Kazbek (5047m)

Přidáno: 4.9.2011 | Datum akce: 19.7.2011
Autor: Jiří Pětioký
Fotografie: Jiří Pětioký | Veru Krejčová
Štítky: 2011 | Gruzie | Kavkaz | Kazbek

Na tbiliském nádraží Didube dědci popíjejí kvas. Sedíme v nesnesitelném vedru v maršrutce. Po chvíli usedá poslední domorodec a opouštíme rozpálenou metropoli. Teploměr ukazuje 37 stupňů. Dopravní tepna spojující Tbilisi s Vladikavkazem kopíruje řeku Aragvi. Po pár kilometrech jízdy končí asfaltka a začíná štěrková cesta. Míjíme nádrž Žinvali s pevností Ananuri a před námi se otvírají barevná kavkazská údolí. Jsou malebná a přitom na dosah. Oproti rušnému velkoměstu působí uklidňujícím dojmem. Louky jsou zelené, fialové, žluté, skály červené, oranžové, hnědé, černé, ve žlabech se ještě drží sníh. Po třech a půl hodinách dorážíme do městečka Kazbegi (Stepantsminda).

Na autobusobé zastávce se k nám agresivně hrne bezzubý děda. Rusky blábolí, že má nejlepší bydlení v celém Kazbegi a před očima nám šermuje ušmudlaným notýskem. Konečně v něm nacházíme česky psaný text: „Vasil mě požádal, abych sem napsal, jak je hodný a poctivý. V podstatě je to pravda, ale spíš je hodná jeho žena“. Tak jsme to vzali.

Ještě večer pospícháme do Mountainhousu, kde se půjčuje lezecké vybavení. Za mačky, sedák, cepín a karáble vysolíme nechutnou sumu. Ptáme se slečny brigádnice na informace o výstupu, ale je totálně mimo. Tváří se přitom strašně zasvěceně. Kdybych si o výstupu nečetl předtím, tak jí ty bláboly uvěřím. Raději už jí neposlouchám a prohlížím si fotky gruzínských horolezců se zamrzlými vousy. Vracíme se do Vasilova homestaye, balíme si batohy a při měsíčku si pochutnáváme na vydatné večeři, kterou připravila jeho žena. Notýskový pisatel měl pravdu. Den předtím zkratovali v domě elektřinu. Nesvítí světlo.

Cesta na chatu

Ráno snídáme na Vasilově zahradě. Poprvé a naposledy se před námi objeví náš cíl. Zasněžený velikán, na kterého bohové připoutali Prométhea. Vypadá impozantně. Tenhle výstup nebude zadarmo.

Docházíme do vesnice Gergeti, kde se osvěžujeme pramenitou vodou. Pokračujeme přímo nahoru a po hodině dorážíme ke kostelu Tsminda Sameba. Po svačině stoupáme malebným údolím do sedla. Odtud se otvírá pohled na ledovcové údolí pod Kazbekem. Horu už ale zahaluje bílý oblak. Pokračujeme až k bystřině, kterou po kamenech přeskakujeme. Narážíme na tábořiště, kde doplňujeme vodu. Stoupáme vzhůru přes suťovisko a vstupujeme na ledovec. Směřujeme k bývalé meteostanici. Fasádu má z jedné strany pomalovanou pastelovými barvami. Posledních pár metrů je po skále a po sedmi hodinách přicházíme k cíli.

U meteostanice je postaveno několik stanů. Některé zdobí národní vlaječky. Rusové, Ukrajinci, Litevci, Poláci. V okolí panuje čilý ruch. Všichni mají stejný cíl – Kazbek (5047m). Před meteostanicí odpočívají koně, kteří před chvílí vynesli těžkou bagáž. Vcházíme dovnitř a naskýtá se nám zvláštní pohled. U dveří se hádá skupina mužů. Vousatý muž cosi gruzínsky křičí na dvojici turistů, pupkatý správce volá vysílačkou policii. Další muž, zjevně posilněný alkoholem, se chystá turistům vyhodit ze dveří jejich batohy. Posléze se hádka uklidňuje a turisté vytahují bankovky. Nevíme, co bylo příčinou sporu, ale na horách tyto taxikářské scénky vidíme neradi.

