Výstup na Semeru (3676m)
Autor: Jiří Pětioký
Fotografie: Jiří Pětioký | Jana Košťálová
Štítky: 2012 | Asie | Indonésie | Jáva | Semeru
Lézt na Jávě po sopkách není samo o sobě žádná legrace. Ještě náročnější je o tom psát. Navíc když máte tvůrčí krizi a ještě asi i tu středního věku. Tak jsem si to ulehčil. Jednoduše jsem přepsal bez dovolení slovo od slova pasáže z Johančina tajného deníku. Pak jsem si nalil lihovinu. Johanka se moc zlobila. Ale talent má, posuďte sami.
Den první - cesta k hoře
30. srpna
Šílený dvanáctihodinový přesun nacpanou dodávkou bez klimatizace z Yogyakarty do Malangu. Projíždíme městy a periferiemi. Občas rýžová pole. Sem tam kolem nějaká sopka. Ale J. jako by to nezajímalo. On přece musí na tu nejvyšší horu (Gunung Semeru). Pak mi sděluje, že se prý na ni nesmí a je stále aktivní. To brzy. Dostávám záchvat kašle. Trvá asi půl hodiny. J. něco blekotá, ale moc ho nevnímám. Konečně Malang a spaní v hotelu v koloniálním stylu.
Den druhý – konečně v horách
31. srpna
Z Malangu se potřebujeme dostat do nějakého městečka, co se jmenuje Tumpang. Na nádraží se z nás nějací slizouni snaží vytáhnout co nejvíc peněz. Nakonec platíme 15 lístků na autobus, abychom se tam dostali.
V Tumpangu už stojí nějací puberťáci. Jsou to skauti. Mají spoustu věcí a oblečení jak na Antarktidu. Vrací se jiná auta s lidmi v péřovkách, kulichách a zimních rukavicích. Zbytky důvěry v J. se vytratily. On ale dělá jakože nic a vesele se s těma chlapečkama vybavuje. Moc mu to nejde. Neumí anglicky a občas po mně pokukují. Dělám, jako by se nechumelilo.
Konečně po zmatcích vyrážíme nějakým náklaďákem. Skauti jsou na korbě, my máme protekční místa u řidiče. Auto má děravou podlahu.
Znenadání stavíme u baráku s indonéskou vlajkou. Tady nás nějací úředníčci asi hodinu všechny kontrolují a platíme různé permity. Nejvíc si samozřejmě smlsávají na nás. Že prý nemáme potvrzení od doktora, že můžeme lézt nahoru. J. nakonec vymýšlí nějakou báchorku, že jsme profesionální horolezci a dokládá to razítky v pase. Nesnáším úředníky.
Gunung Semeru (3676m)
Semeru (indonésky: Gunung Semeru nazývaná také jako Mahameru) je aktivní sopka nacházející se ve východní části ostrova Jáva v národním parku Bromo-Tengger-Semeru. S nadmořskou výškou 3676m je zároveň nejvyšší horou ostrova. Její aktivita je poměrně bohatá. Zaznamenáno je 55 velkých erupcí (10 z nich bylo provázeno ztrátami na životech) od roku 1818. Od roku 1967 je sopka ve stavu blízkém erupci a každých přibližně 20 minut dochází k malému uvolnění nahromaděných plynů.
Rozhodně před výstupem doporučujeme sledovat aktuální situaci a vulkanickou aktivitu sopky - www.volcano.si.edu.
Popis výstupu
Po asfaltce z Ranu Pani zpět dolů. Před vstupní branou odbočit na prašnou cestu doprava (brána s cedulí s nápisem Gunung Semeru). Po mírném stoupání dorazíte k jezeru Kumbolo (3 hod., 2600 m). Možnost kempování, vodu lze pít jen po převaření. Od Kumbola lehčím stoupákem k tábořišti Kalimati (3 hod., camping bez vody, nocleh). V noci mrzne. Po půlnoci pokračujeme na Arcipodo (1-2 hod, stoupání i klesání). Z Arcipoda jde o náročný výstup sopečným prachem na vrchol (3 – 4 hod.). Buďte tam kvůli východu slunce už v 5:30. Naskytnou se vám výhledy na okolní sopky (Bromo, Arjuna, Raung) i na oceán. Celá cesta je dobře značená. Lze si najmout i nosiče (250.000 IRP na den, nosí to na bambusových holích na zádech) či guida. Nutné to není. Cesta je náročná – prach, v noci zima, velké převýšení, stoupání i klesání.
U jezera Ranu Pane rychle a zběsile přebalujeme a půjčujeme stany a karimatky. U babičky nakupujeme nějaké zvláštní jídlo, co vypadá jako polívkové noky. Část věcí necháváme v budce u nějakého strejdy. J. to zase organizačně nezvládl. A přitom ví, jak nesnáším tyhle zmatky.
Nakonec vyrážíme po docela pěkný cestičce k jezeru Kumbolo. Všude potkáváme místní. Mají přes pusu šátky kvůli sopečnému prachu. Ale je tu hezky, žádná auta. Vrací se mi dobrá nálada. Vzpomínáme, jak jsme byli s J. spolu na horách.
