Brána k tisícům ostrovů
Autor: Jiří Pětioký
Fotografie: Jiří Pětioký | Jana Košťálová
Štítky: 2012 | Asie | Indonésie | Jakarta | Jáva
Sedíme nahoře v aeropláně, posloucháme Beach Boys a na mapě, popisující trasu letu, sledujeme exotické názvy měst jihovýchodní Asie. Občas se podíváme z okna na vlny oceánu. Plavidel postupně přibývá. Pak se objeví obrovské, nikde nekončící Metropolis. Žije v něm přes 10 milionů obyvatel, pokud počítáme aglomeraci Jabotabek, tak přes 27 milionů. Zástupy domorodců dnes slaví konec Ramadánu.
Metropole země koření slaví
Na letišti nás čekají byrokratické formality a berou si od každého 25 dolarů za 30denní vízum. Hodiny ukazují sedm, a tak prostor za prosklenými dveřmi letištní haly je už vyplněn černí. První kroky míří do kanceláře letecké společnosti Sriwijaya, která provozuje lety na Borneo. Sedí tu asi tucet znuděných dívek ve slušivých červených kostýmcích. S angličtinou jsou na štíru. Nakonec se domlouváme rukama a kreslíme obrázky letadel a palem s houpajícími se orangutany. Jedna dívka se snaží s námi komunikovat, ostatní zvědavě přihlíží. Pracovní tempo je lidské. Cestování se společností, nesoucí jméno po původním javánském království, je dobrodružné, ale o tom až v článku o Borneu. Na letišti ještě vybíráme každý 3 miliony rupií, protože místním směnárníkům prý není radno důvěřovat.
Klimatizovaný bus společnosti Damri nás veze do centra, na nádraží poblíž náměstí Merdeka. Mrzneme a z okna sledujeme novodobý Babylon. Z periferie se po 40 minutách kličkování mezi auty, motorkami a jinými nepravděpodobnými vozidly dostáváme do neonového City. Mrakodrapy, obchodní centra, kancelářské budovy a blikající reklamy se na nás derou skrze smogovou clonu. Zlínské potěší, že místní elegány obouvá Baťa.
Vystupujeme na pojízdném tržišti. Na roztodivných vozítkách s různým počtem kol sedí prodavači a nabízejí rozličná jídla. Kolem projíždějí náklaďáky a tranzity obsypané halekajícími dětmi, mávajícími indonéskými vlajkami. Nad tím mumrajem se tyčí jako zdvižený prst obří, nasvícený, mramorový památník, místními poeticky přezdívaný Sukarnova poslední erekce. Kolem něj oscilují domorodci a odpalují chaoticky bengálské ohně.
Pěšky se v tom provozu není možné nikam dostat, tak si bereme rozkodrcanou tříkolku, která nás dováží do ulice Jalan Jaksa. Zde se nachází celá řada levných a skromně zařízených hotýlků. Ubytování se zde pohybuje okolo 150 korun na osobu včetně snídaně. Odkládáme věci a vyrážíme do města. Všude kolem je ruch a shon, děti bubnují do železných barelů, z mešity monotónním hlasem recituje muezzin. Nakonec si vybereme hlučnou krčmu a objednáváme si jediné dostupné javánské pivo, věhlasný Bintang. Chutí připomíná Heineken.
Osazenstvo, složené z bílých ztroskotanců a veselících se místních, je už pořádně rozjívené. Že by to tu nebylo s tou pravověrností tak horké?
Země rozstříknutá podél rovníku je převážně muslimská, ale experti se shodují, že místní si náboženství přizpůsobili své nekonfliktní, uvolněné mentalitě. Krásně to ilustruje nevšední příběh indonéských punkerů. Několik místních rebelů s vyčesanými kohouty se rozhodlo jednoho slunečného dne uspořádat hudební vystoupení. Koncert proběhl v západním střihu. Reakce konzervativců na sebe ale nedala dlouho čekat. Rockerům byly oholeny hlavy a byli nahnáni do vody, aby se konečně pořádně umyli. Záhy museli nastoupit výcvik ve vojenských táborech, kterými jim chtěli tříakordový satanův žánr vyhnat z hlavy. Ale chytré hlavy se rozhodly využít potenciál mladých rebelů jinak. Punk zase povolili, jen hudebníci musejí opěvovat skutky proroka Mohameda. Úředníci tak chtějí přivést bezprizorní jakartskou omladinu na správnou cestu. Dokonce zřídili poradce pro muslimský punk.
