Bolivijské altiplano
Autor: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Štítky: 2006 | Altiplano | Bolívie | Jižní Amerika | Salar de Uyuni | Uyuni
V pondělí ráno jsme se spolu s dalšími 14 lidmi nalodili do autobusu a překonali již podruhé chilsko - bolivijské hranice, abychom si následující tři dny užili v přírodě bolivijského altiplana. Tento již třetí PACKAGE jsme si koupili u společnosti Colque. V ceně bylo zahrnuto vše potřebné na tři dny - jídlo, ubytování, doprava a i dosti nemluvný šofér Satuko. Za 70 dolarů to je luxus.
U Laguna Blanca jsme se po hromadné snídani nasoukali do tří značně opotřebovaných starých terénních Toyot a vyrazili. Spolu s námi jela ve voze ještě Francouzka Stefanie se svým salvadorským přítelem Armandem.
První zastávkou byla naše stará známá Laguna Verde, kterou jsme pozorovali z Licancaburu. Jako na jedné z mála lagun v oblasti tady není ani jeden jediný plameňák. Následovaly termální koupele, které se nacházejí na břehu velkého avšak mělkého jezera (max. 30cm) a mají příjemnou teplotu 36 stupňů. Další zastávkou bylo focení Rocas de Dalí a přes gejzíry Sol del Mañana ve výšce 4950m jsme přijeli k Lagune Colorada. Zde jsme poprvé přespávali. Cestou jsme se pohybovali až v 5000m a na řadě kolegů to bylo hodně znát - včetně děvčat.
Laguna má úplně červenou vodu a jsou na ní rozesety zářivé bílé ostrůvky z boraxu. Na jeden jsme se ihned po příjezdu a obědě, který jsme si užili jako jedni z mála, vydali. Počasí v období dešťů nám příliš nepřálo a po hodince nás déšť zahnal zpátky.
Před večeří jsme se ještě vydali na Mirador, místo vzdálené asi 2km, kde je znamenitý výhled na celou lagunu a spoustou plameňáků. Náhodou jsme se ocitli uprostřed stáda lam mnoha barev a velikostí. Pastevci je právě odváděli, a tak jsme se k nim připojili.
Druhý den jsme se převážně přesouvali od Laguny Colorada až do 200km vzdáleného Uyuni. Bohužel bylo jen málo zastávek. Stáda vicuñí, kamenné útvary, plameňáci, tradiční bolivijská vesnice, kde jsme měli oběd. Zde jsme též navštívili kostel, včetně jeho maličké zvoničky. Vrcholem byl hřbitov odstavených vlaků, asi 2km před Uyuni.
Naplnily se naše obavy, když jsme zjistili, že na povrchu největší solné poušti na světě (Salar de Uyuni) je příliš mnoho vody. V období dešťů není možné navštívit Isla de Pescadores, ostrov uprostřed solné pouště posetý obrovskými kaktusy. Ani vulkán Thunupa (5400m), který jsme plánovali vylézt, není přístupný.
Období dešťů zde vypadá tak, že od rána až do 12h obvykle svítí slunce, ale na obzoru se sbírají mraky. Následují bouře s blesky, hromy a spoustou vody.
Třetí den jsme se vypravili na Salar de Uyuni až v 10:30, což je celkem pozdě - nebe již bylo plné mraků. Sice jsme byli jen 2km od okraje salaru (salar - solná poušť), ale byl to neskutečný zážitek. Obzor zmizel, ostatní lidi jste viděli chodit uprostřed nebe. Mraky se zrcadlily v klidné 1-5cm vrstvičce vody, která pokrývala vše okolo.
Cestovní agentura COLQUE, kterou jsme si vybrali v San Pedru, nesplnila to co slibovala v programu.
Některé výhrady:
- nekomunikativní řidič
- místy předstíral hluchotu
- minimum informací během výletu
- neochota zastavit na přání zákazníka
- kvalita vozového parku při cestě na salar (viz dále).
Při návratu ze salaru nás zastihla bouřka. Při výjezdu řidič jen mávl rukou nad tím, že ze stropu u spolujezdce kape voda. Při cestě salarem jsme si povšimli, že stěrače nestírají. Slaná voda, valící se přes čelní sklo zcela znemožňovala pohled vpřed. Řidič si vypomohl pohledem z bočního okénka. Ovšem za bouřky jsme se už tolik nesmáli.
Voda crčela ze stropu, viditelnost prakticky nulová. Asi 20km od Uyuni navíc chcípl motor, auto mimochodem jelo i bez klíčku v zapalování! Tuto zastávku prý zapříčinily navlhlé svíčky. Chytaje vodu do kalíšků, jsme čekali 1/2h než přestane pršet. Pak naštěstí motor naskočil a dojeli jsme.
Večer v 8 odjíždíme do 300km vzdáleného Oruro.
