Amazonie – část první
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Marta Léblová
Štítky: 2012 | Amazonie | Cuyabeno | Ekvádor | Jižní Amerika | Nueva Loja | Quito
Podvečerní přebíhání mezi cestovkou a pobočkou letecké společnosti nepřineslo kýžený výsledek. Uklidnili jsme hru na rohu Av. Amazonas a Roca v příjemné hospůdce. Dos cervecitas Pilsener y llapingachos con pollo byly přesně tím, co jsme právě potřebovali. Po návratu do cestovní agentury Neotropic Turis platíme výlet do Amazonie – odlet v sobotu dopoledne a návrat v úterý večer. Jen letenku si musíme zítra ráno sehnat na letišti sami ... nefunguje on-line booking!
S jedním malým skládacím batůžkem a brašnou na fotoaparát a kameru nasedáme do taxi. Výlet za 550 dolarů ve velkém stylu. Letecky! Postáváme před letištním terminálem ve frontě na letenky. Lidé předbíhají a nic nedbají na vykulené Evropany. Hodinu před plánovaným odletem máme konečně vše potřebné. Check-in ještě nezačal a nikdo nespěchá. Jdeme do obchoďáku Supermaxi naproti přes ulici. Poletíme do města Nueva Loja (také známé jako Lago Agrio), těžařského města a centra provincie Sucumbíos, které založila v šedesátých letech minulého století společnost Texaco po nalezení ropných polí na okraji Amazonie. Ropné společnosti tu vykonaly dílo zkázy. Okolí je zatíženo degradací životního prostředí, ekologickými haváriemi, úniky jedovatých látek. Společnost Chevron byla v roce 2011 odsouzena zaplatit 9 miliard dolarů jako odškodnění za znečištění pralesa a porušování nařízení k ochraně přírody. Do okolí Lago Agrio letíme obdivovat panenskou přírodu deštného pralesa ...
S výbornou plackou z juky v puse procházíme kontrolou. Nikomu nevadí ani lahev vody, ani tři zapalovače, které s sebou táhneme, aby měla Marta jistotu, že si ve vlhkém pralese zapálí. Co však vadí, je můj stativ! Nezbývá, než ho nějak nacpat do batůžku. Co není vidět, nevadí.
Po letištní ploše přecházíme k menšímu letadlu Embraer společnosti Tame EP (Línea Aérea del Ecuador). Následuje prudký vzlet a ještě strmější klesání. Po 25 minutách jsme opět na letištní ploše. Z vysokohorského Quita do placaté Amazonie. Obrazně řečeno jsem si zaplatili za zplachtění ze 3500 metrů do 250 metrů nad mořem. Řidič agentury, Jaime, nás již očekává.
„Buenos días!“, vítáme se slušně s naším řidičem.
„Kde jste nechali zavazadla?“
„Žádná nemáme.“
„Někdo ti volá. Vezmi si telefon.“
„Co?“, proč by mi někdo volal na Jaimeho telefon? Přikládám přístroj k uchu.
„Hola, tady Luis. Je všechno v pořádku? Let bez problémů? Jaime vás teď odveze k lodi. Užijte si to.“, s Luisem jsme od včerejšího večera do dnešního rána ladili detaily výletu a nyní si kontroluje, že nenastaly potíže a my přistáli bezpečně v Lago Agrio.
„Díky, Luisi, všechno klape bezvadně.“, vracím telefon a jdeme k vozu.
„Teď se posaďte do kamionety. Pojedeme hodinu a půl autem až k mostu.“
Projíždíme městečka a osady, míjíme udržovaná i polorozpadlá hospodářská stavení (finca), domy na kůlech utopené v okolní zeleni. Dureno, Pacayacu, Chiritza ... slavnostně vyzdobená Tarapoa. Patnáct kilometrů severně od městečka Tarapoa zastavujeme před mostem. Nalevo stojí budova správy Přírodní rezervace Cuyabeno a napravo restaurace. Na jedné straně probíhá registrace a na druhé srocování turistů. Tady už sami nejsme. K výletu do pralesa se chystá tucet dalších lidí. Vzrušeně švitořící rodinka ze severu Evropy, hlasití Američané i čínští manažeři z nedalekých ropných polí.
Restaurace je vyzdobená naivními pestrobarevnými kresbami, mapou a také nástěnkou s fotografiemi slavných návštěvníků. A světe div se – významné místo zde zabírá i známý český rybář Jakub Vágner, který tu lovil a cestoval loni. Jak zjistíme o deset minut později, pamatuje si ho i náš dnešní průvodce Camilo.
Po lehkém obědě scházíme k řece Cuyabeno. Dlouhá úzká modrá kánoe s mohutným motorem Yamaha stojí opřená přídí o kamenitý násep. Fasujeme záchranné vesty a ponča proti dešti. Camilo sedí vpředu, my dva se k sobě tiskneme na lavičce uprostřed a vzadu stojí zkušený lodivod Juan. Čekají nás bezmála dvě hodiny jízdy po klikatící se řece. Začíná pršet.
Camilo nenápadně pokyne rukou. Motor ztichne. Loď neslyšně klouže po hladině.
„Grupo de monos.“, šeptá na nás Camilo a ukazuje rukou směrem, kde bychom měli vidět opičky. Reflexivně mačkám spoušť fotoaparátu, aniž bych spatřil cokoliv živého. Tedy kromě vší té džungle kolem.
„Nic nevidím! Co ty?“, dotazuji se šeptem Marty.
„Koukni, támhle je celá rodinka opičáků.“
„Hmm ...“, nevidím pořád nic. Jen milion variant na zelenou s kousky holých kmenů nebo větví.
„Mám asi zákal. Prostě nic nevidím ...“.
Situace se do puntíku opakuje při pozorování papoušků Ara. Prý byli červení a jiní zase zelení. Neviděl jsem ani obřího modrého motýla Morpho, který mě málem srazil z lodi, ani další dvě tlupy opic. A to po nás prý i něco házely ... snad se rozkoukám dříve, než mě něco sežere! Pravdou je, že pozorovací schopnosti domorodých průvodců jsou obdivuhodné. A moje odvaha vydat se do džungle s šesti dioptriemi evidentně také.
Zelený příkrov džungle se rozestupuje a my vplouváme do velké laguny. Křižujeme její klidnou hladinu, vyhýbáme se stromům rostoucím přímo z vody a Juan nás plynulým manévrem přiráží k molu, které jsem ještě před několika vteřinami neviděl. Vítání jak na Havaji. Na tácku nám členové personálu přinášejí sklenice čerstvě vymačkaných džusů z ovoce, jehož název nemá ani český ekvivalent. A náš vlastní bungalov! Klidně by mohl stát modelem na fotografiích bungalovů někde na Seychelech.
Po krátkém oddechu po celodenním posedávání v dopravních prostředcích jedeme na jezero. Bude to náš první soumrak v Amazonii. Přidává se trojice kolegů cestovatelů. Stojíme uprostřed jezera a užíváme si rajský klid. Bezhlavě se jako jediný vrhám do vody. Ostatní, na rozdíl ode mne už vědí, že tady žijí podivní sladkovodní delfíni, několik druhů piraní a kajmani. Mám se to dovědět až zítra ...
