Novinky z Ekvádoru
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Marta Léblová
Štítky: 2012 | Andy | Ekvádor | Jižní Amerika
Přívětivá tvář Cotopaxi
Edgar mne v úterý před polednem vysadil v Machachi. Za dvě hodiny jsem se měl potkat se zkušeným horským vůdcem a kamarádem Juanem Carlosem v blízké restauraci El Refugio. V parku na lavičce jsem si proto rychle rozložil věci, aby trochu oschly před výstupem na Cotopaxi (5897m). Hlavně rukavice byly nasáté jako houba.
Po obědě jsme sehnali kamionetu a za 35 dolarů se nechali vyvézt na parkoviště pod chatou José Ribas (4800m). Pouhých 200 metrů stoupání od parkoviště s těžkým batohem a igelitkou jídla mi dalo poznat, že mně dnešní rychlovýstup na Iliniza Sur sebral něco sil.
Počasí se zdálo až příliš dobré. I minule, když jsme se o výstup pokoušeli s Martou, bylo odpoledne i večer hezky. Snad to vydrží do rána a i kdyby nevydrželo, tentokráte už mne vítr a námraza nezastaví. Juan Carlos se pustil do přípravy jídla a jelikož byl ještě před nedávném provozovatelem Lonely Planet doporučovaného podniku Montaña v Quito, bylo jídlo naprosto dokonalé. Nechyběl ani sladký zákusek!
Nedočkaví pokušitelé Cotopaxi nás budili již před jedenáctou hodinou v noci. S Juanem jsme si počkali ve vyhřátých spacácích až do půlnoci a po vydatné snídani jsme vyrazili na cestu jako úplně poslední. V labyrintu seráků a trhlin jsme se dostali na čelo pelotonu. S jednou vynucenou přestávkou v 5500 metrech jsme dosáhli vrcholu po pouhých 4 hodinách a 15 minutách, což je Juanův nový rekord. Naše rychlost měla i nečekanou nevýhodu. Svítání se dalo čekat nejdříve za půl hodiny. Nakonec jsme strávili na mrazivém vrcholu Cotopaxi téměř hodinu ...
Návrat na Iliniza Sur
Po vlně počasí, které rozhodně nemůžu označit jako ideální, jsem se trochu obával, co mne čeká poslední týden. Do Ekvádoru jsem přijel především kvůli horám. A dosud jsem si je moc neužil. Veškeré naděje jsem proto vkládal do posledních tří dnů. Každý den jeden výstup. Marta v neděli večer hodila na záda můj "maličký" batoh, zaplatila téměř sto dolarů za jeho nadváhu a přede mnou byl nesnadný úkol sehnat si narychlo lezecké partnery.
Ivan Vallejo mi pomohl sehnat Edgara na úterní ranní výstup na Iliniza Sur, Juan Carlos mi přislíbil, že se mnou půjde ve středu ráno na Cotopaxi, ale sehnat kohokoliv na čtvrtek ráno na Chimborazo už se mi nepodařilo. Chimborazo, hora, na kterou jsem se velice těšil, byla před pár dny poznamenána smrtí španělského horolezce. Zpřísněná pravidla a nutnost výstupu výhradně s horským vůdcem přihrála do karet všem cestovním agenturám. Nasadili takové ceny, že se mi protočily panenky. A bohužel horští vůdci, se kterými jsem se tu seznámil a pravděpodobně by byli ochotni se mnou jít, už byli na středu a čtvrtek nasmlouvaní.
V pondělí přesně v poledne mne nabral Edgar v Quito do auta a po obědě v Machachi jsme se vydali stoupat k chatě Nuevos Horizontes. Před 14 dny jsme se tu s Martou neúspěšně pokusili v hrozném počasí o výstup na Iliniza Sur. Jen kvůli této hoře jsem si vezl do Ekvádoru lezecké cepíny, šrouby a další železo.
V noci se vyčasilo natolik, že byl výstup možný. Nic už nás nemohlo zastavit. Po necelých dvou a půl hodinách jsme si na vrcholu Iliniza Sur mohli s Edgarem potřást rukou ...
Největší a nejkrásnější
Po krátké obhlídce ekvádorského pobřeží jsme se vydali navštívit dvě vyhlášena města - největší Guayaquil a nejkrásnější Cuenca.
Často jsme slýchali a četli, že v dvouapůlmilionovém přístavním městě není bezpečno a lépe se mu obloukem vyhnout. Realita, kterou jsme zažili, však byla opačná. Všude stojí policisté a ozbrojenci soukromých bezpečnostních agentur, kteří dbají na klid i ve večerních hodinách. Užili jsme si tak nejen denní procházku po 2,5km dlouhé pobřežní promenádě Malecón, ale i večerní procházku starou čtvrti Las Peñas a centrem města.