Jezero Kumbolo. Většina místních tu přespává. Všichni vaří čaj a kafe a šíleně klepou kosu. J. samozřejmě neví, že se voda dá pít až po převaření (vařič nemáme). Naštěstí nám nějaký kluk naplňuje flašku. J. dělá, že má všechno na háku, vytahuje se před nějakými kluky, kde všude byl a předstírá, jak je otužilý.
S čelovkami vyrážíme na poslední etapu k tábořišti Kalimati. Tam už se shromáždila spousta stanů a hoří ohně. Stavíme náš pseudostan. J. má jen svůj lehounký mikrospacáček, tak je mu zima a pořád se na mě tulí jak mimino. Dokonce si bere nějaký prášek, ten můj horolezec.
Den třetí – výstup na vrchol a sestup
1. září
Po půlnoci se budíme a vyrážíme. Všude kolem jinovatka. Jdeme rychle, aby nám nebyla zima. Na Arcipodu, kde končí les, jsme cobydup.
Pak to ale začíná. Prudký výstup sopečným prachem. S každým krokem se propadnu skoro stejně zpátky. Zase kašlu a nepomáhá mi ani šátek přes pusu. Kolem odpadávají Indonésani. Kluci pomáhají holkám. Někteří mají kyslíkové masky. Jiní sedí nebo leží. No, tragédi.
Je to nejhorší výstup mého života. Proklínám J. a říkám mu, že ho nenávidím. Vzpomínám na naše a na kamarády. Myslím, že H. , T., G. nebo A. by tohle v životě neabsolvovaly.
Začíná svítat a najednou jsem nahoře! Utrpení končí. Všude kolem sluníčko osvětluje jiné sopky. Dokonce je vidět i oceán. Fotíme se. Nasazuji profi výraz, není důležité jak vylezeš, ale jak u toho vypadáš. J. jde ke kráteru. Ten ale vybuchuje a starouš se s vyděšeným výrazem vrací zpět.
Sestupujeme sopečným prachem. J. na mě vůbec nečeká. Však si to ještě vyříkáme. Na Kalimati už nemůžu, tak si lehám na karimatku a zkouším spát.
Zpátky do Ranu Pane je cesta nekonečná. Nakonec si zase u babky dáváme ty noky. Tentokrát mi ale už chutnají o dost více. Pak nastupujeme na korbu náklaďáku s ještě několika kluky. Teď už je mi fajn. Všude kolem v západu sluníčka vykukují nějaké sopky. Jsem na korbě jediná holka a všichni po mně pokukují. Dokonce mi upravují místo na sezení na batohu. Zase mám dobrou náladu. Už ani na J. se nezlobím, on má i nějaké dobré vlastnosti. Ale na další sopku už s ním teda rozhodně nepolezu.
Need to know, need to share
Doprava a jídlo
Cesta z Yogyakarty do Malangu trvá až 12 hodin. Lístek stojí 130.000 IRP. Vyjíždí se v 8 ráno a čeká se, než se autobus naplní. V Malangu je dobré nakoupit potraviny. Odtud se pokračuje z nádraží Arjosari bílým autobusem angkot do Tumpangu (necelá 1 hodina, 7.500 IRP, pokud sharujete s dalšími lidmi). V Tumpangu lze pronajmout nákladní auto do Ranu Pani (1,5 hod., 35.000 IRP pokud sharujete s dalšími 15 lidmi, čeká se, než se auto naplní). I v Tumpangu lze koupit jídlo (chleba, sušenky atd.). Doporučujeme vzít z domova energy gely.
Vyřízení formalit
Za Tumpangem je kancelář PHKA, kde se prodává povolení. Stojí 50.000 IRP, stejná suma se platí za foťák. Chtějí pas, pojištění a potvrzení od doktora. Poslední se nechá ukecat. Dává se povolení jen do místa Kalimati, ale všichni chodí až na vrchol.
Zázemí ve výchozím místě
Ranu Pani je vesnička u jezera (2000m), kde je malý obchod (lze koupit pitnou vodu, mějte min. 3 – 4 litry na osobu), stánek s rychlým občerstvením (warung s nudlemi a jakýmisi koulemi) a několik homestayů. Pan Tasrip (tel.: 08283930822, základní angličtina) provozuje homestay, půjčuje stany (75.000 IRP za den), karimatky a prý i spacáky.
Doprava z místa sestupu
Cesta z Ranu Pani do Tumpangu stojí při sharování 30.000 IRP a trvá hodinu. Do Malangu na nádraží Arjosari jezdí angkot TA (7.000 IRP). Z Arjosari neberte taxi (zlodějíčci), ale přesuňte se někam modrým angkotem GA (linka Gadung-Arjosari, 7.000 IRP) blíže do centra. Bydlet lze např. v hotelech Aloha, Splendid. Ceny za noc se snídaní pro dva se pohybují v průměrném hotelu v rozpětí 100.000 – 250.000 IRP.
Z Malangu (Arjosari) lze pokračovat busem (AC, WC, jídlo) na Bali do Gilimanuku. Odjíždí v 17:30, přijíždí v ranních hodinách, resp. podle aktuální zácpy. Lístek stojí 130.000 IRP. V nádražní hale Arjosari při čekání vyjděte do prvního patra, je tam klid, čisto a chládek.
