Neverrrmorrre?
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Milan Šulc
Štítky: 2010
Při pohledu na vlnící se hladinu Lipna mám pěkně rozklepaná kolena. Šest set metrů vzdálené bóje nevidím pomalu ani s brýlemi a co teprve bez nich! Na vodní nádrž se začíná snášet hustá mlha a do startu závodu zbývají poslední minuty.
Musel jsem se úplně zbláznit. Naposledy na sebe se Zdeňkem koukneme, snažíme se uklidnit a najít zbytky odvahy, ale oběma nám je jasné, že budeme rádi, když tohle ve zdraví přežijeme. Start!
Je 7:00 a téměř stovka lidí navlečených v těsných neoprénech se žene do vody. Čekají nás tři okruhy a celkem 3,8 kilometru plavání. Nikam se neženu, ale jelikož nevidím bóje, nemůžu si současně dovolit plavat sám, proto se držím jedné skupinky plavců, seč mi síly stačí. Vlny jsou nepříjemné a sem tam se mi nějaká přelije přes hlavu ve chvíli, kdy se pokouším nadechnout. Tušil jsem, že se trochu nalokám, ale tohle je příliš. Do druhého kola jdeme ve chvíli, kdy skrze mlhu není vidět nic! Vůbec nevím kam plavu, ale nejsem sám. Jen nedostat křeč.
Třetí okruh se blíží ke konci a i přesto, že mi skupinka uplavala, daří se mi najít úzký kanál do maríny. Mám radost, skoro jako bych dokončil celý závod. Ještě nikdy jsem v kuse takovou vzdálenost neuplaval! Přísahám, že začnu trénovat plavání. Po hodině a půl pokusů o kraul mám zesláblé ruce a jen s vypětím sil se mi daří strhnout ze sebe neoprén.
Mám před sebou 180 kilometrovou jízdu na kole s 2200 metry převýšení. Jízda v pytli (tzv. drafting) je zakázána. Každý jede sám za sebe a stává se, že celé desítky minut nevidím žádného jiného závodníka. Ze začátku se mi jede skvěle. Pojídám připravený párek v rohlíku a energetické gely a v pohodě držím tempo kolem 35 km/h. Tahle idylka ovšem končí po třicátém kilometru. Začíná první osmikilometrové stoupání do Malšína. Každý další kilometr do kopce ze mne vysává zbytky energie. Na druhé občerstvovačce na 40. kilometru vidím obsluhovat Tomáše, který s námi ráno startoval. Záchranáři ho museli vylovit z rozbouřené vody, později se dovídám, že nebyl ani zdaleka sám – voda byl naprostý masakr a pole startujících pořádně prořídlo.
Posledních 10 kiláků z 60kilometrového okruhu je opět stoupání. Z Vyššího Brodu do Lipna. Tady už mne vyhlíží Milan - spása. Doplňuji zásoby gelů, vlastních ionťáků, koly a další rohlík. První okruh za 2 hodiny. Super.
Druhé kolo je otročina, fouká vítr. Navíc už znám trať a přesně vím, na co se netěšit. Rychlost padá hodně pod 30 km/h. Celý hlavní stoupák na Malšín jedu na nejlehčí převod a na občerstvení sesedám s kola. Potřebuji pauzu. Zdeněk je nějakých 20 minut za mnou. Druhé kolo jedu o 40 minut pomaleji!
Poslední třetí okruh už zase jedu o poznání lépe. Celé je to o psychice. Opět zařazuji klasickou pauzu na Malšíně. Startovním polem se šíří informace o hrozné srážce závodníka s autem, přiletěl i vrtulník. Už je jasné, že dokončím druhou disciplínu. Na kole jsem strávil bez pár drobných 7 hodin. Přísahám, že začnu trénovat na kole.
Slunce nepříjemně pálí. Vždyť mělo být pod mrakem. Tenhle maratón bude hodně bolet. Mám před sebou tři okruhy po 14 kilometrech. Lipno – Frymburk.
Vůbec se nemůžu rozběhnout a natáhnout krok. Jsem tuhý jak veka. Pořád popocházím. V hlavě neustále propočítávám jaké musím udržovat tempo, abych stihnul dokončit závod v limitu patnácti hodin. Když mi holky na druhé občerstvovačce prozrazují, že jsem za 30 minut urazil jen 3,5km je mi z toho do breku. I obyčejná chůze je rychlejší než mé pohyby, které vydávám za běh. Vůbec se nemůžu hýbat. Přechody z kola na běh mám ještě tragičtější něž plavání! Dnes si osobák na maratónské trati skutečně neudělám.
Snažím se myslet na něco jiného. Naštěstí se na cyklostezce pohybuje spousta dlouhonohých bruslařek v upnutých oblečcích a s vyšpulenými zadečky. Svět vypadá zase o něco radostněji. Druhý okruh je pořád ještě trochu v křeči, ale třetí kolečko si už v podstatě užívám. Tuším, že mi sleze nehet na palci levé nohy a několik dní nepohnu pravým kolenem, ale závod zcela jistě dokončím. Triatlonisté se vyjadřují o časech nad 12 hodin jako o turistických, ale když vyklusávám poslední metry kolem lipenského přístavu, třese se mi brada dojetím. Jsem v cíli po neuvěřitelných 13 hodinách a 24 minutách, a celkem 226 kilometrech!
Myslel jsem si, že fyzické vyčerpání už znám z hor, ale mýlil jsem se. Tělo zvládne mnohem víc a záleží opravdu jen na vůli.
Na startu nás stálo 97 a do cíle dorazilo 79. A když píšu tyhle řádky (mimochodem po dalším triatlonovém závodě), tak už vím, že za rok chci být na Železňákovi zase. A snad zase „dojdu“ až do cíle!
Více o závodě, atmosféře a výsledcích:
