Mezi lovci lebek
Autor: Jiří Pětioký
Fotografie: Jiří Pětioký | Jana Košťálová
Štítky: 2012 | Asie | Indonésie | Kalimantan | Kalimantan Timur | Samarinda | Sungai Mahakam
Na Východním Kalimantanu klid. Sedíme v Samarindě v obchoďáku v Pizza Hut. Domorodci si nás zvědavě prohlížejí. Emo pubescenti kupují dívkám výstřední módu. Kam se poděli obávaní lovci lebek? Kolují fámy, že žijí na březích řeky Mahakam.
Let's go to Kota Bangun
Dr. Emil Holub potvrdí, že nejlepším způsobem dopravy zeleným peklem je loď. Za krvelačnými Dajáky se ani jinak dostat nejde. Mahakam ústí do moře v Samarindě, ale my se vezeme autem výš proti proudu do přístaviště Kota Bangun. Po řece se plaví remorkéry vozící uhlí. Mahakam dosahuje ve své poslední etapě hloubky až 40 m. Záhy její břehy opouštíme a dostáváme se na rozkotanou cestu v džungli. Obrovský most, přes který normálně vede cesta, se nedávno zřítil. Neunesl dopravní zácpu, která mezi jeho pilíře umístila přes 700 aut. Se zřícenými mosty se potkáme na více místech na Borneu. Ten samarindský způsobil hekatombu.
Kota Bangun je ošklivé, špinavé přístaviště. Na březích řeky se nachází několik domů na kůlech. Všechno je z pevného teakového dřeva. V době záplav prý hladina stoupá o několik metrů. V hnědé smradlavé řece lidé provádí všechno, perou, myjí se, čistí si zuby a vykonávají potřebu. Jedině pitnou vodu si nechají dovážet.
S průvodcem (jmenuje se Datu) a řidičem nasedáme do dlouhého motorového člunu (říká se mu ces, čti „čes“) a vyrážíme proti proudu.
Kutajové a Banjarové
Řeka se záhy rozšiřuje a vytváří obrovské jezero Melintang i několik kilometrů široké s plochou 10000 hektarů. V mělčích oblastech se v době bez záplav sklízí rýže. Občas obeplouváme velké dřevěné konstrukce – vlnolamy. Konečně se řeka zúžuje a přistáváme v malé vesničce. Všechny domy jsou postaveny na kůlech. Kolem nich jsou vratká mola a všudypřítomné kadibudky. Muslimští Kutajové, kteří zde žijí, jsou pracovití rybáři. Všude kolem nás se krájí, suší a nasoluje maso ze sumců. Sami si na nich nepochutnávají, vyhlášená lahůdka je určena na vývoz do Malajsie a Singapuru. Díky rybolovu jsou zdejší Kutajové na indonéské poměry bohatí. Peníze utrácejí za duchovní (40% místních absolvovalo hadždž do Mekky) i materiální (skoro každý dům má LCD televizi) požitky. Proud tu pouští od 18. do 23. hodiny, když běží nějaký kvalitní film, tak třeba i do jedné v noci.
Zdáli viditelná mešita ohlašuje, že se blížíme do městečka Muara Muntai. Už na první pohled je vidět, že zdejší tisícičlenná banjarská komunita (muslimové) se nemá špatně. Zisky domorodcům plynou zejména z obchodu. Napříč vesnicí je utkaná pavučina chodníků z teakového dřeva, po kterých se prohánějí děti na skútrech. Na různých místech děti hrají fotbal a badminton. I hotýlek na kůlech je čistý a upravený. Po Bintangu jdeme spát.
Na řece Ohong
V půl páté volá muezzin věřící k první motlitbě (celkem se modlí 5x denně). Každá vesnice má mešitu s imámem. Někteří pilní rybáři do ní každé ráno chodí. Když z objektivních důvodů nemohou, tak alespoň symbolicky nahrazují některé rituály. „Dajakové nevstávají, to jsou lenoši“, povídá s úsměvem průvodce Datu.
Dalším místem je vesnice Tanjung Isuy („Tanjung“ znamená mys), kolem které se rozprostírá obrovské jezero Jempang. Voda je tu čistší, dokonce tu prý plavou sladkovodní delfíni. Míjíme plovoucí ostrovy, na kterých je postaveno okolo dvaceti chatek. Šťastné děti v nich bydlící nemusí chodit do školy. Když přijdou záplavy, tak motorové čluny dotáhnou ostrovy s chatkami ke břehu (1 člun uveze dvě chatky).
