Galdhøpiggen (2469m)

Přidáno: 27.7.2010 | Datum akce: 13.7.2010
Autor: Robert Solich
Fotografie: Robert Solich | Adéla Solichová
Štítky: 2010 | Galdhøpiggen | Jotunheimen | Norsko

Při plánování letní dovolené r. 2010 konečně padla volba na superlativy opředené Norsko. Rozhodli jsme se vyrazit sami (Robert + Adélka) autem a k odpočinku využívat možnosti volného stanování v přírodě s občasnou kultivací v některém z mnoha slušně vybavených a nikterak drahých kempů. Jedním z neopominutelných cílů byl i Galdhøpiggen, nejvyšší hora Norska a vlastně celé severní Evropy, nacházející se v srdci nádherného pohoří Jotunheimen.

Na vrchol vedou dvě základní trasy:

• od východu ze střediska Spiterstulen,
• od severu z chaty Juvass (Juvasshytta).

Trasa z Juvasshytta začíná až ve výšce 1850 m a převýšení tak činí jen něco přes 500 m. Délka trasy je asi 5 km v jednom směru, což zabere zhruba 3 hodiny při cestě nahoru a o hodinku méně dolů. Trasa vede z velké části přes ledovec, doporučuje se proto vybavit se mačkami, sedákem a lanem (většina lidí, které jsme z tohoto směru viděli přicházet však takto vybavena nebyla).

Trasa ze Spiterstulenu je jen o něco delší, zhruba 6 km, překonává však výrazně větší převýšení – téměř 1400 m, neboť výchozí bod je v 1100 metrech. To z výstupu činí fyzicky i časově náročnější záležitost, pro níž průvodce doporučuje vyhradit si osm hodin (my jsme šli necelé čtyři hodiny nahoru a tři dolů, s hodinovou polední pauzou to tedy sedí). Ledovci se tato cesta vyhýbá, téměř polovina trasy však vede sněhovým polem (počátkem července, postupem času bude sněhu méně). Zvláštní vybavení není nutné.

My jsme zvolili trasu ze Spiterstulenu.

Příjezd

Příjezd do střediska Spiterstulen je možný pouze ze silnice č. 55, která spojuje městečko Lom s oblastí kolem Sognefjordu. Asi 15 km od Lomu narazíte na dobře značenou odbočku (vlevo, přijíždíte-li jako my směrem od Lomu), která vás spolehlivě dovede po dalších 17 km až do Spiterstulenu.

V průvodci (Norsko – Lonely Planet) se dočtete, že silnice do Spiterstulenu je velmi špatně udržovaná. Českému řidiči se bude toto hodnocení zdát poněkud přísné – silnice má běžný asfaltový povrch a sem tam se objeví výtluk nebo něco podobného, ovšem v míře srovnatelné s běžnou českou obecní silnicí. Silnice je však velmi úzká a míjení je možné prakticky jen ve „vyhýbacích místech“, kde je vozovka účelově rozšířena - těch je však celkem dost. Běžné osobní auto cestu do Spiterstulenu a zpět určitě zvládne (my jeli Fordem Focus combi), nicméně karavan bych se doporučit neodvážil – převýšení a zatáčkovitost jsou značné a míjení s ostatními auty může být problém (viděli jsme však i několik obytných aut, s jedním jsme se i celkem záživně míjeli).

Ve Spiterstulenu se platí parkovné a mýtné v souhrnné výši 50 NOK (za osobní auto). Platí se na spiterstulenské recepci a vztahuje se zřejmě jen na vozy, které zaparkují až v areálu spiterstulenského střediska. Placení je tedy asi možné se vyhnout zaparkováním na jednom z plácků kousek před Spiterstulenem. Světe div se, tuto možnost zdaleka nevyužívali jen Češi, ale celkem zhusta i Němci a Norové :-) My dojeli až na oficiální parkoviště. Po zaplacení dostanete bílý papírek, který standardně umístíte za okno; pokud tak neučiníte, pravděpodobně po návratu z túry najdete za stěračem výhružně vypadající červený papírek, který vás (pouze v norštině) vyzývá k zaplacení parkovného a mýtného (bez přirážky). Co se ovšem stane, pokud nezaplatíte ani pak a sprostě ujedete, to nevím (nevyzkoušeno) - pravděpodobně se nestane nic krom ostudy pro zemi, jejíž registrační značku vaše auto má.

