Ostrovy spásy a galejnická historie
Autor: Jiří Šurman
Fotografie: Jiří Šurman
Štítky: 2008 | Francouzská Guyana | Jižní Amerika | Ďábelské ostrovy
Ostrovy spásy (Îles du Salut) od roku 1965 spadají pod Guayanské vesmírné středisko. Nechvalnou minulost ostrovů coby trestanecké kolonie dnes již nahradil dojem přírodní oázy vybízející k strávení
příjemné dovolené u moře. Masovým rozvojem turismu však ostrovy rozhodně netrpí a k rekreaci je využívají většinou pouze obyvatelé guayanského pobřeží, protože ostrovy nabízejí skutečně
čisté moře – na rozdíl od kalných pobřežních vod, které jsou zanášeny bahnem z amazonských řek. Před náporem turistů z Evropy dostatečně chrání i vysoké ceny letenek z Paříže. K hlavním
zajímavostem patří především zbytky vězeňského komplexu. Podle majitelky místního hotelu zemřel poslední z bývalých galejníků teprve v loňském roce ve věku pětaosmdesáti let.
Ostrovy spásy (îles du Salut) leží zhruba 15 km severně od Kourou a za své jméno vděčí přeživším z nešťastné expedice, jež se začátkem druhé poloviny 18. století snažila zahájit
systematické osídlování území Francouzské Guyany. Největší z ostrovů byl na počest Ludvíka XV. nazván „Královským ostrovem“, druhý nese jméno patrona expedice Svatého Josefa
a třetí si zachoval své původní označení „Ďáblův ostrov“. V roce 1852 se Napoleon III. rozhodl uzavřít trestanecké kolonie (galeje) v Toulonu, Rochefortu a Brestu a přemístit je do
Francouzské Guyany. Důvodem byla snaha ušetřit a využít nucenou pracovní sílu ke vznešené myšlence francouzské kolonizace zámořského území. Do roku 1946 bylo do Guyany
přivezeno na 80 000 trestanců.
Po příjezdu byli galejníci shromážděni v táboře v obci Saint-Laurent-du-Maroni, kde proběhlo rozdělení do jednotlivých pracovních táborů - Cayenne,
Saint-Georges, Kourou, Mana a další. Největším z nich byl právě ten na Ostrovech spásy, kde se „populace“ trestanců pohybovala v rozmezí 500 – 2000 osob. Nedlouho po založení
guayanských galejí bylo zákonem stanoveno, že poté, co si trestanec odslouží svůj trest, musí na Guyaně následně zůstat ještě tolik let, kolik trval jeho trest. Do Francie se tak vracelo
jen minimum odsouzených.
První loď z Francie vyplula 27. března 1852 s třemi stovkami trestanců na palubě. Netřeba připomínat, že na místo určení dorazil mnohem menší počet, míra úmrtnosti během plavby a během prvních dnů po příjezdu bývala obrovská. Mezi léty 1852 a 1868 do Francouzské Guyany odplulo kolem 15000 odsouzených.
V roce 1908 galeje navštívil reportér deníku L´Illustration. Jeho článek ze 4. ledna 1908 je nazván velmi příznačně: „Několik týdnů s galejníky: ani peklo, ani ráj - očistec“. Reportér se
snaží podat objektivní zprávu o životě na galejích. Vyvrací mnohé pověry a vysvětluje, že trestanci zde nejsou drženi v řetězech – dostatečným trestem jim je těžká práce pod žhnoucím
sluncem, v ovzduší s takřka stoprocentní vlhkostí, plném tropických nemocí a s minimální hygienou. Galejníkův den podle reportáže vypadal následovně: budíček v 5:00h, černá káva;
nástup v 6:00h a práce do 10:00h. Nástup, polévka, dvakrát týdně slanina, dvakrát týdně čerstvé maso, dvakrát týdně konzervované maso. Odpočinek do 13:00h. Nástup a práce do
17:00h. Polévka, následně poslední nástup v 18:00h.
Vězením se zesíleným „nápravným“ účinkem byl ostrov Svatého Josefa. 150 individuálních cel mělo místo stropu pouze železnou mříž, po níž se v pravidelném rytmu pohybovali
dozorci. V dnešním žargonu šlo o nejtvrdší „nápravnou skupinu“ s úplnou izolací a s povinností zachovávat naprosté ticho. Tento režim na ostrově platil až do roku 1936.
Ďáblův ostrov byl vyhrazen pro politické vězně. Narozdíl od spojení mezi Královským ostrovem a ostrovem Sv. Josefa je doprava z těchto dvou ostrovů na Ďáblův ostrov velmi komplikována silnými mořskými proudy. Proto bývalo mezi Královským a Ďáblovým ostrovem nataženo lano, po němž byly dopravovány zásoby pro trestance a dozorce. Nejznámějším z politických vězňů byl Alfred Dreyfus, který zde byl držen v úplné izolaci po čtyři roky (1895 – 1899). Tzv. Dreyfusova aféra je ve francouzské historii dosud velkým pojmem.
Dreyfusova aféra
Není jednoduché v pár větách popsat aféru, která více než pět let doslova cloumala Francií a silně rezonovala i v zahraničí. Nabízím alespoň přehled základních dat. Dreyfusova aféra
je považována za největší morální krizi francouzské III. republiky. Důstojník francouzské armády Alfred Dreyfus byl zatčen 15. října 1894 a 22. prosince vojenským tribunálem odsouzen
na doživotí za velezradu (mělo se jednat o prozrazení tajných vojenských informací Německu; skutečným viníkem byl jiný důstojník, major Esterhazy). Následujícího roku mu byla
odebrána hodnost kapitána a byl deportován do Francouzské Guyany. Dreyfus je od začátku rozhodnut domoci se spravedlnosti a chce dosáhnout obnovení procesu.
