Konečná vystupovat
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Štítky: 2006 | Chile | Jižní Amerika | Santiago de Chile
V Santiagu jsme před sebou měli necelé dva dny do odletu. V sobotu večer během cesty metrem z Estacion Central do stanice Puente Cal y Canto jsme si povšimli reklamy na jazzový koncert, který se měl konat poblíž našeho El Caribe a co bylo podstatné – zdarma. Když před devátou sbalili šachisté svoje fidlátka a na hlavním náměstí se začali množit křiklouni hlásající boží slovo, tak jsme se vydali hledat jazzík. Doufali jsme, že pod nálepkou jazzu bude schovaný blues, protože na klasické překřikující se muzikanty, kteří donekonečna sjíždějí stupnice jsme nebyli až tak zvědaví. Nic proti jazzu (tedy skoro), ale hledali jsme pohodičku v podobě 12-ti taktů.
Zabrali jsme dvě místa v přední řadě. Moderátor uvedl první kapelu a její jméno - Mr. Dixon - nám naznačilo, že jsme se nemýlili. Následující hodinka byla balzámem pro ouška, která si už začala zvykat na tradiční peruánskou hudbu v jazyce Aymara, která nám připomínala klasické japonské songy. Nemluvě pak o vyladěných muzikantech od jezera Titicaca.
Více o kapele Mr. Dixon naleznete na jejich zdařilých webových stránkách mrdixon.cl
Eva s Milenou nám napsaly mail, že v neděli ráno jedou do Valparaísa. Nám však s ohledem na finanční situaci nezbývalo, než zůstat v Santiagu. Vypravili jsme se na pěší túru na vrcholek San Cristóbal (869m). Nedělní město bylo úplně mrtvé a jindy živá čtvrť Bellavista zela prázdnotou. Cestu na vrchol jsme si střihli trošku jinak než ostatní mimo tzv. normálku a dorazili jsme z opačné strany, před davy zbožných Chilanů jsme pak museli přelézat kamenné hrazení pod pannou Marií. Stálo to za to, cestou jsme našli opuncie a tak došlo i na občerstvení :-)
Když jsme se v podvečer vraceli, Bellavista už byla plná lidí. Na avenidě Pío Nono už by člověk těžko hledal místo k sezení. Nabrali jsme směr k supermercadu Santa Isabela, abychom nakoupili nějaké Pisco na doma a především, abychom si koupili svojí poslední dávku mortadely!
V pondělí dopoledne jsme zajeli na ambasádu pro zbytek věcí, zabalili, rozloučili se se známými z El Caribe a žlutým autobusem jsme přejeli na zastávku autobusů Centropuerto. Vážení zavazadel na letišti odhalilo, že ve dvou máme zase o více než 10kg nadváhu a to naštěstí nikdo nechtěl převážit naše příruční batůžky, které by dohromady daly dalších 20kg. Nebylo vyhnutí, museli jsme se navléknout do skeletů, vzít na sebe několik vrstev oblečení a vyndat stan, který se stal dalším příručním zavazadlem. V letištní hale jsme, po snad 14ti dnech, viděli Evu s Milenou. Čekalo nás dvacet hodin v letadle – nejprve do Madridu a pak do Frankfurtu. Holky letěly z Madridu rovnou do Prahy.
V úterý večer nás přivítal mrazivý Frankfurt. Jelikož jsme neměli zajištěnou žádnou dopravu do Prahy a Martin musel ráno nastoupit do práce, nastala honička a shánění. Vlak před půlnocí nepřipadal v úvahu. Odradila nás cena skoro 80 EUR na osobu (měli bychom jen na jednu jízdenku). Když jsme přijeli vláčkem na Hauptbahnhof, Eurolines už měli zavřeno. Na internetu jsme rychle našli telefonní číslo na Student Agency, která tu měla projíždět asi za hodinu, měli jsme štěstí. Brněnská centrála pracovala až do osmi večer, stačilo se o 5 minut zpozdit a nastaly by problémy :-)
Slečna v telefonu nám vyčíslila i náklady v eurech, jediné měně, kterou jsme ještě disponovali. Dohromady to mělo dělat 81 EUR. Chvíle napětí však přišla v autobuse, kdy nám to milá stewardka spočítala na 85 EUR! S tím jsme samozřejmě nepočítali a tak začalo hledání drobných po všech kapsách. Dali jsme to do kupy přesně posledním euro centem, který jsme našli. Bylo to v suchu.
Vláďa vystoupil před čtvrtou ráno v Plzni a Martin, již převlečen v pracovním sáčku, unaveně a trochu zmateně pobíhal od osmé po vydlaždičkovaných chodbách vnitra.