Ve Spiterstulenu je možno se ubytovat v chatce nebo ve stanu v „kempu“. Kemp píši do uvozovek, neboť se jedná spíše o tábořiště s možností oficiálně využívat toalety a sprchy patřící ke středisku (neoficiálně je však může použít každý kolemjdoucí). Cena je asi 160 NOK pro dvě osoby, což je ve srovnání s jinými norskými kempy vzhledem k nabízenému vybavení relativně dost. Volné kempování je zakázáno v okruhu 1 km od střediska – alespoň toto hlásá cedule ve Spiterstulen (realita však byla poněkud jiná a stany bylo vidět i blíže). V souladu se zdejšími pravidly však není problém postavit stan na některém z nevelkých plácků u silnice na Spiterstulen. S trochou štěstí najdete rovné místo vedle potoka, např. na souřadnicích N 61°38.842 E 8°26.013.

Tip: Silnice č. 55 mezi Lomem a Sognefjordem vede po okraji Jotunheimenu a nabízí úžasnou podívanou na toto krásné pohoří. To platí zejména o cca 50 km úseku mezi obcí Turtagro a odbočkou na Spiterstulen. Pokud tedy ke Spiterstulenu přijíždíte od Lomu, určitě se vyplatí po návratu ze Spiterstulenu (resp. Galdhøpiggenu) pokračovat dále po silnici č. 55 směrem na Sognefjord a vychutnat si nádherné panorama. Podmínkou je však samozřejmě dobrá viditelnost (za mlhy je to silnice jako každá jiná).

Výstup

Výstup jsme zahájili v 9:30. Jistě, v Alpách či Tatrách by byl takový start trestuhodně pozdní, v norských horách jsme se však naprosto nevymykali. Cestou zpět jsme dokonce potkávali turisty, kteří nahoru vyrazili až odpoledne. Inu proč ne, počátkem července zde příchod noci nehrozí - kolem půlnoci se lehce sešeří, což však rychle přejde, a ani teplota se příliš nemění (míněno v závislosti na denní době, změny počasí a teplot jsou však obecně v Norsku dost prudké a nelze je podcenit). S absencí střídání chladných nocí a teplých dní zřejmě souvisí i to, že zde nefungují modely počasí známé z jiných hor, kdy ráno a dopoledne je větší šance na hezké počasí a odpoledne naopak roste pravděpodobnost mraků a bouřek. V našem případě to bylo právě naopak – začínali jsme za zatažené oblohy, která se postupně protrhávala, na vrcholu nás čekalo příjemné polojasno a večer při návratu bylo nebe již bez mráčku.

Samoty jsme se opravdu obávat nemuseli, na Galdhøpiggenu bylo nabito. Zrovna probíhal závod s volným startem ze Spiterstulenu na Galdhøpiggen. I přes náš pozdní start nás stačilo doslova předběhnout několik borců v teniskách a s číslem na hrudi. Navíc byla sobota, takže i běžných návštěvníků bylo zřejmě více než jiné dny.

Trasa je velmi přehledná. Výstup začíná ve výšce 1100 m.n.m. přímo od střediska Spiterstulen, kde čeká i první rozcestník. Můj turistický Garmin, do nějž jsem si předem zadal souřadnice vrcholu, hlásí, že vzdálenost od cíle je necelých 6 km vzdušnou čarou (cesta vede téměř rovně, takže i reálná vzdálenost celkem odpovídá).

