, vysvětluje nám s úsměvem bytná. To nám ale nevadí, slepice a jeep nám první den poskytly dost skvělých zážitků.
První den
Po snídani od naší bytné balíme plavky a šnorchlovací výbavu a jedeme prozkoumat blízké pláže. Než dojedeme k první, začíná pršet. Pláže jsou tu kamenité, s černým pískem, průzračnou vodou a až nepřirozeně svítivě zelenou trávou a palmami okolo. Nejsou to klasické dlouhé písečné pláže na celodenní válení. Spíš takové skalnaté malé divoké plážičky, ideální na průzkumy a rychlé osvěžení v těch chvílích, kdy vykoukne slunce. Voda je osvěžující, ne příliš teplá.
Potkáváme tu vodní želvy. Volně a nevzrušeně plavou kolem nás. Šnorchlujeme s nimi a s úsměvem vzpomínáme na pachtění se za želvami v Mexiku. Celý den střídavě prší a svítí slunce, tak se snažíme všechny slunné chvilky využít na maximum. Šnorchlováním a procházkami džunglí.
Před deštěm se schováváme do údajně vyhlášeného obchodu s ukulele, která se ale prodávají jen v jednom rohu. Větší část obchodu je prodejna nábytku. Žádný skvělý hudební zážitek se nekoná, většina nástrojů je z bohužel z Číny.
Národní park Vulcanoes
Předpověď počasí na další dny nevěstí nic dobrého. Vydáváme se tedy do národního parku, abychom ho zvládli ještě za sucha. Je to vskutku zajímavá, místy až děsivá, podívaná. Obrovské plochy černé tuhé lávy, všude kam dohlédneme. Některá je hodně stará, jiná je z nedávných sopečných činností.
Procházíme se i kráterem, který byl v 60. letech lávovým jezerem. Je rozlehlý, černý a impozantní. A je skoro nepředstavitelné, jaké peklo umí erupce vytvořit. Takhle po ránu s vykukujícím sluncem nad hlavou je to takové klidné, mírumilovné, skoro až pohádkové místo. Místy stoupá k nebi pára a síra.
V parku i stanujeme a bohužel se opravdu ukazuje, že jsme na deštivé straně ostrova. Celý večer, noc i ráno prší, fouká silný vítr a je zima. Jsem z toho lehce rozmrzelá, Vláďa se mě snaží rozptýlit duhou, dokonce dvojitou, kterou tady tohle bláznivé počasí často vykouzlí. No, moc se mu to nedaří. V mých představách je na Havaji pořád pěkně. A tohle rozhodně pěkné počasí není, tohle není “havaj”.
Když už jsme viděli, prochodili, osahali a ofotili lávy tolik, že s klidným svědomím můžeme park opustit, hledáme na mapě náš další cíl. A tím je nejjižnější místo ostrova. Cestou máme hlad a zastavujeme u jednoho z mála podniků, které potkáváme. Divíme se, že je tu tak narváno, máme za to, že jdeme do nějaké malé ošuntělé pekárny. Název podniku nám tento nával ozřejmuje. Úplnou náhodou jsme se ocitli na místě hojně vyhledávaném turisty, v nejjižnější pekárně v celých USA. Na zahrádce tu hraje živá hudba a hlavně tu mají doopravdové, dobré a nepředražené jídlo, pečivo a kávu! Tohle místo mi zvedá náladu víc než dvojitá duha. Protože najít na Havaji něco kvalitního, dobrého, cenově dostupného a nedejbože zdravého k jídlu, je malý zázrak.
Po dobrém obědě pokračujeme v cestě na jih. Výjimečně svítí slunce a tak zastavujeme ještě na krásné černé pláži s palmami. Dokonce se tu sluní i mořská želva. Je to skoro dokonalé, bohužel opravdu jen skoro. Fouká takový vítr, že pobyt na téhle překrásné pláži je skoro nepříjemný. Chvíli vydržíme, přece jenom je to pláž na Havaji. Pak to ale balíme a jedeme dál.
Nejjižnější cíp ostrova je větrný, skalnatý, s výhledem na tmavě modrý oceán a plný mladých lidí a rybářů. Z útesu, asi dvanáct metrů vysokého, se tu dá skákat do oceánu. A to je velké lákadlo pro Vláďu. Já čekám nahoře, bojím se jen přiblížit k okraji, aby mě to neodfouklo dolů a Vláďa skáče! Strach mi nedovolí se naklonit a podívat se, jestli to přežil. Za chvíli už ale leze po železných schůdkách nahoru a usmívá se, uf. A to je vše, co se tu dá podniknout. My ale dnes chceme vidět ještě něco skvělého. Zelenou pláž.
