Langtang přes sedlo Ganja La, Nepál

Přidáno: 13.12.2011 | Datum akce: 7.10.2011
Autor: Pavel Oplt
Fotografie: Pavel Oplt
Štítky: 2011 | Asie | Ganja La | Himálaj | Langtang | Nepál

Přesvědčení o tom, že se do Nepálu vrátíme, uzrálo s koncem předloňského úspěšného treku kolem Annapuren. Původní idea byla oblast Mustang, která na Annapurny v Muktinatu navazuje. Postupně nás však odradily vysoké taxy za vstup, vzdálenost od Kathmandu a v neposlední řadě i spaní ve stanech po celou dobu treku, které sebou nese kromě nepohodlí i regiment nosičů. Mě potom i malé dosažené výšky. Odbourávání starých, již nekvalitních mozkových buněk a jejich náhrada novými, kvalitnějšími, mi dělá vysloveně dobře. Nebo alespoň iluze, že se tak děje.

Postupně tak uzrál nápad na oblast Helambu, Gosaikund a Langtang. A jak jinak, než všechny tyto oblasti spojit do jediného treku v nejpřirozenější podobě s návratem přes pas Ganja La. V případě, že by sedlo nebylo možné kvůli sněhu přejít, by následoval návrat zpět údolím Langtangu do Syabru Besi a nepoměrně delší cesta autobusem do Kathmandu. Tuto variantu jsem nepřipouštěl ani v těch nejčernějších snech.

Start jsme zvolili v Sundarjalu, vzdáleném sotva hodinu jízdy od Kathmandu, ve výšce 1463 m.n.m. Okruh tím splňoval i požadavek na postupnou aklimatizaci, pátý den se přecházel Laurebina pass s výškou 4600m.

Tolik tedy přípravná část.

Startujeme v pátek 7.10. „oblíbenou“ trasou přes Moskvu a Dillí. K našemu překvapení vše proběhlo jak v Moskvě, kde jsme byli minule málem ušlapáni při tranzitní kontrole, tak v Dillí, v naprosté pohodě. Nové letiště New Delhi je dnes absolutní špička včetně koberců v halách a spacích křesel. To jsme ocenili hlavně při celonočním čekání při návratu. Ne nadarmo bylo vloni vyhodnoceno jako čtvrté nejlepší letiště. Po setkání se zavazadly v Kathmandu byla v sobotu naše radost dokonalá.

Z hotelu vyrážíme hned další den ráno. Nestačíme se divit, když napočítáme šest členů doprovodu a naprosto nás uzemňuje množství materiálu. Už z Kathmandu nesou čtyři stany, dva vařiče na petrolej včetně paliva, plechové nádobí, pravděpodobně i zásoby jídla a další „nezbytnosti“, které budou potřeba až za deset dní k přechodu Ganja La. Silně mi to připomíná loňský konflikt pod Kilimandžárem, kdy jsme nosičům z nůší vyhazovali hlávky zelí a další „drobnosti“, čímž jsme tehdy ušetřili dva nosiče. Takže nechápeme, ale neřešíme, je asi levnější to vláčet z Kathmandu, než si to pod sedlem půjčovat, nebo to převézt alespoň pod údolí Langtangu.

Cesta do Sundarjalu trvala sotva hodinu. Po krátké úpravě nákladu vyrážíme hned prudce do kopce podél mohutného ocelového vodovodního potrubí.

První den končíme po nastoupaných tisíci metrech v Chisopani.

Následující den začínáme fascinujícím pohledem na osmitisícovky Annapurna a Dhaulagiri, kolem kterých jsme putovali přede dvěma lety.

Při odhadované vzdálenosti okolo sta kilometrů vzdušnou čarou úžasná viditelnost.

Další dny následují neustálá stoupání a klesání mezi vesničkami krajinou terasovitých políček.

Po třech dnech docházíme do Phedi ve výšce 3630m.

O tom, že nabíráme výšku svědčí i ceny balené vody. V Sundarialu jsme kupovali litr za 50 Rupií, po čtyřech dnech a hlavně 2200 výškových metrech již za 120 Rupií. Ale po předloňských zkušenostech s nenadálými rychlými příhodami bychom dali i víc.

