S nohama v rukavicích

Letos bylo příprav na expedici více než kdy dříve. Rozhodl jsem se ji pojmout poněkud neobvykle a nesoustředit se pouze na hory a přírodu, ale více se setkávat se zajímavými lidmi, natáčet interview se známými osobnostmi z oblasti horolezeckého sportu a potkávat krajany žijící, z pohledu našince, ve velmi exotické zemi na rovníku ... Samotnou přípravu, tipy na užitečnou literaturu či naše předstartovní plány popisujeme v jiných částech tohoto webu …

♦♦♦

Quito, město věčného jara

Z přistávajícího letadla pozorujeme milióny zářících světýlek, nekonečné údolí vyplněné proudy světel. Nejraději bych hned zmizel někam daleko od veškerého mumraje velkoměsta, troubení aut a výfukových plynů. V případě Ekvádoru je jeho hlavní město přirozeným centrem. Startovní čarou pro výlety i výstupy do hor. Zůstaneme. Předem jsme si rezervovali ubytování. Hledat kolem půlnoci místo, kam složíme rozlámaná těla, je hrůzyplná představa …

♦♦♦

Cesta do středu světa

Čtyři hodiny spánku. Ještě se mi motá hlava, ale musím vstát. Martu nemůžu vůbec dostat z postele. Naplánovali jsme si výlet mimo Quito. Naše výprava je na samém počátku, nadšení trvá, a u mne se to projevuje tendencí stihnout a vidět všechno. A hezky podle připraveného itineráře! Vstávání před sedmou, rychlá snídaně a mizíme. Ulice čerstvě probuzeného města jsou poloprázdné. Procházíme parkem Ejido. Hodláme poprvé využít MHD. Cílem je „střed světa – La Mitad del Mundo“. Památník připomínající působení francouzské geodetické expedice, která v okolí Quito zaměřovala rovník …

♦♦♦

Kráter Pululahua

V prvním domku severně od památníku má kancelář turistická agentura Calima Tours. Po krátkém rozhovoru se slečnou za stolkem si vybíráme výlet do kráteru Pululahua. Platíme celkem 16$. Sraz je ve 12:00 za restauracemi nalevo. Přesně v dohodnutou dobu je auto na místě. U velkého džípu pro osm lidí stojí vysoký štíhlý chlapík v zářivě bílé košili. Černý klobouk mu částečně zakrývá snědý obličej …

♦♦♦

Bláto až za ušima

Probouzíme se do krásného rána. Slunce líně stoupá, ozařuje okolní hory a město se pozvolna probouzí. My nemáme na pomalé vstávání čas! Za hodinu máme sraz s ekvádorskými horolezci a budeme natáčet rozhovor. A zbude-li čas a síly, chceme vystoupit na téměř 4700 metrů vysokou dominantu Quita - Rucu Pichincha. Sbíháme do centra až na křížení ulic Patria a Amazonas, kde usedáme do taxi. Pět dolarů za odvoz k El TelefériQo ...

♦♦♦

Otavalo a sopka Fuya Fuya

Taxikář nás ujišťuje, že abychom se dostali do Otavalo, musíme nejprve na vzdálený severní autobusový terminál Carcelen. V roce 2009 Quito reorganizovalo celou autobusovou dopravu. Stanoviště autobusů poblíž starého města bylo strženo a radnice dala vybudovat dva nové terminály – severní Carcelen a jižní Quitumbe. Pořád lze najít v centru Quita několik menších terminálů, odkud jezdí dálkové autobusy do velkých měst ...

♦♦♦

Ve stínu Imbabury

Dopolední aklimatizační výstup na sopku Fuya-Fuya (4263m) nijak neumenšil naše odhodlání vyjet si ještě téhož dne odpoledne do okolí Otavalo. Po krátké poobědové siestě se rozhlížíme po možnostech, jak se dostat k jezeru San Pablo. Je to jen přes kopec po silnici č. 35. Dva tisíce metrů nad hladinu jezera se zvedá mohutná Imbabura (4630m), sopka, která dala jméno celé provincii ...