Noc je krušná. Probouzím se zalitý potem a za nervózního převalování na lůžku poslouchám nekonečné muezzinovo volání. Připadám si v tom obřím městě hrozně malý. Po půlnoci se probouzí orchestrion vřeštících bezocasých kočičáků. Po asketické snídani vyrážíme do města. To je teprve pořádná facka. Pro českého fouska s árijským fototypem, který doma ve třiceti stupních odchází do stínu, pořádně štípe. Zvyknete si na to teprve po týdnu.
Jalan Jaksa je po veselici mrtvá. Ulice je rozžhavená do běla, nikde se navíc nedá koupit nic pořádného k jídlu. Ostatní dopravní tepny už ale zase naplno pulsují. Ve smogovém skleníku směřujeme na náměstí nezávislosti (Merdeka), k zhmotnělému diktátorovu pyji (říká se mu oficiálně Monas). Náměstí je obrovské. Obklopuje ho moderní City, z něhož vyčnívá řada mrakodrapů. Na horizontu spatřujeme i místní mešitu Istiglal, prý největší v jihovýchodní Asii.
Na 132 m vysoký památník z italského bílého mramoru se bohužel nedostáváme, protože je po oslavách zavřený. Moc toho nelitujeme, protože z jeho výšin pro obrovskou záplavu smogu prý stejně není nic vidět.
Druhé batavijské ztroskotání
Zase sedíme v tříkolce a debatujeme s řidičem o ceně za cestu do staré nizozemské Batávie, respektive do přístavu Kota. Modří už vědí, že Jakartu okupovaly na začátku 17. století oddíly holandské Východoindické společnosti. Batavia je latinské označení pro kmeny, které žily na území Nizozemska v době Římské říše.
Milovníci námořnických zkazek si možná vzpomenou na ztroskotání stejnojmenné holandské lodi. Naložena zlatem a stříbrem směřovala na Jávu. Na lodi docházelo k alkoholovým excesům, násilnostem, intrikám, muži vytvářeli s ženami prvoplánová pouta. Když poté loď ztroskotala, nebylo divu, že trosečníci ještě více zdivočeli. To, co se pak dělo na jednom ostrůvku, ztraceném v oceánu, lze přirovnat k apokalypse. Zhoubná moc zlata se opět přihlásila o slovo, docházelo k brutálním vraždám. Nakonec z javánské Batávie přijela záchranná výprava. Někteří hamižní agresoři byli popraveni ještě v místě ztroskotání, zbytek přišel o hlavu až v Batávii. Z původně 341 pasažérů lodi jich z Nizozemska na Jávu dorazilo pouhých 68.
Nizozemce nemají místní příliš v lásce. Vykořisťovatelské a leckdy brutální praktiky kolonizátorů mají stále v paměti. Není divu, že jim pramálo záleží na zachování dřívějšího koloniálního lesku východoindického centra. Na centrálním náměstí nacházíme několik nepříliš udržovaných původních budov, často s velmi ošuntělou fasádou.
Na volném prostranství jako by se zastavil čas. Několik dětí si hraje na primitivních kolotočích, kolotočář apaticky vyfukuje dým z hřebíčkové cigarety Kretek. Houf Japonců s Canony přilepenými na obličej loví fotky. Překvapení Nizozemci se rozpačitě rozhlížejí vůkol a hledají, kdeže jsou ty majestátní paláce, patřící jejich prapředkům.