Opouštíme mohutnou Mahakam a proplouváme meandry jejího přítoku Ohong. Čas od času potkáme rybáře, nebo zemědělce. V korunách stromů se houpou makaci, giboni, černé opice, odpočívají orli, papoušci, kachny, na březích se vyhřívají varani a hadi. Hmyz štípe snesitelně a podle průvodce tu není malárie. Prý tu jsou i krokodýli, kteří přinášejí štěstí, respektive peníze. Jedna rodina totiž měla u svého domku přivázané krokodýlí mládě. Krmili ho až dorostlo do délky 3 metrů. Zvěst o neobvyklém domácím zvířátku se rychle roznesla po kraji a za poplatek se na něj jezdili koukat turisté. Rodina zbohatla a za peníze poslala děti na studia. Dnes z nich vyrostli vážení občané.
Dajákové
Neskutečný bordel kolem domů na kůlech ohlašuje první vesnici křesťanských Dajaků - Macong. Odpadky tu jednoduše odhazují na zem, protože si myslí, že se s nimi příroda vypořádá.
Po molu kráčíme do vesnice. Je strašné dusno a lidi se na nás upřeně dívají. V tom pohledu se mísí zvědavost a divokost. To jsou tedy obávaní lovci lebek, krutí válečníci, které si Britové najímali jako žoldáky do boje proti Sandokanovým pirátům.
Velké zklamání zavládlo mezi Dajáky, když jim vláda zakázala řezat lidem hlavy. Válečníci, žijící po celém toku řeky Mahakam, mezi sebou pravidelně a usilovně bojovali. Za oběti své krvelačnosti si pak museli vybrat zvířata. Uvazují buvoly na provaz ke kůlům. Barevně označí, kde je srdce. Celá rodina pak ostrými železnými předměty do zvířete, vyjma vyznačeného místa, bodá a seká. To pobíhá okolo kůlu, dokud nevykrvácí. Jako humánnější se pak jeví kohoutí zápasy, kdy se opeřencům na nohy přivazují břitvy. Na zápasy se sází, kvůli gamblingu mají místní často hluboko do kapsy.
Pranic Dajákům v provozování krutostí nezabránilo přijetí křesťanství. Jen ho namíchali s prvky animismu. V Macongu je křesťanský kostel a hřbitov. Urny se po pohřbu otevírají, aby duše mohla do nebe.
V longhousech
Několik desítek metrů dlouhý, ozdobný, patrový dům z teakového dřeva obklopuje řada totemů. Jde o tradiční obydlí, do kterého se vejde až 200 lidí. Stavěli ho skoro rok. Rodiny v něm mohou žít, v případě napadení slouží jako nedobytná pevnost. Nyní ale zeje prázdnotou. Jako dobyvatelé si nepřipadáme, naopak se stáváme terčem posměšků drobotiny, která nás častuje neslušnými posunky.
Přicházejí dospěláci a zvou nás na svatbu. Uvnitř domu probíhá obřad. Stařešina rozdává novomanželům rady do života. Nevěsta se tváří hrozně otráveně. Dědek mudruje, z manžela se vyklubal blb a ještě k tomu tihle zvědaví běloši. Poprvé během mahakamského výletu málem kolabuji kvůli nesnesitelnému dusnu.
Vracíme se do Tanjung Isuy a ubytováváme se v tamním longhousu. Pijeme Bintang a učíme se střílet z foukačky. Memsáhib Košťálová prokazuje talent, asi to má v genech. V noci se všem bělochům zdají barvité sny, asi to tu má něco do sebe.
Politika, erotika. Tanec mi nejde!
Cesta zpět ubíhá jako voda. Datu nám vypráví neuvěřitelné příběhy z regionu. Samarindští si prosadili, že 25% výtěžku z přírodního bohatství zůstává v regionu (čtvrtina jde do Jakarty) a rychle zbohatli. Postavili silnice, obří mešitu, padající mosty, sportovní stadion, kde se za balonem honí jihoamerické hvězdy. Starosta se stal mocným mužem, prý dokonce nejsilnějším v Indonésii. Přišlo ale udání z korupce a záhy přispěchala protikorupční organizace. Starosta se snažil vydírat kdekoho, včetně poslanců parlamentu, aby bylo obvinění staženo. Ale neúspěšně, naopak si organizace přijela pro další jeho kumpány. Nyní panuje bezvládí, ale o starostovské křeslo usiluje jeho dcera. Má ale problém, protože si během divokého mládí zahrála v pornofilmu. Místní to dost pohoršuje, alespoň Datuovi se při vyprávění obličej zachmuřil odporem. Po prosáknutí skandálu se ale pikantní video do čtrnácti dnů „ztratilo“ a už se neobjevilo.
