Jízda smrti
Autor: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Štítky: 2006 | Bolívie | Coroico | Death Road | Jižní Amerika | La Paz | Yolosa
Chtěli jsme po všem tom stoupání zažít také nějaké klesání. Není lepšího místa nežli La Paz. Sestup z La Cumbre (4700m) do džungle ve výšce 1300m a navíc po nejnebezpečnější silnici světa jsme si nemohli nechat ujít. Proč nejnebezpečnější? Ročne zde přepadne přes okraj v průměru 26 vozidel, což je nejvíce na světě dle studie Inter-American Development Bank. Silnice je jen 3,2m široká a i přesto není problém potkat se s autobusem či kamionem!
Zvolili jsme si jednu z myriád agentur a ráno nás vyvezli na vrchol hory La Cumbre. Horská kola byla kvalitní - přední vidlice odpružená, kotoučové brzdy (v tom mokru by to ani jinak nešlo) a velmi tlusté pláště. Jeli jsme celkem ve čtyřech (Holanďan a Američan) a guide.
Guid jede kus před vámi a signalizuje, je-li třeba zpomalit nebo zrychlit. O kus za vámi jede doprovodný vůz s jídlem a vašimi věcmi.
Počasí nám přálo, nepršelo. Sestup prvních asi 1500m je po asfaltové silnici. V této části jsme si užili slušnou rychlost včetně předjetí několika autobusů. Ukázalo se, že Martinova váha ho činí nejrychlejším.
Po této celkem poklidné pasáži, následoval krátký výšlap. Pak přišel skutečný adrenalin, dostali jsme se na nezpevněnou cestu, která se vinula po úbočí hory. Vpravo skála a vlevo jen kolmý 500m spád. Jak jsme sestupovali, zvyšovala se teplota a také jsme projížděli úseky plné mlhy a deště. Měli jsme výtečného průvodce, který se nebál a brzo jsme předjeli jiné skupiny cyklistů.
Martinovy brýle neměly šanci - stále se mlžily, musel je sundat. To mu příliš nepomohlo. Jel jsem zrovna vzadu a koukám, člověk přede mnou hodil kotrmelec přes řidítka někam ze svahu. Bylo to zrovna v zatáčce a na štěrku. Dojedu a Martin vyskočil z křoví, že je v pohodě, jen se smál. Štěstí, ze zrovna v tomhle místě nebyl sráz... Opravdu mu nic nebylo, a tak jsme pokračovali dál. Byl-li čas, bylo vidět, jak se mění vegetace. Najednou jsme nebyli na pustém altiplanu, ale v bující, horké a vlhké džungli.
Posledních asi 1000m už bylo po suché cestě s několika do půli lýtek hlubokými potoky. Nakonec jsme dojeli do malé vesničky Yolosa, nasedli do auta a popojeli do města Coroico, kde jsme si dali sprchu a luxusní oběd v neméně luxusním hotelu Esmeralda. Bazén, příjemná teplota a nádherný výhled nás osvěžily a kolem 4 hodiny jsme se vraceli zpět do La Pazu.
Asi si říkáte, že bychom to nebyli ani my, kdyby se něco záludného nepřihodilo. A taky že ano. Asi po 20 minutách jízdy zpět jsme přijeli ke koloně čekajících vozidel. Období dešťů je období dešťů. Asi 10m dlouhý zával blokoval silnici. Sesula se půda a kameny nad silnici. Staví se zde nová, delší, avšak bezpečnější silnice, která by měla být do půl roku hotova. Nyní je už průjezdná, a tak jsme se tudy chtěli vrátit. Po pár minutách sjezdu jsme přijeli k další koloně, před námi se udělal další zával! Byli jsme v kleštích.
Nedalo se než čekat. Asi za hodinu až dvě přijel buldozer a začal vyklízet cestu. Tento zával byl poněkud větší, takže mu to trvalo asi hodinu. Potom jsme sjeli dolů do vesničky. Na nové cestě byl prý zával také, tak prý počkáme než se odklidí ten na té staré. Kolem osmé jsme se vydali znovu nahoru. Už jsme se ani moc nedivili, když jsme zjistili, že buldozer stále pracuje. Na starý sesuv padla ještě další vrstva, takže měl asi 3m do výšky a 10m na délku. Kolem půl desáté byla cesta volná. V La Pazu jsme rychle zalehli, další den nás čekal výstup na Huayanu Potosí (6088m)...
