Dali jsme na rady čtveřice borců, kteří po zlezení Elbrusu v kempu rozjeli velké oslavy a omezili naše vybavení pro výstup na naprosté minimum.
Z batohů rázem zmizel sedák, lano, karabiny a prusíky. Cepíny si s sebou nahoru vezeme, ale POZOR nikoli na výstup!
Rozhodnutí, že nepůjdeme původně plánovanou západní trasu, ale klasickou jižní normálku, padlo už na konci naší aklimatizace v Alpách, kde jsme se zničili více, než nám bylo třeba. Bolavá kolena, vyčerpání, … Do Ruska jsme vyráželi s redukovanou výbavou, ale tady jsme jí omezili ještě o další kusy nepotřebné vybavení. Odhozené věci jsme si uložili do depozitu u Osmana.
Podstatně lehčí krysy jsme ve středu ráno v 9:00 hodili na záda, přenesli je do prostorného taxíku a za trochu přehnaných 500 rublů se nechali vyvést do Azau (2300m) ke stanici lanovky. V provozu je obvykle od 10:00 do 17:00.
Tady se dějí podivné věci. Za deset minut postávání kolem lanovky, jsme viděli přijet několik organizovaných skupinek horolezců, ale nikdo z nich ani okem nezavadil o kasu, kde se kupují lístky. Tu pro nás objevil až Pavel. Kasa je řádně ukryta pod schody lanovky. Praxe je taková, že lidé přicházejí rovnou k lanovkářům, domlouvají se s nimi a jezdí za dohodnutou taxu v každém ze tří úseků.
My jsme chtěli jistotu a současně jsme se i obávali, jak se budeme hádat s lanovkářem s naší "ruštinou". Lístek na jízdu z Azau přes stanici Mir až do konečné Garabaši a zpět nás stál 600 rublů na osobu. Dalších pár desítek minut šlo vše jako po drátkách. V prvním úseku jsme se vezli novou kabinkovou lanovkou (pro 8 osob) Poma. Druhý úsek z mezi stanice Staryj Krugozor (3000m) je pravděpodobně ponechán plně na vůli lanovkářů. Buď mohou pustit fungl novou kabinkovou Pomu a nebo rozjedou velkou starou lanovku na Mir. My jsme jeli tou starou.
Ještě předtím nás však odchytli strážci parku a dožadovali se zaplacení vstupu (1000 rublů osoba). Martin s Vláďou zkušeně využili lístku od kluků z kempu. Robert, Pavel a Láďa zakoupili každý lísteček po tisícovce. Pak už nám nic nebránilo nahrnout se spolu s dalšími dvaceti lidmi do prastaré lanovky. Nebudila důvěru a pozorování ubíhající krajiny pod námi, poseté zbytky sloupů, drátů, navijáků a dalšího rezivějícího harampádí jen potvrzovalo typicky ruský vztah k přírodě.
Robert s Láďou už měli zase neposednou! Rozhodli se odmítnout pohodlí posledního úseku jednosedadlové lanovky z Miru (3500m) na Garabaši (3750m) a vydali se nahoru pěšky. Později výstup komentovali jako nudný. My ostatní jsme nezaváhali a s batohem zavěšeným na jednom rameni zpředu jsme si dobrovolně nechali potrhnout nohy a kecli jsme si na nebezpečně vyhlížející sedačku. Za pár minut už seskakujeme v zapáchajícím světě rolb, válcovitých plechových ubytoven a všudypřítomného bordelu.
Na stanici Garabaši a v jejím okolí panuje čilý ruch. Přestože jsme ve výšce nad 3800 metrů, jezdí zde bagry a náklaďáky, staví se další a další sloupy elektrického vedení a mezi tím vším spousty turistů, kteří se sem vyvážejí alespoň vyfotit s nejvyšší horou Evropy v pozadí.
Podstatná část horolezců tady pro dnešek končí a ubytovávají se ve velkých plechových válcích, aby se zítra nebo pozítří nechali rolbou vyvést pod Pastuchovy skály a zkusili štěstí při výstupu. My pokračujeme dále. Nečekáme na kluky, neboť potřebujeme zabrat dobrá místa na stany. Pavel jde po sněhu a Martin s Vláďou volí trasu nalevo po štěrku a kamení, pod lyžařským vlekem, kde právě natahují další elektrické dráty.
Po prvním mírném výšvihu se cesty spojují. Jdeme po sněhu a před sebou zřetelně vidíme další prudší výšvih k Prijutu 11 (4100m). Dva skalnaté hřebínky kolem poskytují poměrně dobré podmínky pro stanování v suchu. Levý hřebínek je však více méně zadán platícím - obnovený Prijut 11 a zejména řada plechovek pro ubytování horolezců (500 rublů na noc), … Na pravém hřebínku je sice také pár plechových budek, z jejichž blízkosti nás rusky mluvící obyvatelé vyhánějí na druhou stranu, ale nenecháváme se odbýt. Vláďa nakonec nachází dvě perfektní krytá místa na stany blízko u sebe. Jsme spíše v dolní polovině hřebínků ve výšce 4050 metrů.
Po hodině přicházejí i Robert s Láďou. Naší největší starostí po postavení obou stanů je voda. Máme zprávy, že tady žádná tekoucí není, ale naštěstí jsou mylné! Pod kameny s pomocí cepínu kutáme vetší prohlubeň do ledu, kam teče malý čurek vody a vytváříme rezervoár. Ke slovu přichází náš pumpovací Katadyn Hiker. Bez problémů získáváme dostatek vody na celý zbytek dne a následující dopoledne, než se opět rozteče tající sníh a led.
Stále neposední Robert a Láďa se jdou večer ještě projít asi o 200 metrů výše. Dostává se k nám také od kolegy aktuální zpráva o počasí. Zítra, tedy ve čtvrtek, mají být ideální výstupové podmínky, zatímco v pátek se to bude kazit - sněžení, mráz, vítr. Silně pochybujeme o naší výstupové strategii a zvažujeme, že to zítra zkusíme rovnou napálit nahoru.
Nakonec zvítězí zdrženlivost. Nejprve procházka na Pastuchovy skály a pak až výstup na vrchol. Někteří z nás mají lehounkého motáka a nechce to vyhrotit. Před spaním si ordinujeme tabletky Acylpyrinu - ředí krev, zlepšuje oběh a za mrazu funguje i jako prevence omrzlinám :-)