Dva týdny jsme brázdili poušť Atacama a po téměř 6000 km vracíme auto v Santiagu. Dalších více než tisíc kilometrů na jih zdoláváme v nečekaně komfortním autobusu společnosti Tur Bus. Máme koupenou druhou nejlevnější třídu, přesto jsme během jízdy zahrnuti pro Evropana nevídaným luxusem. Pro nohy je k dispozici téměř metr místa, opěrka pod lýtka, opěradlo se dá sklopit do pololehu, nad hlavou jsou připravena sluchátka. Po odjezdu steward rozdává deky, polštáře a nabízí džus. Ráno podává snídani. Cestovat 13 hodin tímto způsobem skutečně není nepříjemné. Na delší přejezdy (až 50 hodin) je možné pořídit jízdenku třídy semi-cama nebo dokonce vyloženě lůžkovou salón cama. Tuto kategorii oceníte, pokud se rozhodnete jet autobusem například z Punta Arenas do Santiaga!
Krajina kolem Puerto Montt je pro nás po dvou týdnech v poušti jakoby návratem domů – šťavnatá zeleň s dostatkem vody, popásající se stáda dobře živeného skotu, venkovská architektura s dřevěnými domy…Na autobusovém nádraží v Puerto Montt nás odchytává paní s nabídkou ubytování. Odmítáme. Naštěstí je vytrvalá, nabízí ubytování se snídaní za 5000 pesos cada uno. Ubytování je výborné. Puerto Montt je vyloženě turistická základna se všemi službami cestovního ruchu. Už tu nejsme atrakcí jako na severu. Lidé jsou jiní, postrádáme divokou vitalitu a koketování žen. Město prostě nezapře své německé zakladatele. Ostatně stále tu početná komunita německého původu žije. Na vývěsních štítech obchodů lze spatřit jména jako Weitzler, Winkler apod. V Andina del Sud u náměstí kupujeme jízdenky k vodopádům Petrohué v NP Vicente Pérez Rosales.
Německá přistěhovalecká vlna do Chile přichází díky zákonu o výběrové imigraci z roku 1845 (za vlády Manuela Bulnese). Postupně se v krajích Valdivia, Osorno a Llanquiue usadilo více než 6000 německých rodin (30 – 40.000 osob). Počet Chilanů německého původu dnes dosahuje kolem 500.000 – 600.000 osob. Začátkem 19. století se zmiňované oblasti zdály jen málo vhodné pro lidské osídlení. Většina území byla nepřístupná a pokrytá lesem. Smyslem podpory zahraničních přistěhovalců byla přirozeně snaha o rozšíření Chile kontrolovaného teritoria a snaha případně předejít jiné kolonizátory. Zmíněný zákon měl přilákat především kvalifikované odborníky a řemeslníky. Úkolem byl pověřen Vicente Pérez Rosales.
Německým osadníkům se podařilo rozdmýchat hospodářství a zcela proměnili vzhled jižních oblastí země. Odhodlání sloužit nové domovině a začlenit se mezi místní vyjádřil v řeči k nově příchozím jeden z prvních německých osadníků Carlos Anwandter:
„Seremos chilenos honrados y laboriosos como el que más lo fuere, defenderemos a nuestro país adoptivo uniéndonos a las filas de nuestros nuevos compatriotas, contra toda opresión extranjera y con la decisión y firmeza del hombre que defiende a su patria, a su familia y a sus intereses. Nunca tendrá el país que nos adopta por hijos, motivos de arrepentirse de su proceder ilustrado, humano y generoso...“
Ve stejném období nachází stopy po přistěhovalcích z České republiky i bývalý velvyslanec v Chile Jiří Jiránek. "V rámci organizované německé kolonizace středojižní části Chile, ovládané do té doby odbojnými Mapuči – Araukánci, přišlo z území České republiky cca 600 osob (celkem asi 200 rodin), v naprosté většině z oblasti východočeského Broumova. Většina potomků těchto „českých Němců“ či „německých Čechů“ ví, že jejich rodinné kořeny jsou v dnešní České republice, i když kulturně sdílejí spíše identitu chilské německé komunity."
Více o českém přistěhovalectví viz článek "Několik slov o českém přistěhovalectví do Chile" na stránkách Ministerstva zahraničních věcí ČR.
Obcházíme město a zastavujeme se na hřbitově. Nechybí tu ohyzdné, leč tradiční, kolumbárium s urnami. Cestou zpět posedáváme na nábřeží Angelmo a vybíráme restauraci, kde bychom ochutnali místní plody moře (mariscos). Je osm večer a pro Chilany je na večeři ještě brzy. V hospodě na nároží si objednáváme curanto típico. Dostáváme překvapivě velkou mísu osázenou rozličnými škeblemi a šneky, ale nechybí ani klobása, kus pečeného kuřete a hovězího. K tomu trochu polévky a chleba. A neodmyslitelný Cristal. Vycházíme z restaurace a uvědomujeme si, že je pořád ještě světlo, stmívá se až kolem půl desáté. Srpek Měsíce se zase zvednul ze svého lehu na zádech, kterému se věnoval na severu. Jsme zhruba na 42. stupni jižní šířky.
Po bohaté snídani u paní Eliany kolem osmé hodiny vyjíždíme k NP Vicente Pérez Rosales a cestou nabíráme další turisty, většina přistupuje v Puerto Varas. Půjde skutečně o pořádný „package“! Průvodce Guillermo mluví srozumitelnou španělštinou a navíc velice dobrou angličtinou. Poskytuje základní informace o parku: roční srážky v Puerto Montt se pohybují okolo 2500 mm ve srovnání s pouhým 1,8 mm v Arice a naopak 5000 mm v Patagonii.