Čtyři roky se zdá, že jeho boj je marný a aféra bude u konce, když 13. ledna 1898 publikuje Émile Zola v deníku L´Aurore otevřený dopis prezidentovi republiky Félixi Faureovi nazvaný „Žaluji!“ - „J´accuse…!“. Zola se jednoznačně staví na Dreyfusovu stranu a spolu s dalším významnými osobnostmi (Anatole France, Marcel Proust, Jean Jaures a mnoho dalších) protestuje proti porušení soudních principů a upozorňuje na nestandardní průběh procesu.
Společnost se rozděluje na dva nesmiřitelné tábory a téma se stává předmětem vášnivých debat. Neutvářejí se pouze dva proti sobě stojící bloky intelektuálů, ale aféra prorůstá takřka do všech vrstev společnosti a způsobuje rozkol i v mnoha rodinách. Uprostřed vřavy je v únoru 1898 Zola odsouzen k ročnímu vězení, vydavatel Aurory ke čtyřem měsícům. Dne 9. června 1899 Dreyfus opouští Ďáblův ostrov a 30. června připlouvá do Francie, aby podstoupil svůj druhý soudní proces. K volání po obnovení procesu přispívá také vydání Dreyfusova deníku z vyhnanství „Pět let mého života“. Proces začíná 7. srpna v Rennes. Sledovat jej přijíždí i množství zahraničních novinářů. 21. září 1899 je Dreyfus prezidentem republiky omilostněn. Ihned prohlašuje, že od tohoto dne bude usilovat o napravení obrovského justičního omylu, jehož je stále obětí. 5. října 1902 se pohřbu Émila Zoly v Paříži účastní na padesát tisíc lidí, pohřeb se stává manifestací na Dreyfusovu podporu.
Dreyfus byl zcela zproštěn viny a rehabilitován výrokem kasačního soudu 12. července 1906. O pár dní později se slavnostně stává rytířem čestné legie a první světové války se účastní opět v řadách francouzské armády. Převezení Zolových ostatků do pařížského Panthéonu pak představuje završení Dreyfusova boje za spravedlnost.
Dobový tisk (Le Journal illustré z 18. prosince 1869) přináší i reportáž o odsouzených ženách směřujících do Francouzské Guyany, aby se tam provdaly a napomohly osídlování. Autor
neskrývá své kolonizační nadšení a za příklad uvádí Anglii, která v roce 1777 díky deportaci trestanců založila „krásnou a vzkvétající“ kolonii v Botany-Bay v Austrálii. V článku se píše, že
ženy vězněné ve Francii se k převozu do Guyany hlásí dobrovolně a vždy mají šest měsíců na rozmyšlenou. Skutečností je, že třicátá loď, která se ke guayanským břehům vydala 28.
prosince 1858 měla na palubě 36 žen. Do Cayenne dorazily 24. ledna 1859. Následně byly převezeny do Sait-Laurent-du-Maroni, kde se jich ujaly řádové sestry. Ženy se měly postupně
stávat družkami a manželkami galejníků a přispívat tak k růstu místní populace. Mezi léty 1858 a 1907 bylo do Cayenne odvezeno celkem 594 žen. Ženy byly v trestanecké kolonii ale
přítomny už od založení galejí v roce 1852, šlo hlavně o původní Antilanky, ale hned v lednu 1852 připluly na Ostrovy spásy i čtyři evropské průkopnice. Míra úmrtnosti mezi ženami byla
ještě drastičtější než u mužů a v roce 1869 zbývalo jen 19 přeživších. Deportace žen do Francouzské Guyany byly zakázány zákonem z 19. července 1977.
I českým čtenářům jsou známy osudy Henriho Charriera zvaného „Motýlek“. A pokud ne čtenářům, pak zajisté těm, kteří se vždy rádi podívají na skvělé filmové ztvárnění literární předlohy se Stevenem McQuinnem a Dustinem Hoffmanem v hlavních rolích. Charriere na galejích strávil celkem 13 let. Ve svém románu si vypůjčil i příběhy z osudů svých spoluvězňů a slavné je především líčení jeho pokusů o útěk. Nejasnosti panují o osudech Motýlka po útěku z ostrovů. Na rozdíl od knihy mnozí místní obyvatelé tvrdí, že Charriere nakonec skončil jako obyčejný pasák ve venezuelském Caracasu.
Podle úředních záznamů správy trestanecké kolonie byly útěky, přinejmenším v raných letech kolonie, relativně časté a tvořily od 3 do 8% z celkového stavu. Ovšem ani počet útěků zdaleka
neříká nic o tom, nakolik se uprchlíkům podařilo útěk dotáhnout do úspěšného konce – mnohé pohltila džungle nebo pobřežní bažiny, zemřeli hladem nebo je sežrala divá zvěř, mravenci
nebo dokonce jejich souputníci, případně žraloci – ti se vyskytovali v hojném počtu zejména v blízkosti Ostrovů spásy přitahováni množstvím potravy. Těla zemřelých trestanců byla běžně
shazována do moře. Říká se, že žraloci připlouvali vždy podle vyzvánění zvonu, který ohlašoval brzké spuštění těla do moře…