Dávám se do řeči s vousáčem a ten mi sděluje, že meteostanice je plná. Chvíli bloumám temnými špinavými chodbami a nakukuji do přeplněných kójí. Nakonec mě vousáč zve do jakési recepce, kde muži popíjejí lihoviny a zajídají je špekem. Do očí pálí štiplavý dým z cigaret. Vytahuji z kapsy poslední trumf. Ještě v Čechách mi expert na Gruzii David Böhm (www.caucasus.cz) poradil jméno tamního průvodce Vaka Dunduy. Zmiňuji se o něm správci. To jméno působí jako zaklínadlo. Vousáč najednou začíná hovořit obstojně anglicky, pupkáč se snaží mluvit rusky. Najednou místo je a bude i vařič.

Vousáč mě vede do špinavé místnosti, kde v neskutečném bordelu leží šest ukrajinských seniorů. Ukazuje na místo 2x2 metry a naznačuje, že tady budeme spát. Když vidí zoufalý pohled Verči, dodává: „Your girlfriend will like it.“ Posléze se skamaráďujeme s mladým Polákem a vaříme si na jeho vařiči těstoviny. Včera byl sám na Kazbeku a měl hezké počasí. Hodně chodí po horách, za největší trofej považuje Aconcaguu (6962m). Fandí české fotbalové Bohemce a klokani si mají pomáhat. V noci nám hraje orchestrion šesti kyjevských horolezců.

Po probdělé noci se rozkoukávám v našem skromném příbytku. Ukrajinští dědové mají neskutečně mnoho matroše. Nosí legrační oblečení ve stylu 80. let – péřovky s nápisem Coca Cola, čepice s emblémem Ferrari apod. Zprvu mám tendenci se jim posmívat, ale pak uvidím jejich výzbroj – samé vychytávky, všechno staré, otlučené, ale funkční. Tihle pánové už mají něco za sebou. Posléze se pochlubí, že mají přelezeno mnoho piků v Pamíru, Karakoramu, Ťan-Šanu a vůbec po celé Asii. Dva z nich jsou „majstery sportu SSSR v alpinisme“. Ve věku mezi 60 a 70 se chtějí na stará kolena podívat na kavkazské štíty seshora. Každý den vyrážejí na nějakou túru, aby se jejich stará těla aklimatizovala. Jejich lídr se jmenuje Saša a momentálně žije v Izraeli.

Aklimatizace

Po snídani přemýšlíme o aklimatizačním výstupu. Nabízí se klasická túra na čtyřtisícovku Mt. Ortsveri (4365m) alias Elektrozink, ale je pod mrakem a trochu prší. Z Kazbeku se vrací guidi s klienty. Nikdo nevyšel. Na plató pod vrcholem prý zuří obrovská vánice. Jdeme proto pouze ke kostelíku nad meteostanicí. Malý kovový tubus s křížkem se nachází ve výšce 3900 metrů. Pár povinných fotek a vracíme se dolů. Nechce se mi po suti, tak aspoň klouzám po sněhu. Nabízím Verče rychlokurz chůze s mačkami a brzdění cepínem, ale prý na tom nic není a že to stejně dělám blbě.

Na stanici se z nudy dáváme do řeči s místními guidy. První mi padne do oka důstojný Bidzina Gujabidze. Mezi guidy má vedoucí postavení. Aby ne. Má na svém kontě 6 osmitisícovek a několik fantastických výstupů. Nemám se čím pochlubit, tak alespoň vytahuji z rukávu poznatky z Rakoncajových a Šmídových knížek. „Ty znám, s nimi jsem lezl“, chlubí se Bidzina. Zalovím v paměti a připomenu Šmídovo sólo na El Capitana. Co čert nechtěl, Bidzina ho má přelezeného taky.

Nejvíce jsme se skamarádili s bratry Nadiradzeovými. Tato a Miša za sebou mají skromnější výstupy, ale mohou se pochlubit přelezením kavkazského Matterhornu – Ušby (4710m). Pět dní s jedním lehátkem, jedním spacákem a jedním bochníkem chleba. Její stěna je prubířským kamenem mezi gruzínskými horolezci. Kdo chce něco znamenat, musí ji mít přelezenou. Tato se zúčastnil expedice na Ama Dablam. Byl už v Himalájích vícekrát, najímají si ho zahraniční horolezci. Prý umí dobře vyjednávat se Šerpy. Má vystudované dvě vysoké školy. Na ženu a dítě mu nezbývá moc času, protože je pořád na horách.