♦♦♦

Laguna Cuicocha a sopka Cotacachi

Vstali jsme po čtvrté hodině. Venku drobně poprchávalo. Prořízli jsme slepená víčka, něco málo snědli a vzali na záda připravené tlumoky. V pět hodin jsme vylezli před hostal Tamia Taki, kde už čekal Diego. Spolehlivý mlčenlivý chlapík. Nyní sedíme na zadním sedadle jeho terénní kamionety, držíme se za ruce a usilovně se snažíme uvěřit tomu, že umí řídit po paměti. Ze sedačky řidiče je vidět tak akorát na špičku kapoty ...

♦♦♦

El Lechero

Výhled na jezero Cuicicha, který si vychutnáváme po výstupu na Cotacachi (4944m), je úchvatný. Je krátce po poledni. Mraky sedí jen na vrcholcích kopců a my se nechceme vracet rovnou do hotelového pokoje a začít si balit na ranní odjezd. Chceme se ještě porozhlédnout kolem. Žádáme Diega, aby s námi zajel na nějaké zajímavé místo v okolí Otavala. Něco nenáročného, kde nebudeme muset pochodovat …

♦♦♦

Tropické sněžníky na obzoru

Opouštíme severní Chile. Ještě před odjezdem z Otavalo jdeme na procházku probouzejícím se městečkem. Rádi bychom si na tržišti nebo v obchodě doplnili zásoby. Všude je však zavřeno. Nikdo nespěchá dělat byznys hned po ránu. Vracíme se pro batohy a vydáváme se na cestu pod naše první zasněžené ekvádorské sopky jižně od Quito. Začínáme pronikat do tajů ekvádorského dopravního systému. Do Machachi ležícího jižně od hlavního města se přímo z Otavalo nedostaneme ...

♦♦♦

Přívětivá Illiniza severní

Opatrně vystrkuji hlavu ze stanu. V noci přírodní živly lomcovaly s naším oranžovým příbytkem takovou silou, že se neodvažuji hádat, co mne čeká venku. Je krátce po šesté hodině ranní. Nebe je jako vymetené. Máme krásný výhled na obě blízké pětitisícovky – Illinizas. Otáčím hlavu na východ a tam se v celé kráse předvádí dokonale souměrný kužel Cotopaxi (5897m). To je probuzení. Jen ještě vědět, kde je ta horolezecká chata. Balíme stan. Nesnídáme, ani nevaříme čaj ...

♦♦♦

Nepřístupná Illiniza jižní

Časný budíček nás vytrhuje ze sna. Jsou dvě hodiny a třicet minut po půlnoci. První co dělám, je kontrola počasí. Vylézám z chaty. Oblečený jen tak, jak jsem se vyhrabal ze spacáku. Pofukuje mírný svěží větřík. Vidím hvězdy. Tedy můžeme jít. Bude krásně. Budím Martu a během následující půlhodiny se strojíme a snídáme ovesné vločky s čajem. Opouštíme chatu. Něco je však jinak a špatně. Počasí, které mi přišlo před půl hodinou dokonalé, se změnilo ...

♦♦♦

Amazonie – část první

Podvečerní přebíhání mezi cestovkou a pobočkou letecké společnosti nepřineslo kýžený výsledek. Uklidnili jsme hru na rohu Av. Amazonas a Roca v příjemné hospůdce. Dos cervecitas Pilsener y llapingachos con pollo byly přesně tím, co jsme právě potřebovali. Po návratu do cestovní agentury Neotropic Turis platíme výlet do Amazonie – odlet v sobotu dopoledne a návrat v úterý večer. Jen letenku si musíme zítra ráno sehnat na letišti sami ... momentálně nefunguje on-line booking ...