Ve čtvrtek 13.10. nás čeká první prubířský kámen, výstup do Laurebina pasu ve výšce 4600m.

Výstup je naprosto pohodový, tisíc výškových metrů zdoláváme asi za tři hodiny. Nejfrekventovanějším slovem je bistári … pomalu, v klidu. Následuje nezbytné focení. Opravdu je co. Pohled na řetězec šesti a sedmitisícovek na tibetské hranici je fascinující.

Při sestupu k posvátnému jezeru Gosainkund nám nevadí ani mraky přicházející z údolí. Kolem celého jezera vede cesta, kterou při hinduistických slavnostech putují poutníci. Maličko nám však vadí zima po západu slunce a cena vody opět stoupá na 140 rupií.

Následující den je sestupový. Do oběda to ještě jde. Obědváme v Laurebinayak opět s fascinujícími výhledy.

To co následovalo po obědě, byl totální masakr. Nejdeme traverzem, tedy cestou, která se mi líbila (možná vedla někam jinam, ale to by nevadilo), nýbrž padáme kolmo na vrstevnice. Asi po sto metrech potkáváme skupinu jaků, což nevěstilo nic dobrého. Zpočátku kamenitá cesta, patřičně rozrytá od užitečných zvířat, se postupně měnila v jílovitou bobovou dráhu. Do Thulo Syabru jsme sklesali 2113 metrů. Kolena přežila, ale asi z nás radost neměla.

Další den sestupujeme z vesnice k řece, překračujeme první zavěšený most a stáčíme se do údolí Langtangu.

Podél řeky začínáme nabírat výškové metry, které jsme včera ztratili. Začínáme tušit, že oproti treku kolem Annapuren překonáme mnohem větší převýšení.

Postupně stoupáme přes Lama hotel a Langtang. Sevřené údolí se postupně rozevírá.

Třetí den přicházíme do Kyanjing Gompy ve výšce 3730m. Opět fascinující pohledy na hraniční hřeben s Tibetem.

Pobyt v tomto krásném místě si užíváme, odpočíváme, co to jde. Další den plánujeme jako odpočinkový před rozhodujícím výstupem na Ganja La.

Navštěvujeme výrobnu sýrů. Byly naprosto fantastický.

Ráno bylo všechno jinak. Dohodli jsme se, že využijeme krásného počasí a po obědě vyrazíme do base campu. Nebezpečí sněžení a tím pádem znemožnění přechodu sedla nás straší. Rozhodně netoužíme po tom, vracet se stejnou cestou zpět.

Takže budeme stoupat.

Opět, jak ostatně jinak, zahajujeme výstup sestupem. Přecházíme řeku a prudkou, ale hodně prudkou, stezkou mezi rododendrony (sami bychom ji nenašli ani náhodou), zahajujeme první část výstupu. Po celkem lidské mezihře ve střední části výstupu následuje závěrečný brutální výstup do sedýlka a už jenom pro pobavení opět sestup do base campu. Zde již táboří skupina čtyř Francouzů (k naší velké radosti je jejich doprovod ještě početnější nežli náš; deset, ano slovy deset mužů). A hlavně se zde potkáváme s dvojicí opravdu hustejch Čechů, manželů z Dobřichovic u Berouna. Jdou sami, ke spaní používají stan z Lidlu nedefinovatelné velikosti. Hodně, hodně malý. Musí se do něj doslova plížit.

U večerního ohně poznáváme, že spisovatel Petr Šabach nekecal, hovno opravdu hoří.

Ráno 19.10. vstáváme do mrazivého jitra. Denní plán je prostý, nahoru. S tím, že v high campu rozhodneme, zda budeme pokračovat do sedla, nebo se tam v případě problémů s výškou vyspíme a budeme pokračovat další den. Cesta je v pohodě, pod high campem začíná sníh. Do sedla je ho už docela dost, ale cesta je prošlapaná a vypadá to, že je to kousek. V klidu proto dáváme lehký oběd a po hodině vyrážíme. „Naši mladí“ z Dobřichovic vyrážejí před námi. Postupně poznáváme, že to nebude až tak blízko, jak se zdálo, ale stupy ve sněhu nám pomáhají. Asi sto metrů pod sedlem vidíme „naše mladé“ na závěrečném traverzu. Volají na nás, že je to v pohodě, že se jistili zaraženou hůlkou bez kroužku. Jak říkám, hustý. My posledních třicet metrů raději jistíme lanem. Po dvou hodinách jsme nahoře - sedlo Ganja La, výška 5120m.