Zurab je gruzínský gentleman, který nám vytrhl hned několik trnů z paty. Guidování je pro něj jen koníčkem. Pobýval v Česku a naší mateřštinu bezvadně ovládá. Svěřuji se mu, že chci vyrazit bez guida. Popisuje mi úskalí výstupu a posléze mi půjčuje vlastní lano, ledovcové šrouby a karáble. Verča se zmíní o tom, že má jen lehké plátěné kalhoty a tak posléze dostáváme nádavkem i jeho kalhoty. Zítra vyráží domů, tak už je nebude potřebovat. Zurab není žádný horolezecký greenhorn, má za sebou třeba expedici na Mt. Everest. Kvůli nepřízni počasí se dostal jen do Jižního sedla.

Zrovna tahám ze Zuraba horolezecké rozumy, když tu se před chatou objevuje televizní štáb. Jako první dělají interview s Bidzinou. Porozhlížejí se po další oběti. Mezi zarostlými horaly objeví jednu temperamentní slečnu. Verča povídá páté přes deváté. Zurab se usmívá a tlumočí.

Nesmíme opomenout našeho pozdějšího guida Idrise Khergianiho. Rozhodli jsme se tomuto Svanovi (obyvatel Svanetie) svěřit 100 Euro, protože nechceme nic ponechat náhodě. Počasí je mizerné a předpověď není o nic lepší. Původně jsme chtěli vyrazit s Tatem, ale jeho klienti si nepřáli další lidi navíc. Idris také otiskl svou stopu do mnoha pohoří, byl i na soustředění v Tatrách. Pochází z rodiny Miši Khergianiho, gruzínské legendy a neohroženého pionýra kavkazských prvovýstupů. Horolezecký svět zná Mišu pod přezdívkou Kavkazský tygr.

Výstup

Krátce po půlnoci vstáváme, pijeme čaj a dáváme si něco malého k snědku. „Pokud nebude po půlnoci vidět hvězdy, nemá to cenu“, říkal Zurab. Nám prší. Verča vysloví to, co si myslí většina z nás a popřeje nám šťastnou cestu. Naše skupina přesto vyráží. Jsou v ní tři guidi, tři Australani a Ukrajinka Dana. Jeden z Australanů, bohatý byznysmen s českými předky, si zamiloval velehory. Ač nezkušený, chce dosáhnout Seven summits. Věnuje tomu nemalé prostředky. Zaplatil 1000 euro za týdenní výlet do Gruzie s jediným cílem – vylézt na Kazbek. Aklimatizace před Elbrusem (5642m). Má velkou motivaci.

Za deště se vydáváme ledovcovým údolím. Na chvilku se vyjasní, ale pak zase padne mlha. První odpadne nejmladší Australan, ještě kluk. Vypadá jako při horečce. S ním jde dolů první guide. Pak ho následují zbylí Australani a druhý guide. Navázáni na laně pokračujeme jen Idris, Dana a já. Je vidět tak na tři metry. Každou chvilku děláme pauzy a dává se do mě zima. Mrznou mi prsty. Vrací se ostatní skupiny, které vyrazily dřív. Nedošli. Jeden z guidů má teploměr a říká, že teplota klesla na minus 27. Daně se už moc nechce. Ale já jsem v pohodě. Jím jen gely a piju energy drinky, tak mám sil na rozdávání a nemám sračku. Nic mě nebolí, jen mi je zima. Říkám Idrisovi a Daně, že dneska nahoru prostě vyjdu. Dávám Ukrajince energy gel. „Nedáváš jí drogy?“, ptá se Idris. Daně to kupodivu i chutná. Po cestě se k nám přidávají dva polští taternici. Jejich skupina to otočila, ale oni také nechtějí stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Po chvíli narážíme na dva sněhuláky. Jsou z Íránu, cosi vykřikují a přitom zuřivě gestikulují. Očividně drží cepíny prvně v ruce. Víceméně z povinnosti je Idris bere na lano. Prý jsou na „ruské“ straně strmé srázy.

Pak už jen tupě stoupáme, mrzneme a doufáme, že už tam budeme. Asi i bloudíme, protože jdeme pasáží, která je určitě strmější než avizovaných 45 stupňů. Všude kolem prašan, tak musíme prošlapávat stopy. Danu už s Idrisem táhneme na laně. Poláci poslušně šlapou, i Íránci jsou houževnatí. Pak už není kam stoupat – vrchol Kazbeku (5047m). U zasněženého žlutého praporku děláme fotky. Po chvíli to obracíme.

Jdu poslední, abych mohl chytat ty přede mnou. Každou chvilku někdo upadne a jede dolů. V prašanu se to dá uhlídat a udržet, musím jít pořád v záklonu a dávat si pozor. Zejména Íránci jsou legrační. Dvě hory masa pořád podkluzují, někdy se i kutálí. Ale jsou to bojovníci. Nemají si komu postěžovat a stejně by jim nikdo nerozuměl.