Začíná se přechodem přes můstek (doprava ve směru od příjezdové silnice) přes říčku Visu. Po několika stech metrech potkáváme druhý a zároveň poslední rozcestník – jedna trasa nás posílá přímo na Galdhøpiggen, druhá na chatu Juvass (Juvasshytta). Nepřemýšlíme ani okamžik a pokračujeme přímým výstupem, přestože i přes Juvasshytta je možné na Galdhøpiggen dojít. Za tímto rozcestníkem už v podstatě stačí držet směr na západo-severozápad a po velmi dobře značené trase (viz dále oddíl „náročnost a orientace“) dojít až na vrchol.

Hned od počátku nás čeká relativně prudké stoupání, kterému se nepřetržitě věnujeme asi dvě hodiny. Výškové metry odepisujeme po stovkách – to jednak vidíme na výškoměru, jednak na tabulích umístěných podél „trati“ kvůli závodníkům. Za první hodinu zdoláme téměř 500 výškových metrů, během druhé hodiny jen o něco méně, pak se strmost stoupání zmírňuje. To však již přecházíme ve výšce kolem 1900 m do souvislé vrstvy sněhu (první sněhové pasáže jsou již od cca 1600 m), takže spíše zpomalujeme. Jedná se opravdu o sníh, nikoli ledovec. Pádu do trhlin se netřeba obávat, není nutné jištění ani mačky, ale opatrnost je na kluzčím povrchu samozřejmě namístě.

Kolem nás se stále prohánějí závodníci v teniskách (občas po kolena ve sněhu, občas s držkou v zemi), čas od času mineme i rodinku s dětmi či se psem. Žádnou degradaci našeho výkonu si však nepřipouštíme :-) Proč taky? Oblačnost se protrhává a my máme možnost si vychutnat nádherné výhledy na okolní hory. Ty mají kolem 2000 m, ale díky sněhové pokrývce, ostře řezaným vrcholům a hlubokým údolím připomínají spíše alpské třítisícovky. To dodává naší túře punc řádné vysokohorské výpravy. Pokračujeme dále.

Po více než dvou hodinách chůze ze Spirterstulenu, ve výšce kolem 2000 m, se viditelně blížíme k vrcholu. Ten je však podezřele blízko a nízko. Jde pouze o první „falešný“ vrchol s výškou 2272 m. O tomto vedlejším vrcholu dobře víme a obcházíme jej zprava po zřetelné stopě. Vidíme i druhou stopu směřující na tento kopec, ta nás však nechává v klidu. Za obchvatem prvního „falešného“ vrcholu se oblačnost dále trhá a za polojasného počasí si užíváme nádherných výhledů široko daleko Jotunheimenem.

Před námi se objevuje další vrchol – druhý falešný. Trasa vede přímo přes jeho špici, která je ve výšce 2355 m – tam se dostáváme po více než třech hodinách od startu. Tento druhý falešný vrchol má poměrně dobrou schopnost mást tělem a řada cestovatelů až na jeho špici dochází k poznání, že hlavní vrchol je někde jinde. My jsme však varováni mapou a rovněž GPS hlásí, že hlavní cíl je ještě minimálně kilometr vzdušnou čarou před námi.

Z druhého falešného vrcholu je již jasně vidět trasa k hlavnímu vrcholu a my jsme si jisti, že nejpozději do hodiny jsme v cíli. Před námi je mírné klesání v řádech desítek výškových metrů, vůbec první od začátku výstupu, a pak už jen závěrečný výšvih sněhovým polem až na hlavní vrchol Galdhøpiggenu.

Ve 13:20, tedy po necelých čtyřech hodinách chůze (včetně několika krátkých pauz na focení a regeneraci), stojíme na vrcholu Galdhøpiggenu. Garmin příjemně překvapuje a ukazuje přesnou výšku 2469 m a souřadnice N61°38.188 E8°18.750.

Na vrcholu je chajda netypického střihu, v níž si lze dát něco k pití i jídlu a v případě nouze i složit hlavu; jako ubytovna však chata neslouží. Je zde také obrovské množství dalších lidí včetně několika Čechů, takže myšlenka usadit se vevnitř bere rychle za své. Je však opravdu krásně, takže polední pauzu rádi trávíme venku. Fotíme, jíme, fotíme ... paráda. Některé výhledy mi trochu připomínají předloňský výstup na Wildspitzi (Rakousko, Ötztalské Alpy).

