S nohama v rukavicích
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Marta Léblová
Štítky: 2012 | Ekvádor | Jižní Amerika | Quito
Letos bylo příprav na expedici více než kdy dříve. Rozhodl jsem se ji pojmout poněkud neobvykle a nesoustředit se pouze na hory a přírodu, ale více se setkávat se zajímavými lidmi, natáčet interview se známými osobnostmi z oblasti horolezeckého sportu a potkávat krajany žijící, z pohledu našince, ve velmi exotické zemi na rovníku.
Samotnou přípravu, tipy na užitečnou literaturu či naše předstartovní plány popisujeme v jiných částech tohoto webu … tady jsme v deníčku z cesty, takže zpátky k podstatným věcem … zpátky k našemu odjezdu!
Poněkud „smutná“ předehra
„Nejlevnější tady vidím za 42 tisíc. Jinak nic. Přišli jste pozdě.“
„Vaše kolegyně mi před měsícem říkala, že je ještě příliš brzy, abych se zastavil později.“
„Nevím, kdo vám tohle napovídal, ale já vám říkám, že jste tu pozdě a nic levnějšího už teď neseženete!“
„Tak Vám děkujeme.“
S vyděšeným výrazem odcházíme po pěti minutách z pobočky ČSA V Celnici. Klient na prvním místě u této udržované pětatřicetileté dámičky rozhodně nebyl. Snad kdyby se více soustředila na svojí práci a nikoliv na své nehty, mohli jsme udělat upadajícímu státnímu podniku tržbu. Tady žádná restrukturalizace nepomůže. Pracovní nasazení už nyní dosahuje limitních hodnot blížích se nule. Možná bychom se lepšího přístupu domohli, přijít v drahých hadrech s cestovní kabelou od Louis Vuittona …
Rychle jsme se oklepali, zanadávali na poměry ve státním podniku a namířili si to rovnou do Student Agency v Ječné.
Máme polovinu března a sháníme letenky do Ekvádoru na polovinu června. Ujímá se nás mladá dívka a věnuje se našemu problému tak, jako by byl tím jediným a nejdůležitějším na celém světě. Kdybych v tento moment měl odejít s nepořízenou, tak odejdu spokojen, protože bych měl dojem, že jsem nemohl udělat více. Dostalo se mi skvělé služby. Po hodině odcházíme ze Student Agency a naše expediční kasička je lehčí o 58 tisíc korun. Jsme spokojení, máme dvě letenky a smějeme se od ucha k uchu.
Pojedeme na horolezeckou expedici do EKVÁDORU!!!
A co je na celé koupi letenek nejabsurdnější? Letíme s Deltou a Air France, členy Skyteamu, který je v ČR reprezentován společností ČSA! A to celkem o 27 tisíc levněji, než nám nabídli v oficiální pobočce Skyteamu/ČSA!
No není to teď jedno? JEDEME DO EKVÁDORU!!!
Moje nové botišky
Zabalit si na cestu do And pořádné boty? Samozřejmost! No jo, ale současně jedeme na rovník, do Amazonie, na pobřeží Pacifiku, budeme chodit hodiny po městech a desítky hodin strávíme na přesunech. Na to se zrovna velké a těžké boty nehodí. Přibalit si do batohu lehké pohorky nechci. Zabírají moc místa a vlastně jsou také dost těžké. Sandály mi nějak nesedí na tu Amazonii ... Po přečtení motivační knihy Born to Run mám jasno. Pořídím si pětiprsťáky!
Kromě vyzkoušení FiveFingers Trek v prodejně, si je prvně obouvám jen chvilku před odchodem z bytu. Mám nohy v rukavicích a jedu na expedici!
Konečně na cestě
Rozkopaná Letná, změny v trasách a časech tramvají a skvěle vymyšlený plán ztroskotal už na Malostranské. S vyplazeným jazykem a třikrát prohnutými zády pod tíhou obřího batohu dobíhám na Florenc. Včas.
„Omlouvám se, ale asi jste si spletl místo. Podle jízdenky zde sedím já.“ povídá mi mladík s notebookem v podpaží.
„Aha!“ ještě lehce zadýchaný zadumaně hledím na svůj lístek a v zápětí se s omluvnými ušklebky oba přesouváme na správná místa.
Stevardku Student Agency na trase Praha – Mnichov (letištní terminál) žádám o horkou čokoládu, pročítám Žlutého, Marta Maxima a první minuty cesty začínají zvolna plynout.
Sterilně čisté plochy mramoru a nepohodlné sedačky záhy opouštíme, abychom se podrobili bezpečnostnímu pohovoru. Čeká nás přistání v Atlantě. Vyzbrojeni desetiletými vízy do Států postupujeme neohroženě vpřed. Na mírný odpor narážíme až u přepážky check-in. Můj „kokónek“ zabalený za 7 euro do ochranného igelitu má 29,5kg. Přísná paní za přepážkou hledí nedůvěřivě na moji stříbrnou kartičku frequent flyer, která by mne měla teoreticky uchránit od placení nadváhy. Marta má jen 16kg batůžek. Naše dolarové zásoby jsou zachráněny a nic už nebrání nástupu na palubu.
Palubní entertainment funguje. Ordinuji si sledování posledního dílu Mission Impossible!
V Atlantě máme čas tak akorát na pivo a hranolky. A za tu cenu se obojí snažíme vychutnávat hoooodně dlouho. Poslední úsek z Atlanty utíká rychle. Vyplňujeme si předem vstupní formuláře a celní prohlášení. V Quito se pomalu posunujeme od jedné kontroly ke druhé a doufáme, že nás někde venku čeká pan Edwin Salas.
„Dobrý den, jakou jste měli cestu?“ spouští na nás krásnou plynnou češtinou první obyvatel rovníkové země, kterého jsme v Quito poznali …