Jízda smrti
Má to ale jeden háček. Cesta k ní je prý poněkud krkolomná, určená jen pro auta s náhonem 4x4. Hodně lidí využívá placený odvoz místních nebo jde pěšky. My aspoň poprvé využijeme sílu našeho nedopatřením získaného teréňáku. Trochu se bojíme, jak to my i vůz zvládneme. Na kraji cesty potkáváme mladíka, který se z pláže vrací ve stejném voze, jako máme my. Ujišťuje nás, že cesta je úplně bez problémů. A tak jedeme. Jedeme tak dlouho a tak pomalu, že pěšky bychom tam byli dřív. A kolik stresu, nervů a strachu by nám to ušetřilo. Cesta je tak kamenitá a hrbolatá, že každou chvíli vylézám z auta, kontroluju terén a naviguju Vláďu, kudy má jet. Někdy stojíme před autem oba, koukáme bezradně na cestu a myslíme si, že tohle už fakt nevyjedeme. Proklínáme toho mladíka a jeho nesmyslné rady. Po nekonečně dlouhé době, kdy jsme oba (hlavně já) na pokraji hysterie, jsme na místě.
A byla to úplně zbytečná námaha. Pláž je obyčejná, hnědá a nezajímavá. Fouká tu a ani koupat se nám nechce. Nasedáme opět do vozu, abychom si tu hrůzu dali znovu v protisměru. A je to snad ještě horší. Jedeme do západu slunce a v protisvětle není vidět skoro nic. Adrenalin a strach stoupá s každým ujetým metrem. Občas máme pocit, že se musíme převrátit. Pojištění auta nemáme... Jak rádi nakonec vidíme asfaltovou silnici! Krásnou, rovnou, upravenou. A bezpečnou.
Pro silný vítr zavřeno
Počasí není na naší straně ostrova ideální, jedeme tedy na druhou stranu, kde má být slunečno a krásné pláže. Máme v plánu strávit celý den nicneděláním u moře. Proto jsme přece jeli na Havaj! Po dvou hodinách jízdy přes celý ostrov dojedeme natěšení k pláži a ta je zavřená! Všechny pláže na téhle straně ostrova jsou kvůli silnému větru zavřené a tohle počasí má vydržet ještě pár dní. Co na to říct, i Havaj má své slabé chvilky. Vypadá to, že jedna polovina ostrova je deštivá a druhá větrná. O tomhle se cestovní kanceláře určitě nezmiňují...
Větrnodeštivý den trávíme, jak se dá. Návštěvou řídicího centra Keckova teleskopu (Mauna Kea) v městečku Waimea, nebo procházkou k vodopádu Akaka Falls. Tady jsme poprvé rádi, že prší, protože čím víc deště, tím větší vodopád.
To nejlepší na konec
Počasí nám zatím moc nepřálo a ani ubytování nebyla žádná hitparáda. Poslední dvě noci jsme trávili v jakési maličké dvoupatrové chatičce, zase u někoho na dvorku. Tohle ubytování mělo jednu velkou výhodu, možná snad nevýhodu. Postel byla v patře a hned vedle ní, bez dveří nebo závěsu, pěkně na dosah ruky, záchod! Pro romantické večery jako stvořené. Teď ke konci šestidenního pobytu na Big Islandu to ale vypadá, že se na nás konečně pořádně usměje štěstí.
Na poslední noc se ubytováváme v prvním krásném a útulném bydlení a počasí je ideální. Nevíme, co si užívat dřív. Jestli pohodlí gauče a kávu na obrovské terase uprostřed krásné zahrady s dvěma přítulnými kočkami, nebo hned vyrazit na pláž. Jsme líní, vyhrává aspoň na chvíli terasa, pak už ale hned mažeme k oceánu. Pláž je skrytá a daleko, musíme se k ní dostat skrz bujnou vegetaci, ale rozhodně stojí za to. Černý písek, palmy, slunce. A ta voda! Plná rybiček. Navíc jsme tu skoro sami. Tohle je konečně ta vysněná Havaj!
Bohužel je před námi poslední půlden před odletem na další havajský ostrov. Cestou na letiště zastavujeme na vyhlášené šnorchlovací zátoce Honaunau Bay. Prý se tu dají vidět delfíni. No, moc tomu nevěříme, ale za pokus to stojí. Vláďa míří ihned do vody, já se chci ještě trochu nahřát na slunci. Sedím na kamenech, pozoruju okolní ruch a zdá se mi, jakoby se nad hladinou mihli delfíni. To je blbost, říkám si a očumuju dál lidi v plavkách. A zase jakoby tam skákali delfíni. To už zbystřuju a pozorně sleduju hladinu. A fakt tam jsou! Nad vodu vyskakují delfíni, kousek od břehu, mezi šnorchlujícími lidmi. Nevěřím vlastním očím a taky se hrnu do vody. A opravdu vidím pár delfínů, plavou přímo pode mnou. A pak jich vidím víc a víc a jsou všude. Hejno delfínů i s malými hravými delfínky si tu bezstarostně plave, skáče a pod vodou na sebe pískají. Je to neuvěřitelné, jedinečné a nádherné. Poslední den na Big Islandu jsme si nemohli užít lépe.
