Cesta do středu světa
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Marta Léblová
Štítky: 2012 | Ekvádor | Jižní Amerika | Mitad del Mundo | Quito
Je tolik zemí v Americe, Africe i v Oceánii, jimiž prochází rovník, a přeci pouze jediná z nich nese jeho jméno: ECUADOR. Právě jemu na počest vystavěli nedaleko Quito pomník – Monumento de la Línea Equinoccial.
„Zastavíš pod tímto jedinečným památníkem z kamene a z mraků a cosi tě žene, aby ses rozběhl a honem! – kdo dřív? – stál na severní polokouli. A potom, když se náležitě pokochal atavistickým pocitem sounáležitosti k seveřanství, postavíš se rozkročmo nad čáru vytesanou do kamenného podstavce. Jednou nohou stojíš na severní polokouli, druhou na jižní …“, napsali kdysi slavní cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund (Za lovci lebek, r. 1958).
Čtyři hodiny spánku. Ještě se mi motá hlava, ale musím vstát. Martu nemůžu vůbec dostat z postele. Naplánovali jsme si výlet mimo Quito. Naše výprava je na samém počátku, nadšení trvá, a u mne se to projevuje tendencí stihnout a vidět všechno. A hezky podle připraveného itineráře! Vstávání před sedmou, rychlá snídaně a mizíme.
Ulice čerstvě probuzeného města jsou poloprázdné. Procházíme parkem Ejido. Hodláme poprvé využít MHD. Quito křižují v pruzích oddělených od běžné dopravy tři autobusové linky: Metrobus, Ecovía a Trolebus. V okolí univerzity se snažíme najít stanici Metrobus – Universidad Central. Neúspěšně. Pokračujeme proto pěšky po avenidě América a doufáme, že další stanici – Seminario Mayor – už najdeme. Dnešním cílem je „střed světa – La Mitad del Mundo“. Památník připomínající působení francouzské geodetické expedice, vedené Charles Marie de La Condamine, která v okolí Quito v letech 1736 – 1743 zaměřovala rovník. Místo se souřadnicí 0° 0' 00,0" je z centra Quito vzdálené pouhých 30 kilometrů.
Při vstupu do kryté zastávky linky Metrobus platíme každý 0,25$ a vezeme se na konečnou stanici Ofelia. Chvíli zmateně pobíháme, ve snaze co nejrychleji ukončit tápání mezi nástupišti se ptáme kolemjdoucích, kde hledat stanoviště autobusů na Mitad del Mundo. Cena 0,15$ za osobu nás příjemně překvapuje. Nejsme jediní turisté, kteří zvolili levný způsob dopravy k této atrakci. Po očku sledujeme, kdy budou ostatní vystupovat, abychom nepřejeli.
Autobus se dýchavičně sune do kopce, na horizontu se objevuje typický tvar památníku a na kruhovém objezdu vyskakujeme ven. Přímo před branou do areálu. Vstupné 2$.
Třicetimetrový pomník rovníkové linie byl postaven v letech 1979 – 1982, kdy nahradil menší památník z roku 1936, který obdivovali Zikmund s Hanzelkou. Je postaven ze železa a betonu a pokryt vrstvou andezitu. Ten původní byl postaven na památku první geodetické výpravy francouzské Akademie věd, kterou uskutečnili Charles Marie de La Condamine, Luis Godin a Pierre Bouguer. Malý památník se v současné době nachází v sedm kilometrů vzdáleném městečku Calacalí.
Místo, kde dnes stojí zábavní areál středu světa – La Mitad del Mundo, se bohužel přímo na rovníkové čáře nenachází. Kupříkladu naše GPS, ukázala na vrcholu památníku souřadnice 0° 0' 07,7" jižní šířky a 78° 27' 20,7" západní délky. A skutečně. Místo kudy rovník prochází je vzdáleno přibližně 240 metrů severně odsud.
Archeologické vykopávky v místě zvaném Catequilla (nedaleko Mitad del Mundo, více informací lze získat v Museo de la Cultura Solar) ukazují, že přesnou polohu rovníku znali již původní předinčtí obyvatelé Ekvádoru. Zaznamenali pozoruhodný úkaz, totiž že se jejich zemí dvakrát ročně stěhuje slunce z jedné strany na druhou a že v danou chvíli lidé ani předměty nevrhají v poledne žádný stín. Například slovo quitu v řeči kmene Quituů znamenalo „dvě poloviny“. Jejich země ležela právě uprostřed světa.