♦♦♦

Amazonie - část druhá

Okolní prales je plný podivných zvuků. Večer jsme zalezli do bungalovu a vyskočili si na vysokou prostornou postel. I běžná noční procházka na toaletu se proměňuje v dobrodružnou cestu. Pokojové světlo doplňuji intenzivními paprsky čelovky. Nerad bych přehlédl nějakého malého hada nebo velkého pavouka. Ze záchodového prkýnka na mne civí malý gekon. Průvodce nám také doporučil před obutím pořádně vyklepávat boty, abychom přinutili zvířátka opustit dočasné bydliště ...

♦♦♦

Amazonie - část třetí

Po snídani nasedáme do lodi a jedeme do vesnice kmene Siona. Cestou zastavujeme pouze u několika obřích stromů ceibo. Přivítání ve vsi obstarávají opice. Větší poněkud dotěrný opičák Chaky a miniopička Mikina, která se Martě okamžitě usazuje na hlavě. Prohlížíme si políčka manioku, sad banánovníků i kakaovou plantáž, kde ochutnáváme sladké nezralé kakaové boby. Ústředním bodem návštěvy je pečení pan de yuca ...

♦♦♦

Amazonie - část čtvrtá

Lov piraní je především náramná zábava pro turisty. Nevalná pověst těchto krvežíznivých potvor je stará jako dobývání jihoamerického kontinentu španělskými conquistadory. Jít chytat piraně je prostě COOL. Typická příhoda do hospody ... jo, to když jsem lovil v Amazonii piraně ... která má po pěti pivech náležitý říz. Těšili jsme se, jak nám to půjde. Marta podává návnadu a já zasekávám jednu zubatou potvoru za druhou a večer si je osmahneme a ochutnáme ...

♦♦♦

Přežít Cotopaxi

Tak a je to tady! Akce, o které jsem doufala, že se jí nedožiju. A to bylo v džungli tolik příležitostí – jedovaté žáby si ale držely odstup, kajman se ani neukázal a úlek z hada v posteli jsem taky přežila. Takže bohužel, Cotopaxi (5897m) čeká. Martin se mě snaží pozitivně motivovat vyprávěním o lázních a výletu na pobřeží, které nás po výstupu čekají, ale v tuto chvíli se mi to zdá na hony vzdálené. Teď je třeba přežít Cotopaxi ...

♦♦♦

Baños – relax pod (ne)bezpečnou sopkou

Začínám cítit, jak mi tuhnou unavené neprotažené nohy. Později se přidává zbytek těla. Rád bych uvěřil, že si za pouhé dva dolary budu moci užívat pohupování v mořských vlnách mnoho hodin. Linka z vysokohorského Ambato do amazonského Puyo je obsluhována skvělými moderními autobusy. Krátce po opuštění terminálu nám servírují pirátskou kopii filmu Colombiana s výraznou hlavní ženskou postavou. Udržuje mě v bdělém stavu. Dívka vedle mne totiž zavřela oči ještě dříve, než se zavřely dveře autobusu ...

♦♦♦

Ruta de las Cascadas

Ceny za noc ubytování v Baños se různí i v závislosti na dni v týdnu. V hotelu Rocas činí víkendová přirážka od pátku do neděle jeden a půl dolaru na osobu. I tak je pokoj pro dva za 15 dolarů doslova bargain. Přírodní atrakci Ruta de las Orquídeas, Cascadas y Guayabas – Stezka orchidejí, vodopádů a kvajávy - máme vyhlédnutou už z domova. Půjčíme si kola a pomalu se necháme unášet mírným sklonem silnice směřující podél řeky Pastaza do amazonské džungle. Plánujeme sjet maximálně 20 – 25 kilometrů po silnici spojující Baños – Puyo (celkem 60km). Kola budeme mít přistavena v půl desáté, takže stíháme ještě ranní posezení v kafeterii ...

♦♦♦