V údolí se od skupiny odvážu a jdu napřed. Mám toho dost a těším se dolů. Před chatou mě vítá Verča. V době mé nepřítomnosti se stala miláčkem místních horalů. Pak mi gratulují Ukrajinci. „Ty maladěc“, říká Saša, ukrajinský majster sportu. Všichni mě vítají jako hrdinu. Sedíme u stolu s bratry Nadiradzeovými a dalšími guidy. Potřásají mi rukou a neustále mi podstrojují. Ještě hodinu tam s nimi sedím. Tato vypráví o výstupu na Ušbu a himalájských expedicích, Verča nám připravuje něco sladkého k snědku. Co víc si můžu přát?

Sestup

Konečně jsem se také vyspal. Ráno vyrážíme dolů. Čím níže, tím více se otepluje. U tábořiště pod meteostanicí se dokonce koupeme v potoce. Louky jsou ještě krásnější než předtím. Bez ustání fotíme. Kavkazská idyla, kterou v Gruzii nic nepřekoná. U Tsmindy Samedy prochází svatební průvod. Ještě pár kroků a jsme v Gergeti. Kde se vzal, tu se vzal - na rohu stánek a v něm hamburger – řečeno slovy Mistra.

Po cestě zpět se s námi domorodci v maršrutce dělí o víno. Je nacpaná, já sedím vepředu s muži a Verča vzadu se ženami. Lahodný nápoj stoupá do hlavy a tak po pár skleničkách cesta uteče, jak voda z řeky Aragvi. V duchu děkuji Idrisovi, že to neotočil jako ostatní guidi a hlavně Verče, že se mnou ty čtyři dni mezi kameny a sněhem vydržela.

Praktické tipy a co si vzít s sebou

Doprava
Do Kazbegi jezdí pravidelně maršrutka z tbiliského nádraží Didube. Cesta trvá 3,5 hodiny a stojí 10 lari (v srpnu 2011 byl kurz 1 lari/10 Kč). Mohou chtít i poplatek za velké batohy. Raději nakupte jídlo už v Tbilisi, protože v Kazbegi je drahé a malý výběr.

Vybavení
Mačky, cepín, sedák, karabinu a lano lze půjčit v Mountainhousu v Kazbegi za 35 lari na osobu a den. Lze půjčit i lano. Za nemravných 1500 lari na osobu tam můžete najmout na 4 dny guida. Lano si prý lze půjčit i na meteostanici, ale to jsme neověřovali. Na náměstí, kam jezdí maršrutka, spatříte šipku na Mountainhouse, cesta k němu trvá necelých 5 minut.

Nocleh na meteostanici stojí 30 lari na palandě a 20 lari na zemi. Spacáky s sebou. U meteostanice lze i stanovat. Poplatek za stan činí 10 lari. V noci je venku i v létě zima. Lze půjčit i vařič. Poplatek 30 lari za den.

Po cestě je dost vody. Stačí vzít jednu 1,5litrovou flašku. Nabrat vodu lze v Gergeti (pramen), u Tsminda Sameba (pramen), u tábořiště (potok) a na meteostanici.

Z oblečení jsem měl termoprádlo, flísku, softshellové kalhoty a bundu, kulicha, teplé rukavice, sluneční brýle. Pohory goretex a kůže. Opalovací krém faktor 50. Na samotný výstup doporučuji vzít energy gel, nebo energy drink. Tuby jsou lehké a většině lidí nezpůsobují střevní potíže.

Mapa
Mapa stojí 10 lari, ale je více méně k ničemu. Na meteostanici lze při dobré viditelnosti dojít snadno po vyšlapaných stezkách. Úsek od meteostanice na vrchol představuje na mapě několik málo centimetrů, takže z toho nic nepoznáte. V případě špatného počasí mapa nepomůže. Pomohou GPS souřadnice, které lze vygooglovat. Mapu lze samozřejmě půjčit v naší půjčovně.

Průvodci (gájdi)
Guide na meteostanici stojí 100 euro. Vako Dundua, Bidzina Gujabidze, Tato a Miša Nadiradze, Idris Khergiani (idris7@rambler.ru, +995599560553, www.ailama.ge), Zurab Kapanadze (kapazura@rambler.ru, +995599506433; pozn.: jiný Zurab, než ten, který mluví česky). Guidi mluví většinou dobře rusky a toporně anglicky. Nejlépe anglicky umí prý Dundua.

Mapa

Kazbek (5047m), Gruzie