Amazonie - část druhá
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Marta Léblová
Štítky: 2012 | Amazonie | Cuyabeno | Ekvádor | Jižní Amerika
Okolní prales je plný podivných zvuků. Večer jsme zalezli do bungalovu a vyskočili si na vysokou prostornou postel. I běžná noční procházka na toaletu se proměňuje v dobrodružnou cestu. Pokojové světlo doplňuji intenzivními paprsky čelovky. Nerad bych přehlédl nějakého malého hada nebo velkého pavouka. Ze záchodového prkýnka na mne civí malý gekon. Průvodce nám také doporučil před obutím pořádně vyklepávat boty, abychom přinutili zvířátka a různou vícenohou havěť opustit dočasné bydliště. Ležíme na posteli, hádáme, jestli zvuky přicházejí ještě pořád zvenčí nebo už jsou i v bungalovu. Celou postel máme kompletně zabalenou do vysoké sítě proti hmyzu. Má naštěstí pořádně hustý vzor ...
Noční burácení pralesa nám dlouho nedalo spát. A jak jinak to mohlo dopadnout? Zaspali jsme. Je po osmé hodině a už je po nás sháňka. Rychle běžíme na snídani. Za dvacet minut pádlujeme spolu s Francouzi, Švýcarem a jejich tlumočníkem na první vycházku do džungle. Cílem je pozorování jedovatých žab!
Máme nového průvodce Gilvera, který se nám bude věnovat až do konce pobytu. Pádlujeme asi půl kilometru od Cuyabeno Lodge. Vytahujeme kánoi špicí na břeh a v zapůjčených holínkách se pouštíme vstříc potemnělému zelenému nekonečnu. Celé dopoledne se prodíráme hustým pralesem po úzkých vyšlapaných stezkách. Zastavujeme pomalu na každém metru, protože všude je něco zajímavého a pozoruhodného ... někdy je podklad jílovitý a kluzký, jindy hliněný, jen sem tam přerušený kořeny, a o pár desítek metrů dále jen zlehka našlapujeme na přesně určená místa, přebíháme po padlých kmenech, abychom pronikli do nitra bažiny a sami v ní neskončili. Gilver nám ukazuje desítky metrů vysoké stromy ceibo s nepřehlédnutelnými opěrnými kořeny, liány, co zadržují vodu, hnízdo cikády komínové, velké mravence s obřími kusadly, jejichž hlavičky se používají místo stehů na sešití rány, barevné ptactvo, ropuchy a nakonec i slibované jedovaté žáby. Těžko uvěřit, že ta malá mrcha velikosti pětikoruny, by mě svým jedem mohla zabít. Žabka má krásné zbarvení. Shora zářivě červenou hlavičku a záda, modré bříško, černé a žluté pruhy na bocích. Klidně sedí na listu a nechá se fotit z bezprostřední blízkosti.
„Naše“ jedovatá žabka Ameerega macero patřila do čeledi pralesníčkovití. Jsou to malé pestrobarevné žáby žijící v tropických pralesech Střední a Jižní Ameriky. Obecně se jim říká pralesničky nebo šípové žáby. Žabky bývají 1 až 6 cm dlouhé a vždy jsou pestře zbarvené. Zbarvení a vzorování se liší i v rámci jednoho druhu. Pralesničky jsou jedovaté, mezi nejjedovatější patří ty žlutě zbarvené. Uvádí se, že jed z jedné žáby aplikovaný injekčně může usmrtit až tisíc myší. Amazonští indiáni jejich jedem natírají šípy k lovu a takto vzniklo i jejich starší pojmenování - šípové žáby.
Do tábora se povezeme. Na lodi už čeká Julio a startuje motor. Všichni se těšíme na oběd. Jako předkrm se servíruje ceviche – pokrm ze syrových kousků ryb marinovaných v limetkové šťávě spolu s kousky zeleniny podávaný na způsob salátu. Typické jídlo na tichomořském pobřeží Ekvádoru, ale proč ho nezkusit nejprve v džungli. I tady mají čerstvé ryby. A pak klasické kuře s rýží a výborný medový desert.
Polední siestu si odžíváme houpajíc se v hamace. Později, jen ve společnosti Gilvera a Julia, vyrážíme pozorovat sladkovodní růžové delfíny. Voda v laguně je kalná a tak to jediné, co můžeme vidět, je občasná sprška vody a podivný zádový hrb, který mají tito kytovci místo hřbetní ploutve. Něco se mi daří natočit, ale udělat fotku je skoro vyloučené. Nedokážeme odhadnout místo příštího nádechu a foťák reaguje dost pomalu. Na růžové delfíny jsem se hodně těšil. Asi jsem čekal celou smečku nadšeně skákajících delfínů podél rychle jedoucí lodi. Tito delfíni jsou poněkud klidnějšího ražení, skoro slepí a velmi plaší. Sedíme klidně na lodi a čekáme, kde zase vydechne, abychom se opět marně pokusili udělat fotku ... a nakonec se do vody vrhám zase já, aby si mohla Marta vyfotit jednoho delfína bílého!
Po večeři se k nám obrací Gilver: „Nechoďte ještě spát. Sejdeme se tady za hodinu. Mám pro vás dva na dnešní večer překvapení.“
Nemáme tušení o co půjde. Marta je vůči institutu „překvapení“ poněkud zaujatá a to ještě netuší, co ji čeká za chvíli v bungalovu.
Holínky necháváme na zápraží a jdeme relaxovat. Marta zamíří rovnou na záchod, aby se za moment s očima navrch hlavy vrátila do ložnice.
„Málem jsem si sedla na žábu!“
Jdeme na záchod společně. Chci se přesvědčit, o co jde. „Hele, nic tu není!“
„Ale byla tu. Opravdu. Asi utekla, když jsem ji skoro zasedla.“
A skutečně. Žába skočila do záchodu a teď mě bez mrknutí oka pozoruje z hloubi záchodové mísy! Oba se tomu chechtáme. Jen Marta si musí odběhnout vedle bungalovu.
Ležíme na posteli a opět je to Marta, kdo přerušuje odpočinek. „Ty ..., máme tady hada!!! Dělej něco!!!“
Zelená, asi metr dlouhá hadice, leze po malém trámku pod stropem.
„Nemyslela jsem, že vezmeš kameru! Ale že nás zbavíš hada!“
Natáčím plaza z bezpečí postele, pevně rozhodnut vyčkat, než se dobrovolně a sám odplazí. Později situaci popisujeme Gilverovi a ten nás uklidňuje, že to bylo úplně v pohodě. Had jen hledal onu žábu. S námi prý oba incidenty neměly nic společného ... to nás opravdu uklidnilo!
Překvapením je noční výlet do pralesa. Celou dobu se držíme v těsné blízkosti Gilvera. Prales je plný zvuků. Kolem nás všechno žije, jen my nejsme schopni nic z toho zpozorovat. Nevíme, kam se podívat, čeho si všimnout. Je to zvláštní pocit. Gilver nám postupně poodhaluje ukrytá tajemství. Různé pavouky, brouky, světélkující kokóny, larvy ... na závěr výletu kroužíme loďkou kolem rákosí a podél břehů. Chceme vidět kajmany. Na ty však štěstí nemáme. Ani jediný se nám neukázal.