Měření provedená v roce 2009 mexickou expedicí (Expedición 0˚φ /0˚C) prokázala, že se na území Ekvádoru nachází i nejvýše položené místo na světě, kterým rovníková linie prochází. Najdeme jej na úpatí třetího nejvyššího ekvádorského vulkánu Cayambe ve výšce 4740 metrů (Arista del Águila y el Cóndor; v češtině místo, kterému se říká „hrana orla a kondora“).
Areál La Mitad del Mundo je klasickou turistickou destinací. Stánky, kejklíři, prodejci suvenýrů, „profesionální“ fotografové, několik malých muzeí a expozic … Největší nával je tradičně v neděli, kdy se sem sjíždějí za zábavou i lidé z Quito. Sobotní ráno je však poklidné. Nemusíme se s nikým mačkat ve frontě na výstup na památník. Vlezné je 3$. Nahoru pod kamennou kouli znázorňující Zemi se vezeme výtahem a dolů jdeme po schodech skrze expozici představující jednotlivá etnika žijící na území Ekvádoru. Zdarma procházíme insektárium, domek s výstavkou obřích živých brouků a mrtvých připíchnutých motýlů. Tato malá výstavka stojí rozhodně za vidění. V Amazonii jsme později viděli veliké parohaté brouky na živo, ale nevidět je předem za sklem terária, asi bychom se později trochu lekli. Nádherní jsou motýli, zvláště pak metalicky modrý Morpho Menelaus s rozpětím křídel až 15 centimetrů.
„Jdu na sever a už jdu na jih“, parafrázujeme klasiku z pera Cimrmanů.
„No a teď se hezky rozkroč, ať tě můžu vyfotit s rovníkem mezi nohama!“ vybízím Martu k zaujetí optimální pozice. Obcházíme kuželovitý pomník kolem dokola a pořizujeme fotografie ze všech možných úhlů a světových stran.
„Nedrží!“
„Snaž se. A hlavně prosím tě zrychli, protože mi dochází baterie!“
„Já ho snad nepostavím!“
„Nemluv a soustřeď se.“
„Mám to! Už stojí!“, vykřikuje radostně Marta.
„Hmm. Ale já to nemám. Došla baterie.“
Klasika. Zrovna když natáčím jednu ze zásadních scén, dojde mi v kameře baterie. Marta po několika minutách snažení postavila syrové vajíčko na hlavičku hřebíku.
Na pravé poledne jsme si zaplatili výlet do kráteru Pululahua.
Po rozloučení s průvodcem Fernandem nás ukňourané žaludky neomylně vedou do restaurace Calima slibující zvýhodněné menu. Vcházíme dovnitř a v potemnělém prostoru usedáme ke stolu pod oknem, abychom napsali pohledy. V době Facebooku a dalších „sociálních“ vymožeností se jedná o poněkud staromódní úchylku. Zábavné je však sledovat, kdy pohledy dorazí k adresátům. Nezřídka je tomu až po příjezdu z výpravy!
Obědváme humitas, několik druhů plněných taštiček – empanád a sýrové sendviče s hranolky. Po nevelké hostině platíme 11$ a opouštíme zábavní areál. V místě kde jsme ráno vystoupili z autobusu, stojí shodou okolností jeden, který míří zpět do Quito. A tak přestože jsem ještě uvažoval o výletu na místo, kudy doopravdy prochází rovník, tak si to s blížícím se deštěm rozmýšlím a spěcháme do autobusu. Jízdenka má úplně jinou cenu, než ta na cestě z města. Platíme 0,40$. Na stanici Ofelia se sháníme po Metrobusu do centra a hledáme, kde zaplatit standardní poplatek 0,25$, ale zjišťujeme, že už zaplaceno máme. Takže cena byla stejná, jen platba komfortnější. Vše v jednom. Venku lije jako z konve.
V centru města je všude zavřeno. Sobotní odpoledne a město vymřelo. Musíme se smířit s faktem, že výlet do džungle o víkendu nezařídíme. Nákupní centrum El Jardín na avenidě Amazonas je otevřené. Nakupujeme zásoby jak na zítřejší první výšlap do hor, tak i nějaké trvanlivé potraviny na zbytek týdne, který budeme trávit mimo Quito. Z obchodu se s těžkými taškami vezeme taxíkem na hostal. Dnes půjdeme spát brzy. Zítra natáčíme rozhovor a hodláme vystoupat do bezmála 5000 metrů.