Cuenca je nablýskanou výkladní skříní Ekvádoru. Malebná náměstí, kostely a zachovalá koloniální architektura, kam se podíváš. UNESCO jako vyšité. Vedle toho čilý turistický ruch, drahé restaurace, butiky, hlučné bary a především skvělá zmrzlina ...
A výlet do Ekvádoru by jistě nebyl kompletní, kdybychom se nezastavili alespoň na jedné památce z období vlády Inků. V Cuence jsme nasedli do hromadné dopravy a po několika přestupech, panoramatických výhledech do krajiny s pasoucími se čuníky, ovcemi, lamami ... jsme po čtyřech hodinách dosáhli místa zvaného Ingapirca. Jako vždy nás po většinu dne vytrvale provázel déšť, ale naštěstí šlo jen o občasné a mírné přeháňky.
Ruta del Sol
Po relaxačním pobytu v Baños se zastavujeme v Riobamba. Zde se dozvídáme, že se minulý týden po tragické smrti španělského horolezce na Chimborazo zpřísnily podmínky pro vstup a aktuální povinnost výstupu s horským vůdcem je nad naše finanční možnosti, hledáme jiné možnosti skrze kontakty na spřátelené horské vůdce. Než tedy vyřešíme možnost návratu do hor, rozhodujeme se pro krátkou návštěvu ekvádorského pobřeží.
Nočním autobusem jedeme z Quito do Bahia de Caraquez, které jsme si představovali trochu jako ekvádorské Miami ... I zde nás však stíhá nehorázně špatné počasí. Místní říkají, že takhle tu nebylo od prosince. Přesto se nevzdáváme, půjčujeme si od Honzy Bartoše mořský kajak a za deště se jedeme podívat do nedalekých mangrovů na pářící se ptactvo. Den graduje pozváním ke společnému stolu s šéfkuchařem vyhlášeného hotelu Ceibo Hugem Jimenezem a jeho přítelkyní Monou.
Další den se přesouváme přes Montecristi, kde se pokoušíme najít některou z tradičních výroben panamských klobouků, což se nám ne zcela daří, do Ayampe, malé vesničky kousek za turistickým letoviskem Puerto Lopez. Ayampe je pro nás rájem na zemi. Prvně se koupeme v Pacifiku a po dlouhé době si užíváme i západu slunce.
Ostrovu Isla de la Plata se mezi turisty přezdívá "Galapágy pro chudé". V Puerto Lopez nasedáme na rychlý motorový člun a po hodině skákání na špičkách vln vystupujeme na ostrově. Fascinující je hloupost některých zde žijících druhů ptáků. Modronohé "kachny" se páří na turistickém chodníčku, červenonohá "kachna" sedí přímo na chodníčku na vejcích a kolem na stromech posedávají fregaty s obřími rudými balóny pod krkem. Lákají samičky! Po procházce šnorchlujeme ve společnosti obří želvy a krátce na to nás čeká vrchol výletu - pozorování velryb, které se sem v tomto období přemísťují kvůli ... samozřejmě opět kvůli páření. A je jich tu požehnaně ...
Ruta de las Cascadas
Promrzlí z hor se jedeme naložit do horkých pramenů v Baños (de Agua Santa). Avšak není v naší moci vymanit se ze spárů nedobrého počasí a i tady nás provází déšť, kopce skryté v mracích a na léto celkem neobvyklé chladno.
Lonely Planet nám předhazuje největší místní atrakci - jízdu na kolech z Baños do Puyo - 61km dlouhou trasu z hor do džungle. V dešti není po cyklistech ani památky a nám se v tomto nečase také nechce. Nasedáme tedy na vyhlídkový alegorický vůz "chivo" a sjíždíme přibližně 25km po Ruta de las Cascadas na palubě tohoto cirkusového blikajícího a vyhrávajícího monstra. Naštěstí je cesta zpestřena množstvím zastávek a můžeme uniknout do přírody. Papoušci, vodopády, strmá políčka na stráních v údolí řeky Pastaza, květinky ...
Nevlídná Cotopaxi
Řádně odpočatí po all-inclusive pobytu v džunglí a plní elánu se vracíme do hor. Během několika hodin se z Quito přesouváme do Machachi a severní branou do Národního parku Cotopaxi.