Po nezbytných panoramatech a focení následuje nic moc sestup, nejprve sutí se sněhem, pak mírnější, ale o to delší, jenom sněhem. Táboříme v Yangri Kharce ve výšce 4420m už bez sněhu.

Ráno balíme stany a vyrážíme na již klasický cik cak, jak říká s oblibou Wang Chhu, myšleno samozřejmě nahoru-dolů. Ale přesto výsledný efekt je klesání do 4000m. Opět stany, ovšem kuchyně je dnes v pastevecké kamenné boudě - komfort.

Večer se zjevuje další Čech. Na to, že jsme v celém údolí prakticky sami, je to neuvěřitelné. A opět dost dobrej exot. Ajťák z Prahy, co dodat ...

V noci máme pocit, že prší. Nepršelo. Napadlo asi deset centimetrů sněhu. Nosič nám přinesl do stanu snídani v pantoflích naboso, takže určitě nebylo tak zle. Aspoň že jsme ho už odnaučili nám nosit teplou vodu na mytí.

Vidíme, že jsme měli pěkný štěstí. Kdybychom se drželi původního plánu, tak jsme sedlo asi nedali. Tam muselo napadnout sněhu podstatně více. Balíme a vyrážíme. Opět nahoru dolů, ale dobře víme, že bude hůř. A závěrečné klesání do Tarkeghyangu nezklamalo. Asi v polovině raději nasazujeme bandáže na kolena. Za dnešní den jsme sestoupili skoro o 2000m. A jsme pevně rozhodnuti zítra ležet.

Ráno se s námi rozloučil Bemba s kuchyní. Spěchal na Everest s mega výpravou Američanů, a další dva nosiči. Den volna si užíváme.

V následujících dvou dnech sestupujeme přes Sermatang do Melamche Bazaru. Závěrečný den klesáme o 1800 výškových metrů a pro jistotu opět bandážujeme kolena.

Poslední vesnice před Melamchi a Melamchi samotné nám už moc nesedí. Mizí buddhistická pohoda. Rozdílu jsme si všimli už předloni při treku kolem Annapuren. První část v buddhistické části přívětivější nežli druhá po sestupu z pasu Thorung La. Je to těžko definovatelné, možná i subjektivní, ale v buddhistické oblasti se vždycky cítím mnohem příjemněji.

Proto jsme rádi, že z Melamchi odjíždíme brzy ráno. Cesta do Kathmandu trvá pouze tři hodiny, což je oproti celodennímu trmácení z Annapuren pohoda.

V Kathmandu nejprve provádíme nutnou očistu.

Zbytek času do odletu pak trávíme střídavě nákupy a konzumací, nejlépe biftečků. První večer jsme pozváni do rodiny k Nawang Sherpovi. Velmi příjemný zážitek, obzvláště pak zvyk, kdy se sklenice s pivem doplňuje po každém loku opět na plnou míru. Úžasné. Dlouho jsme řešili jak z toho, abychom se úplně nezrušili a přitom neurazili hostitele. Těžká úloha.

Večer se vracíme na hotel. Kathmandu žije festivalem světel Tihar. Je to druhý největší svátek, trvá pět dní. Festival končí Bhai Tika, dnem bratrů, při kterém dívky obdarovávají bratry. Prostě slavit a radovat se umí, výčet a délka jejich svátků je obdivuhodná.

Druhý den ráno ještě navštěvujeme našeho průvodce Ang Wang Chhu a jeho rodinu. Pojíme výborné momo s masem. Cestou zpět do hotelu ještě stihneme obejít Bouthanath, jednu z největších stup na světě.

A pak už jenom letiště a dlouhý let domů.

*údaje považujte za orientační, jsou odečtené z hodinek s výškoměrem (např. změny tlaku způsobují nepřesnosti)