Kráter Pululahua
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Marta Léblová
Štítky: 2012 | Ekvádor | Jižní Amerika | Mitad del Mundo | Pululahua
Podívat se na čtyřboký jehlan na vrcholu s koulí místo špičky by bylo poněkud málo na celodenní výlet z Quito. V okolí areálu Mitad del Mundo je několik zajímavostí, které stojí za návštěvu. Archeologické naleziště Rumicucho, Solární muzeum Inti Ñ̃an, vesnička Calacalí s původním památníkem, u kterého se vyfotili i cestovatelé Zikmund s Hanzelkou, anebo geobotanická rezervace a kráter Pululahua.
V prvním domku severně od památníku má kancelář turistická agentura Calima Tours. Po krátkém rozhovoru se slečnou za stolkem si vybíráme výlet do kráteru Pululahua. Platíme celkem 16$. Sraz je ve 12:00 za restauracemi nalevo.
Přesně v dohodnutou dobu je auto na místě. U velkého džípu pro osm lidí stojí vysoký štíhlý chlapík v zářivě bílé košili. Černý klobouk mu částečně zakrývá snědý obličej. Jakmile nás spatří, jde naproti a vítá nás perfektní angličtinou.
„Jmenuji se Fernando. Strávíme spolu následující hodinu a půl a prosím kdykoliv budete chtít něco vysvětlit nebo mi neporozumíte, ihned se ptejte. Jsem tu pro vás.“, široce se usměje a pokračuje: „Výlet do kráteru v pravé poledne je skutečně na poslední chvíli. Krátce po poledni se začínají do kráteru stahovat hustá dešťová mračna a později už není možné pozorovat vůbec nic. Takže bez dalšího zdržování pojedeme.“
Pululahua znamená v jazyce Quechua „oblak vody“ nebo „mlha“. Jedná se o sopečnou kalderu, která vznikla přibližně před 2500 lety propadnutím centrální části sopky po vyprázdnění magmatického krbu vlastní vahou vulkánu. Má tři sopečné dómy: Pondoña, El Chivo, a Pan de Azucar. Nejvyšší vrchol je Sincholagua, kopec na severní straně východní části kaldery v nadmořské výšce 3356 metrů.
V Andách lze nalézt více než 2900 endemických druhů a většina z nich se nachází v Pululahua; má velkou biodiverzitu a unikátní geologické uskupení. Za národní park byla vyhlášena v lednu 1966 a jednalo se v té době o první národní park v Ekvádoru. V současnosti je geobotanickou rezervací.
Jedná se o neaktivní sopku. Se svými 34 m2 je jedním z největších sopečných kráterů na světě. Kaldera je obydlena lidmi, kteří se díky velké úrodnosti půdy živí zemědělstvím.
Spolu s námi jede na výlet mladý brazilský pár z Ria. Mají rádi hory a sport, ale svěřují se, že je trochu zaskočila nadmořská výška a zpočátku měli potíže se aklimatizovat. Parkujeme vedle tržnice se suvenýry, která je strategicky umístěna několik kroků od nejnavštěvovanější vyhlídky (šp. mirador). Naše pětičlenná skupinka překvapivě odbočuje doleva hned za posledním stánkem a začínáme stoupat do kopce.
Fernando jde před námi a v okamžiku, kdy narazí na cokoliv zajímavého, pohled do krajiny, rostlinu, brouka nebo bobule, zastavuje a velmi zaníceně a s prožitkem nám o tom vypráví. Zatímco pomalu a rozvážně hovoří, my máme čas se vydýchat. Vyzařuje z něj hrdost a důstojnost. Zastavuje se, shýbá, a vidím, jak mezi prsty mne kousky nějaké rostlinky. Každému nám sype trochu drti do dlaně a vybízí, abychom si přičichli. Anýz. O kousek dál se scénka opakuje. Levandule. Citrónová tráva a matiko, léčivá bylinka zahánějící zažívací potíže. Natáčím jeho poutavé vyprávění o krajině a jejích přírodních pokladech.
„To snad není pravda! Jsem ale idiot! No podívej se na to, co myslíš, že je špatně?“
„Nevím?“, kouká na mne zaraženě Marta.
K obličeji jí přistrkuji kameru, aby se mohla podívat z blízka. „Povídám, že nevím!“
„Nemám zapnutý mikrofon! Od rána natáčím a nezapnul jsem mikrofon! To snad není možný!“
Krásná nová kamera s ještě krásnějším externím profi-mikrofonem a tady je výsledek. Ticho jako v kostele. Přehrávám si v paměti všechny dnešní scénky, které budou bez zvuku. Ach jo. Zapínám mikrofon, a ač značně rozladěn, snažím se alespoň vzteky netřást.
Konečně jsme na hraně kráteru. Jen krok nás dělí od strmě padající vnitřní stěny. Přibližně 400 metrů na dno. Fernando nás upozorňuje na zrádné bobulky, které rostou všude kolem.
„Klidně ochutnejte.“ Trháme několik tmavých bobulek velikosti rybízu. Chutnají jako ostružiny a barví nám prsty jako borůvky. Mezitím pokračuje výklad: „Když sníte větší množství těchto bobulí, 20 a více, tak dojde ke slabé otravě vašeho organismu a objeví se halucinace. Dříve rostlinu užívali naši šamani. A proč to říkám? V poslední době se objevila módní vlna, kdy sem jezdí turisté hlavně ze Spojených států a Evropy, kteří se tu doslova „sjíždí“. A představte si, že tomu říkají meditace a návrat k šamanským praktikám.“, pobaveně se usmívá a po očku kontroluje, abychom neochutnali více, než by bylo zdrávo.
Pokračujeme další desítky metrů vzhůru po hraně kráteru až na nádhernou skalní vyhlídku. Z vyprávění se dovídáme, že po stěnách kráteru jsou sběrače vody a kráter je výjimečný díky svému mikroklimatu a pravidelným odpoledním srážkám. Okolní krajina je suchá, ale uvnitř je úrodná půda a perfektní podmínky pro zemědělství. Využívání je však striktně omezeno předpisy a v nejvzácnějších částech kráteru se nesmí ani bydlet. Kdo by se chtěl ubytovat dole v jednoduchém hotýlku, zaplatí 15$ a kdo nahoře na hraně v honosném hotelu El Crater vzdáleném od nás půl kilometru, zaplatí přes 100$ za noc.
A zlatý hřeb výletu? Fernando usedá na exponovanou skalní lavici. Nohy mu volně visí nad 450metrovou hlubinou. Přikládá si k ústům tradiční hudební nástroj okarina a začíná hrát. Jen kousek od nás plachtí ve větru orel a kráter se začíná rychle plnit hustými bílými mraky.