Pablo nás vysazuje na parkovišti ve výšce 4600 metrů. Posledních 200 výškových metrů již musíme dojít k chatě po svých. Po nádherném západu slunce a okouknutí výstupové trasy, si vaříme ve společnosti horských vůdců, kteří tu kuchtí večeře pro své svěřence. Dáváme se s nimi do řeči a zajišťujeme si tak možnost bez obav sledovat jejich kroky, kdybychom snad sešli na špatnou trasu. Vstáváme o půlnoci a po "brzké" snídani zahajujeme výstup. Jdeme první. Nutno podotknout, že počasí z večera nevydrželo! Už od chaty nás provází velice silný vítr a namrzající mrholení velmi rychle pokrývá celou naši výbavu. Musím odložit optiku. Marta nás vede a já mohu pouze poslepu radit! Na ledovci nás tudíž předcházejí dvě skupinky a máme šanci spolu s nimi projít nebezpečné pásmo trhlin a seráků. Vítr zesiluje a chvílemi při silnějších nárazech musíme zakleknout a zarazit cepín, abychom se udrželi na místě.
Světýlka před sebou jsme neudrželi. Asi půl hodiny bloudíme mezi gigantickými seraky, na hranách trhlin a čekáme na další příchozí. Jediní jsme bez vůdce. V tomto počasí naprosté šílenství. Není vidět více než 10 metrů. Mne ale viditelnost nijak nebrzdí. Stejně bez brýlí nevidím téměř na krok.
Celý příběh až někdy později ... v 5700 metrech jsem naposledy zkontroloval GPSku. Vítr na závěrečném hřebeni byl na Martu už příliš. Obrátili jsme to. Několik lidí ten den na vrchol došlo, ale jak nám zpět na chatě sdělili, neviděli vůbec nic. Vůdce jim řekl, že tam jsou, zaradovali se a šli rychle dolů. Na chatě jsme pak ze sebe olámali místy až dvoucentimetrovou námrazu. Oba jsme utrpěli nějaké omrzliny v obličeji, Marta trochu většího rozsahu ... další výstupy pro ni tedy už nepřicházely v úvahu.
Čtyři hory týdně stačí, drahoušku
Po několika více či méně úspěšných výstupech na ekvádorské vrcholky se vydáváme zregenerovat do zdejší džungle. V pátek po páté hodině odpoledne rozjíždíme akci "nejpozději zítra chceme být v džungli", což se nám jen s několika málo obtížemi a zdrženími daří, a v sobotu v poledne odlétáme do Lago Agrio, kde si nás vyzvedává Jaime, řidič pochybného vzezření, a veze nás směrem k rezervaci Cuyabeno.
Akce nenáročná fyzicky, o to více je to nápor na psychiku. To nám ale dochází až ve chvíli, kdy v průběhu siesty pozorujeme z postele asi padesáticentimetrového hada neohroženě proplouvajícího nad naší koupelnou. Pravděpodobně se sháněl po žábě, kterou jsme našli v posteli pár hodin poté a která se pak před hadem během noci schovávala v naší záchodové míse...
Užili jsme si denní i noční výpravy do džungle s naším průvodcem Gilverem, chytání piraní, pozorování růžových delfínů, koupání v Laguna Grande a západy slunce nad ní. V domorodé vesničce jsme byli svědky tradiční přípravy chleba z juky (pan de yuka), skamarádili jsme se tu s ochočenými opičkami a nakoupili nějaký ten suvenýr vyrobený z místních plodů.
Počasí neporučíš
Aklimatizace je ukončena a my míříme na jih za našimi prvními pětitisícovkami - Ilinizas - zaledněná Iliniza Sur (5248m) a skalnatá Iliniza Norte (5146m). Autobus nás vysazuje přímo na Panamericaně uprostřed ničeho. Netušíme ani, jakým směrem je Machachi, město do kterého jsme si koupili jízdenku. Během dvou minut, aniž bychom se stačili rozkoukat, se objevuje záchrana. U krajnice zastavuje kamioneta a bere nás na korbu. Ve městě se pak velmi rychle domlouváme a po rychlém obědě jedeme vstříc horám.
Ještě před setměním se chceme dostat na chatu Nuevos Horizontes (4700m), ale čas nám nepřeje a musíme nouzově přespat za velkým kamenem. Skrze mlhu jsme se v noci špatně orientovali a chatu bychom nejspíše minuli. Ráno je krásné. Cotopaxi máme jako na dlani a obě Ilinizy nám září v ranním slunci nad hlavami. Za deset minut jsme u liduprázdné chaty. Odhazujeme věci a jdeme rovnou na Iliniza Norte. Závěrečné metry k vrcholovému křížku už nám nemůže pokazit ani přicházející mlha. Stojíme na vrcholu osmé nejvyšší ekvádorské hory.