Vicente Pérez Rosales je nejstarším chilským národním parkem, založeným v roce 1926. Park se nachází v X. chilském regionu Los Lagos (provincie Llanquihue). Má rozlohu 253.780 ha, nadmořská výška se pohybuje v rozmezí 50 až 3491 metrů nad mořem. Zahrnuje rozsáhlá území původního pralesa. Centrem parku je jezero Lago Todos los Santos stylově obklopené třemi sopkami: Osorno (2660m), Puntiagudo (2493m) a Tronador (3491m). Jezero bylo objeveno nejprve jezuity z ostrova Chiloé, kteří hledali cestu, kudy proniknout na východní stranu And do argentinské pampy, aby tam mohli dále šířit svou misijní činnost. Trasu přes jezero do Argentiny používali až do roku 1718, kdy opustili svou misii Nahuel Huapi. Jezero pak na dalších více než sto let upadlo v zapomnění a znovu jej objevili průzkumníci, kteří kolem poloviny 19. století zdolali vrchol sopky Osorno.
Ukazuje se, že spousta našich zámožných spolucestujících má zaplacenou plavbu po soustavě jezer až do argentinského letoviska San Carlos de Bariloche. Blížíme se k parku a po levé straně se tyčí dokonalý zasněžený kužel sopky Osorno (2660m), v dálce vidíme i sopky Puntiagudo (2493m) a Tronador (3491 m). Na vodopádech Petrohué máme k dispozici více než hodinu. Ve skutečnosti se jedná spíše o mohutné peřeje než vodopády. U jezera Todos los Santos si ještě kupujeme lístky na ostrov Isla Margarita uprostřed jezera. V nitru ostrůvku má být „laguna“, později se z ní vyklube spíše rybníček. Plavíme se ve společnosti důchodců, maminek s dětmi a párů trávících svatební cestu … jedinou odměnou jsou měnící se výhledy na fotogenické Osorno. Po návratu ještě obhlížíme lávové pole přímo pod vulkánem. Teď večer je vidět úplně čistě, rozplynul se i prstenec mraků, který se přes den držel v polovině výšky vulkánu. Do 70 kilometrů vzdáleného Puerta Montt jedeme celé dvě hodiny, protože se rozváží turisté ubytovaní v luxusních hotelech v Puerto Varas a dalších městečkách na břehu jezera Llanquihue.
Vicente Pérez Rosales (1807 – 1886) byl během svého rozmanitého života dobrodruhem, horníkem, obchodníkem, státním úředníkem, politikem a diplomatem. Tato rozmanitost mu umožnila poznat prakticky celou zemi, větší část Jižní Ameriky, USA i Evropu. Pocházel z významné santiagské rodiny. Při válkách za nezávislost se rodina přesunula do argentinské Mendozy. Mladý Rosales odjel na studia do Paříže, do Chile se vrátil v roce 1821 a zkoušel různá povolání. Roku 1848 jej přilákala zlatá horečka v Kalifornii. Roku 1851 je už opět v Chile a prezident Manuel Montt (vláda 1851 – 1861) jej jmenuje zmocněncem odpovědným za kolonizaci oblasti Valdivia a Llanquihue. Jeho hlavním úkolem je organizovat usídlování německých přistěhovalců v tomto regionu. Úspěch této mise a Rosalesův organizační talent mu přinesly veřejné uznání a slávu a zcela změnily dosavadní pověst výstřední a nestálé osobnosti. Dne 12. února 1853 je založeno Puerto Montt jako základna pro kolonizaci přilehlých oblastí. Roku 1855 vláda za projevené služby Rosalese ocenila postem chilského konzula v Hamburku. I na tomto postu pokračoval v propagaci své země a podporoval nábor dalších přistěhovalců. Šířil propagační texty, v nichž líčil krásy a výhody života v Chile a informoval o úspěšných osídlovacích projektech. Roku 1859 urychlil svůj návrat domů, aby pomohl potlačit vlnu odporu proti vládě Manuela Montta v Araukánii a následně se účastnil plánování definitivního obsazení tohoto území. Později se zapojil do politického života jako poslanec a senátor. Zemřel 6. září 1886.
Z tohoto způsobu cestování jsme trochu rozmrzelí a zadumaně vzpomínáme na sever Chile, který nás tak okouzlil. Poušť se totiž ukázala jako úžasně zajímavé a rozmanité místo pro život s báječnými obyvateli. Kromě San Pedra a okolí jsme byli všude téměř osamocenými turisty, potkávali jsme leda cestující Chilany. Gringos se na severu mezi místními vždy nějak rozplynuli. Tady je to jiné – propracovaný turistický průmysl západního střihu, profesionální cestovní kanceláře nabízející služby pro movitou klientelu. Rozdíl je vidět i na ubytování. I ty nejlevnější hospedajes zde nabízejí snídani v ceně, což jsme na severu zažili málokde. Uvědomujeme si ale, že dobrý dojem ze severu převládá také kvůli autu, díky němuž jsme toho hodně viděli, nikde jsme zbytečně neztráceli čas a nebyli závislí na organizovaných skupinách. Pokud nejste ortodoxní nízkonákladoví backpakeři s neomezeným množstvím času, pro severní Chile doporučujeme půjčit si auto - nejlépe robustní 4x4, s nímž bez potíží navštívíte i odlehlé končiny.
Na nás už čeká Patagonie ...