Nedaleko Samarindy se odehrává dajácký festival. Uvnitř kulturního domu probíhá spartakiáda. Staří i mladí jsou oblečení do žlutých krojů, ozdobeni jsou maskami z peří. Dívky, ženy i muži tančí symbolické tance. Vedro k zalknutí. Potají si fotíme stařeny s obřími vytaženými boltci, abychom jim nemuseli platit. Hledáme muže s tetováním na hrudi, symbolem uříznutí hlavy. Chci vidět pravého řezníka! Největší čelenky mají důstojní náčelníci. Dívky jsou pohledné, plné života a taneční kreace si užívají. Následují taneční přeskoky mezi teakovými tyčemi, kterými děvčata tlučou o sebe. Nejkrásnější dajácká dívka míří ke mně. Nechci, stydím se a sotva dýchám. Ale vznešené gesto náčelníkovo je dosti výmluvné. Nedá se nic dělat. Potlučen teakovými holemi vyrážím s domorodkyní na poslední sólo. Pak už jen hvězdičky a slečna Košťálová, která mi dává vodní infuzi a naplno pouští klimatizaci v terénní Toyotě. Dajákové se smějí a vesele tančí dál.
Dajácká symbolika a tetování
Symbolika hraje u pralesních válečníků důležitou roli. Setkáte se s ní u krojů, masek, hudebních nástrojů, řezbářských výtvorů, rituálů, zdobení těla, při tanci apod. Tetování na ramenou a hrudi znamená, že nositel někomu usekl hlavu. Ornamenty na paži poukazují na členství v královské rodině, na hřebu ruky pak dává najevo, že se Daják bude ženit. Symbolem majestátnosti jsou i kroužky v uších, které neúměrně protahují ušní boltce. Dnes je však nosí jen starci, protože pro mladé nejsou dost „trendy“. Za vyfocení „ušatého“ seniora si musíte zaplatit. Tance mají symbolizovat mytologické příběhy a vyzývat tanečníky ke kmenové jednotě. Maska ptáka symbolizuje náčelnictví. Babky ve strašidelných maskách znázorňují zlé duchy honící nevinné domorodce. Dajákové jsou známí svými tanci, západním turistům je předvádějí na uvítanou za cca 500 korun.
Lovíme foukačkou
Dajákové na celém Borneu používají stejný způsob výroby foukačky. Cca 2 metry dlouhá zbraň se používá na lov zvěře (zejména opic a psů) a dříve i k válečným účelům. Vyrábí se z dřeva „železného“ nebo „bílého“ stromu. Je zakončena železným hrotem, aby mohla v případě potřeby posloužit jako oštěp.
Šipky se získávají z železného dřeva, na konci se dává zátka z balsy. Zkušené ženy jich vyrobí až sto za hodinu. Jed se získává ze stromu „upas“. Vydrží i 5 let. Po zasažení krevního oběhu oběť umírá do pěti minut. Po krátké době pak jed přestává účinkovat a kořist je možné opéct a sníst. Foukačka se uchopí mezi palec, malíček a prostředník, střelec si odplivne, zamíří a prudkým výdechem pošle šipku vstříc cíli.
Need to know, need to share
Průvodce:
Lonely Planetu moc nevěřte, mapy ani informace nesedí. Můžete jet na vlastní pěst, ale patrně někde zabloudíte, chytnete špatný ces a nakonec nějakou nemoc. Navíc moc neušetříte, pokud neumíte indonésky, po kouskách se suma pěkně nastřádá.
Doporučujeme Datu Bambanga. Vyrůstal mezi Dajáky, studoval cestovní ruch v Sydney (dobrá angličtina). Vyzná se. Vyhrál druhou cenu na celoindonéské průvodcovské soutěži v Yogyakartě. Večer před výletem za námi sám zajel a seznámil nás s jeho průběhem. Po jeho skončení nás po ranní motlitbě vezl na autobus. Pomohl nám zajistit dopravu z Kalimantanu na Jávu. Mahakam (3d/2n, jídlo, doprava, ubytování) dělá pro dva lidi za 1,3 mil. IRP. Kutai (opičáky) pak pořídíte (3d/2n, jídlo, doprava, ubytování) pro dva lidi za 1,95 mil. IRP. Specializuje se na celý Východní Kalimantan včetně exotického ostrova Pulau Derawan. Kontakt: punanbatu@yahoo.com, 08125878738, mailem pošle nabídku. Nesmlouvejte a respektujte ho. Má pozitivní reference od více turistů.
Doprava:
Cesta ze Samarindy do Kota Bangun trvá autem 3 hodiny. Jinak se jede na lodi, nebo chodí pěšky, okolo Macongu pak cca hodinu autem džunglí.
Dopravu ze Samarindy na Jávu (bus do Balikpapanu a letadlo) zajistí např. agentura Apaganti (Jl. Soekarno Hata 4, u křižovatky s Jl. Abdul Hasan u hotelu Bumi Senyur). Požádejte průvodce o zprostředkování.
Tanec s Dajáky