Nizozemci milují kanály, a proto se jeden takový rozhodli vybudovat i v Batávii. První větší záplavy ale brzy ukončily romantické procházky na jeho březích. Dnes se o něj nikdo nestará. Je smrdutý, špinavý, plný odpadků. Na jeho březích se střídají polorozpadlé, dříve snad honosné budovy s typickými slumovými příbytky. Procházíme se po kontinuálním smetišti a pokračovat k ústí kanálu do moře se nám nechce. Dva uvaření ztroskotanci v moři odpadků cítí zklamání. Za tímhle jsme sem letěli tisíce kilometrů? Bereme tříkolku a upalujeme do naší Jalan Jaksa, dřív než nás tam po setmění někdo připraví o prkenice, nacpané miliony.
Uteč, dokud můžeš
Mnoho cestovatelů, zejména těch s dětmi, se v Jakartě vůbec nezdržuje. Ti ostatní si prohlédnou výše zmíněné a berou kramle. Ti, kteří zůstávají, jsou většinou ztroskotanci, nebo učitelé angličtiny.
Vracíme se do Jalan Jaksa a potkáváme v putykách bílé dobrodruhy zmámené Bintangem. Narážíme na problém, že nikde není žádné supermercado, kde by se dalo koupit něco solidního k snědku. Pak ale zabrousíme do jiných ulic, kde je přehršel pouličních vývařoven. Po teplém croissantu z Donkin Donuts si spravujeme chuť i náladu chladivým Bintangem. Johanka si píše něco supertajného do deníčku, já mlčky pozoruji divotvorné osazenstvo. Myšlenkami jsem už ale na dobrodružnými historkami opředeném Borneu.
Need to know, need to share
Pamětihodnosti:
Pokud nejste fajnšmekři na přelidněná, smogem zamořená velkoměsta, stačí Vám asi vidět výše zmíněné. Čili Monas, Kotu, případně mešitu Istiglal. Monas má otevřeno každý den od 9 do 15 hod., kromě posledního pondělí v měsíci, kdy je zavřeno. Ale zavřít ho mohou i jindy.
Doprava:
Letiště Soekarno-Hatta má tři terminály, odkud létají vnitrostátní i mezinárodní lety. Spojuje je pravidelně shuttle-bus s krátkými intervaly, který je zdarma. Z letiště jeďte do centra busem společnosti Damri. Je klimatizovaný a stojí 20.000 IRP na osobu. Doveze vás na nádraží Gambir, kousek od náměstí Merdeka. Odtud lze už dojít pěšky do Jl. Jaksa, nebo si tam vzít taxík.
Po městě jsme jezdili taxíkem, protože brodit se tím smogem, vedrem a čekat půl hodiny na přechodu nás nebavilo. Smlouvejte a tříkolky vyjdou relativně levně.
Z Jakarty lze jet na jiná místa vlakem, autobusem, autem, motorkou a letadlem. Řada cestovatelů pokračuje směrem do vnitrozemí, nejčastěji do Bandungu. Vlakem jsme nejeli, ale z vyprávění jsme slyšeli, že kupé jsou přelidněná a cestující si do nich berou hospodářská zvířátka. Busy berte dražší a klimatizované. Počítejte s tím, že se vám doprava pěkně protáhne, pár kilometrů pojedete i několik hodin. Jáva je jedna nekonečná aglomerace, pořád budete projíždět městy, předměstími, vesnicemi. Křižovatky, semafory, zácpy. Nečekejte, že vyjedete z města a pofrčíte si to po rychlé silnici. Na auto a motorku v Jakartě zapomeňte. Řada leteckých společností má kanceláře přímo na letišti. V Jl. Jaksa jsou agentury, které zprostředkují koupi letenky.
Ubytování:
V Jl. Jaksa je spousta hotýlků, kde lze sehnat skromný dvoulůžkový pokoj s větrákem za 150000 IRP na noc se snídaní. Ta sestává z čaje, kafe a toastů s marmeládou. Máma říkala, že se dá bydlet i lépe a kvalitněji ve vilové čtvrti v blízkosti mešity Istiglal.
Výměna peněz:
My jsme vybírali na letišti na mezinárodním terminálu u banky HTSC, která dává nejvíce (3.000.000 IRP na kartu).