Dojem malinko kazí davy lidí, které sem plynou jak z „našeho“ směru, tak od Juvasshytta. Jsme však součástí této masy a sotva se můžeme na někoho zlobit, že se vydal tam, kam my. Směr od Juvasshytta čas od času dodá opravdu megazásilku lidského masa – přicházejí odtud celé organizované zájezdy, jejichž účastníci přicházejí v husím pochodu o délce několika desítek metrů. Až na výjimky se však nezdá, že by někdo na této trase přes ledovec používal lano nebo jiné náčiní.

Sestup

Po asi hodinové pauze se vydáváme zpět. Volíme stejnou trasu a takřka ve vlastních stopách se vracíme. Časově rozumnou alternativu nevidíme. Cestou poklábosíme s českou partičkou, která se v pohodovém tempu vypravila na vrchol až odpoledne, a kterou potkáváme v protisměru. Do Spiterstulenu se vracíme po 17 hodině, sestup za jasného počasí trval necelé tři hodinky.

Náročnost a orientace

Jedná se o typický choďák. Na trase ze Spiterstulenu nejsou žádné lezecké pasáže, a to ani v náznaku. Jde tedy o technicky nenáročnou trasu. Při výstupu je však nutné překonat značné převýšení (téměř 1400 výškových metrů) na relativně krátkém úseku (6 km), a to na kamenitém a sněhovém povrchu, což předpokládá určitou fyzickou zdatnost.

Cesta nahoru nám zabrala necelé čtyři hodiny, dolů slabé tři hodiny. Celkem jsme i s hodinovou pauzou na oběd strávili na Galdhøpiggenu necelých osm hodin. Troufám si říci, že jsme se neloudali. Jako osmihodinovou uvádí trasu i průvodce (Norsko – Lonely Planet) a rozhodně nejde o nadsazené číslo.

Orientace je velmi snadná. V kamenité části je cesta dobře značená červenými značkami ve tvaru písmene T. Těmi se opravdu nešetřilo a jsou k vidění snad každých 50 m nebo maximálně 100 m. S výjimkou opravdu velmi špatné viditelnosti není možné je přehlédnout. Po přechodu na sníh (přibližně v polovině trasy) malované značky mizí, spolehlivě je však nahrazuje jasně vyšlapaná stopa ve sněhu. Celá trasa je navíc lehce čitelná, jde se stále „rovně a nahoru“. Komplikaci může přinést čerstvý sníh a špatná viditelnost, resp. špatné počasí obecně. My jsme s sebou měli pro jistotu i turistickou navigaci (Garmin eTrex Vista bez topo mapy Norska) se zadanými souřadnicemi vrcholu a výškoměrem, ten jsme však používali jen pro monitoring cesty, rozhodně se lze obejít i bez této pomůcky.

Co si vzít

Pro výstup na Galdhøpiggen ze Spiterstulenu nepotřebujete žádné lezecké vybavení. Nutné nejsou ani mačky, i když ve sněhových pasážích by své využití určitě našly.

Za naprostou nutnost považuji pevné nepromokavé boty, a to bez ohledu na počasí, protože přibližně polovina trasy se jde ve sněhu (to platí pro počátek července, sněhu bude s postupem léta ubývat, ale určitě nezmizí zcela). Účastníci závodu na vrchol sice běželi bez výjimky v teniskách, to však opravdu nedoporučuji následovat.

Samozřejmostí by mělo být také nepromokavé oblečení, resp. pláštěnka či poncho. Na trase není jediné místo (s výjimkou chajdy na samotném vrcholu), kde by bylo možné se schovat před deštěm a nepohodou.

Doporučit lze i sluneční brýle a opalovací krém. To jsme s ohledem na zataženou ranní oblohu poněkud podcenili a odpoledne litovali. Odnesly to uši a nos.

Odkazy a informace

Galdhøpiggen (2469m), Norsko