Další den ve tři hodiny ráno vyrážíme pokusit se o výstup na náročnější ledovcovou Iliniza Sur. Počasí se velmi kazí a po dvou a půl hodinách jsme zpět. Silný vítr, viditelnost tři až pět metrů, mlha a námraza nám zcela znemožnily lezení. Snad zbude čas pokusit se znovu o šestou nejvyšší ekvádorskou horu ...
Co se skrývá v mlze
Někteří členové expedice mají trochu problém po předchozích výstupech i jen dosednout na toaletu ... jiní členové toho vůbec nedbají a drží se striktně naplánovaného itineráře, kde není prostor pro volné poflakování a lelkování po městech, kavárnách...
Budíček ve 4:20! Vedoucí expedice se poněkud zmýlil v odhadu očekávaného času východu slunce nad lagunou Cuicocha a tak jsme marně čekali půl hodiny na břehu a nic. Plán byl ale neúprosný a nebylo možné čekat ani na slunce. S Diegem, který nás již druhý den vozí po kopcích a pořád čeká, jsme jeli v dešti pod vrchol Cotacachi (4944m). Po pěti hodinách se Martinovi podařilo dosáhnout nějakého vrcholu. Jisté je, že to nebyl vrchol hlavní, ale viditelnost maximálně 15 metrů nedovolila ověřit, kde vlastně stojí. GPS ukazovala pouhých 4860m. Jiný vrchol ani nic jiného kolem nebylo vidět ...
Po částečně nevydařeném výstupu v mlze a těžkých olověných mracích jsme si zlepšili náladu pohledem na lagunu Cuicocha.
Fuya Fuya
Z Quito jsme se přesunuli do turistické mekky Otavalo. V okolí je řada pohledných a zejména dobře dostupných vulkánu.
Drobné potíže s ubytováním jsme nakonec vyřešili a ráno v sedm hodin jsme již stáli nastoupení s plnou polní. Celkem snadno jsme našli řidiče ochotného nás odvézt pod kopec a především tam čekat, než se vyplazíme nahoru. Vybrali jsme si vulkán Mojanda. I tato sopka má několik vrcholů. Zvolili jsme samozřejmě ten nejvyšší - Fuya Fuya (4263m) - a to jen proto, abychom se pak museli celou cestu koukat na ten nejhezčí - Cerro Negro (4260m).
Někteří z nás se cestou dost trápili. Stezka byla kvalitně prošlápnutá a nebylo kam uhnout, a tak jsme se po dvou hodinách dostali na vrchol. A opět stejně jako nad Quito i tady jsme si vychutnávali nádherný rozhled na kopce převyšující Fuya Fuya i o více než kilometr.
Rucu Pichincha
Na vrcholku Loma Cruz, kam jsme se nechali vyvézt lanovkou "Teleferiqo", se poprvé v Ekvádoru ocitáme nad hranicí 4000 metrů nad mořem. Máme tady sraz s místním horským vůdcem Juanem Carlosem Bastidas Sanchez. Natáčíme s ním rozhovor. Vypráví nám o výstupech v Andách, svých začátcích, o tom jak přišel o prsty na nohou, když ho zastihlo zlé počasí na bolivijské Huyana Potosi (6088m) a strávil tu v tzv. francouzské cestě přes 25 hodin. Kolem dokola jsou dokonalé výhledy na téměř všechny ekvádorské vrcholy. Cotopaxi, Iliniza, Chimborazo, Antisana, Cayambe ...
Hned po rozhovoru nás čekal první výstup na dominantu Quito. Z několika vrcholů rozložitého vulkánu Pichincha jsme zvolili ten nejbližší, asi pět kilometrů vzdálený, Rucu Pichincha (4696m). Cestou nahoru padaly kroupy a cestou dolů navíc s deštěm. Na vrchol jsme se nakonec vyškrábali a dokonce se na moment roztrhly i olověné mraky.
Quito
Po 33 hodinách strávených na cestě jsme konečně přistáli v Quito. S cestou z letiště na hotel, která mohla mít jistá bezpečnostní úskalí, nám ohromně pomohl Edwin Salas. Ve čtvrtek krátce před půlnocí jsme se ubytovali v hostalu Casa Bambu. A hned po ránu jsme si mohli naplno užít nádherný výhled na Quito, včetně našeho prvního horského cíle - vulkánu Pichincha. Pátek jsme zabili zařizováním a sháněním. Užili jsme si až večer, kdy jsme se navzdory varování vypravili na noční procházku starým městem.
Seznámení se s taji městské hromadné dopravy proběhlo úspěšně a v sobotu jsme se tak mohli rozkročit nad rovníkem u památníku Mitad del Mundo.
