Valle de Elquí a objevení jižního nebe

Přidáno: 15.6.2010 | Datum akce: 3.2.2003
Autor: Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman | Milena
Štítky: 2003 | Chile | Jižní Amerika | La Serena | Valle de Elquí | Vicuña

Před šestou vyrážíme z La Sereny směr Vicuña. Krajina je příjemná, obklopuje nás úrodné údolí Valle de Elquí, kde se pěstuje avokádo, papája, víno a z něj se tu pak vyrábí především pisco. Údolí na nás působí dojmem evropského Středomoří. Míjíme přehradu Embalse Púclaro s tyrkysově zelenou hladinou. V sedm jsme ve Vicuni, jdeme koupit vstupenky na noční pozorování oblohy v observatoři Mamalluca. Dáma v kanceláři nás ovšem informuje, že místo je pouze na 00:30 hodin. To by bylo trochu pozdě. Jsme zklamaní, váháme, zda do toho jít. Paní pak najednou úplně s klidem říká, že je místo i na 20:30, bylo by to však pouze v angličtině…Jak milé! Je snad naše španělština natolik přesvědčivá, že ji ani nenapadlo, že bychom mohli být cizinci? Každopádně jsme nadšeni. Paní říká, že jsme vůbec první Češi! Somos primeros!!!

Vyjíždět se bude v půl deváté. V místním „smíšeném zboží“ si ještě kupujeme něco k snědku. V obchůdku je asi deset prodavačů, ukázka zdejšího systému umělého zaměstnávání. Normální chleba není, ale z krabice na zemi vytahujeme jakési suché placičky. Později zjišťujeme, že nejsou tak špatné. U pokladny je vitální šedesátnice, blondýna s krátkými vlasy a světlou pletí. Říká, že je původem Katalánka. Evidentně se jí zamlouváme. Má prý pěknou dceru na vdávání. Velmi okouzlující nonšalantní dáma. Ví, kde je Česká republika a ptá se jaký je časový posun. S šibalským gestem Martinovi vkládá do dlaně zbytek peněz a jdeme. Vskutku kouzelné městečko působící uklidňujícím lázeňským dojmem – spousta zeleně a obyvatelé naprosto uvolnění. Jsme uneseni a litujeme, že tu dnes nepřespíme. Naprosto poetické prostředí. Možná to bude tím, že se zde narodila básnířka Gabriela Mistral.

Nákup dáváme do auta a chceme se ještě projít po městě. V tu chvíli ovšem Martin oznamuje, že máme problema grande! Zabouchnul auto a klíče nechal ležet na zadní sedačce.

Za necelou hodinu máme vyjíždět ke hvězdárně. Dveře řidiče mají tu nevýhodu, že se dají zaklapnout jističem zevnitř. Na to v Evropě nejsme úplně zvyklí. Nezbývá než začít hledat řešení. Cestou k policejní stanici potkávám obchůzkáře a hned mu vehementně vysvětluji náš problém. Chlapík v klidu odpovídá, ať se vrátíme k autu, že hned přijde a všechno vyřeší. Hezky nás odbyl, nicméně chceme tomu věřit, tak jdeme. Samozřejmě se na nás vykašlal. Rozdělujeme si úlohy. Martin jde znovu do informací, já u auta vyhlížím policajty. Paní v informacích funguje svižněji, hned někam volá a vzápětí oznamuje, že její muž jde na to. Jsem překvapen, když Martin vzápětí k autu vede dva chlápky s dlouhými dráty a mohutnými šroubováky. Postarší intelektuálně vyhlížející pán auto nejprve zevrubně obhlíží, zatímco mladší mohutný golem s africkými kořeny zahajuje nekompromisní zápas. Vehementně se snažíme nasoukat dovnitř drát a zachytit klíčky. Stále se však nedaří. Policajti nejdou, tak vybíhám znovu ke stanici. Ve vchodu míjím pěknou policajtku, ale to je tak všechno. Policajtů je tu jak malých myší, zrovna si předávají službu, salutují a všelijak se natřásají. Hlásím chlápkovi, o co jde, ale ten je dokonale bezradný. Po chvíli mi sděluje, že na to nejsou zařízeni. Posílá mě do servisu o 300 metrů dále.

Mladí mechanici neotálejí, berou nářadí a naskakujeme do starého japonského minibusu. Upozorňuji je, že když přijedeme, bude už možná vše hotové. Ale stejně do toho jdou. Přijíždíme ve 20:25 a vskutku, Martin na mě pokřikuje, že už je to v pohodě, dílo se podařilo už těsně po osmé hodině. Klukům děkuji, omlouvám se, že jsem je tak rozdivočil, podáváme si ruce a odjíždějí. Samozřejmě nic nechtějí. Martin mi popisuje, že se podařilo po lítém boji šroubovákem odpáčit horní roh zadních pravých dveří a s pomocí drátu zachytit klíče a vytáhnout je ven. Během toho delikátního manévru jim prý klíče málem spadly na podlahu mezi sedadla. Mladý silák byl prý neuvěřitelně urputný, nevzdával to celých 40 min. Martin jim mohutně poděkoval, pánové prý řekli jen „de nada“ a odporoučeli se. Uvědomujeme si, že jsme se v tom zmatku vzájemně nepředstavili a neznáme tak ani jména našich zachránců. V rámech obou pravých dveří je auto dosti podřené. Snad si toho při vracení vozu nikdo nevšimne!

Zbývá ještě celých pět minut do výjezdu kolony a prožíváme pocit uvolnění. Tak jsme to zase pořešili! Martin je opět „na koni“ a jízdu ke hvězdárně v koloně pestré směsice vozidel si vychutnává za zvuků vážné hudby. Hvězdárna je malá, byla postavena výhradně pro turistické účely a průvodce Alfredo říká, že on i jeho kolegové jsou amatéři. Ale ví toho hodně. Na rozdíl od ostatních chilských hvězdáren, které jsou vyhrazeny pro vědecké účely, není Mamalluca vybavena obrovskými teleskopy. V těch ovšem zase není možnost pozorovat hvězdy pouhým okem. Pozorujeme oblohu, průvodce vysvětluje zvláštnosti kolem souhvězdí Orionu a Jižního kříže. Dalekohledem pozorujeme Měsíc, Jupiter, Saturn a vzdálené galaxie viditelné jen na jižní obloze, dále shluky hvězd a mlhoviny. Místo je skvělé – v horách nad městem, tichá, teplá noc. Pokračujeme do kopule, v níž je poměrně malý teleskop. Alfredo vysvětluje, že „na velikosti nezáleží“ a znovu pozorujeme Saturn. Brzdí nás jen jakási starší Američanka, která není schopna planetu v dalekohledu uzřít. Prohlídka končí opět v hlavním sále, kde nám Alfredo s podporou powerpointu vypráví o Saturnu a jeho měsících. Do La Sereny se vracíme půl hodiny po půlnoci ...

Fotogalerie - Valle de Elquí, Chile