Tep života v poušti
Autor: Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2003 | Antofagasta | Chile | Copiapó | Jižní Amerika | La Serena
Po intenzivní návštěvě San Pedra směřujeme k Antofagastě. V pobřežním městečku Tocopilla narážíme na malý pneuservis. Už před pár dny jsme si všimli, že naše pneumatiky nemají potřebnou výšku. V horku a s často se měnící nadmořskou výškou rychle ztrácejí tlak. Stařičký automechanik je v dobrém rozmaru, takže „el aire viene gratis“.
Po kvalitní Ruta 1 pokračujeme k jihu, projíždíme opuštěné osady Gatico a Cobija. Pár kilometrů před Antofagastou odbočujeme k moři podívat se na jeden z nejfotografovanějších přírodních úkazů v Chile - písečnou bránu La Portada - Monumento Natural La Portada. Najdete ji zhruba 20 kilometrů severně od Antofagasty.
Martina přemáhá spánek, tak aspoň na 100 km řídím. Před Chaňaralem se ale raději střídáme, bojíme se policajtů neb jsem si s sebou nevzal mezinárodní řidičský průkaz.
Příjemnou zastávkou je Copiapó. Jsou tu k vidění výstavní domy těžařských magnátů. Copiapó je také výchozím místem pro horolezce, resp. vysokohorské turisty mířící na nejvyšší chilskou horu Ojos del Salado (6890m) nebo do jejího okolí. Na náměstí nám místní pobuda tradičně hlídá auto. Od elegantní dámy v informacích dostáváme prospekty a mapky. Je neděle, cestovky mají bohužel zavřeno. Dbáme rad našich slovenských kolegů a hodláme si koupit letenky z Puerto Montt do Punta Arenas, abychom se nemuseli „jebať“ v autobusu po Pinochetově (ne)silnici Ruta 40; snad se nám zadaří v La Sereně.
Asi 80 kilometrů před La Serenou odbočujeme na drsnou kamenitou pistu vedoucí k Reserva Nacional Pingüino de Humboldt. K moři je to roztřesených 47 km. Doufáme ale, že tučňáci, tuleni a další fauna budou stát zato. V protisměru jezdí hodně aut zvedajících oblaka prachu. Prvně na pistě tohoto druhu zkoušíme vyšší rychlost a zjišťujeme, že lze jet 60 – 100 km/h. A není to o nic horší než když se jede pomalu. Cesta je lemovaná zvlněnými kopci posetými velkými kaktusy. Před vesničkou Punta de Choros na pobřeží oceánu je kolonie pestrobarevných rekreačních chat a kempinkové stany místních dovolenkářů. Záhy zjišťujeme, že tady nic neuvidíme, aniž bychom si koupili okruh loďkou kolem ostrovů, na nichž tučňáci žijí. Chlapík přichází s nabídkou pronájmu rybářské bárky za celkem 35 – 50 tisíc pesos. Částka by se rozdělila ideálně mezi sedm lidí. Na další pasažéry ale nemůžeme čekat, je neděle odpoledne a je tu mrtvo. Na protilehlém ostrově se sice dá dalekohledem pozorovat kolonie kormoránů, ale pro pořádnou podívanou je nutná loď. Vracíme se s nepořízenou a doufáme, že nás tato nevydařená zajížďka nebude stát defekt nebo jiné poškození auta.
V La Sereně parkujeme před Hostalem Lorena. Vedou ho dva mladí kluci, cena i prostředí jsou nadmíru vyhovující. Auto můžeme dokonce zaparkovat ve dvoře.
Kolem náměstí Plaza de Armas to neuvěřitelně žije. Na zemi mají své živobytí rozprostřeno různí prodavači kýče; chlap s ženskou neuměle vodí loutky za zvuků ukrutné kakofonie, obecenstvo tančí kolem chlapíka, který přezpívává náboženské texty v rytmu disco. Všemu kralují pestrobarevné žárovky, svítící kometa na palmě a hlavně zářící neónové sobí spřežení s nápisem Feliz Navidad vyjímající se na kašně uprostřed náměstí. Je 2. února …
Kousek vedle probíhá knižní veletrh a autorské čtení jednoho chilského spisovatele. Tak pulzující město jsme tady ještě nezažili!! Nic podobného jsme nečekali, vracíme se pro kameru, protože toto se musí natočit! Zpívající dav kolem onoho evangelisty, který z hlavy sype křesťanská ponaučení, tvoří převážně mládež. Mladí i starší, všichni paří jak na diskotéce. To je naprostá bomba! Oslovuje nás jeden z kolemstojících s tradiční sadou otázek - odkud jsme, jaké náboženství u nás máme (zdali islám nebo jiné) atd. Na naše odpovědi reaguje překvapivě tím, že jezdí ve škodovce! Pozastavujeme se nad drobným paradoxem - děti i mladí vzývají Ježíše o sto šest, což jim ovšem nebrání v tom, aby plodili děti snad už od deseti let.
Cestou zpět se nám nedaří narazit na restauraci, tak po krátkém váhání bereme zavděk místní schoperií, což není nic jiného než knajpa, výčep, „pátá cenová“. Jsou tady jen místní, samí bídníci. Kolem obchází strach a taky pěkně ostrá číšnice. Jsme v schoperii, ale nám jediným přináší „lahváčový“ Cristal. Záhy na nás nastupuje opotřebovaný ožrala od vedlejšího stolu. Mluví strašně rychle a nesrozumitelně, rozumíme jen jednotlivá slova. Nemůžeme se ho zbavit. Omílá něco o nějaké luxusní Argentince na majáku u moře, ke které nás chce zavést … Paní vrchní ho posílá zpět k jeho stolu a dělá na nás obličej, jako že je to úplný idiot. Rozhodujeme se, že v La Sereně zůstaneme dvě noci.
Druhý den dopoledne se věnujeme zařizování. Narážíme na cestovku a zkoušíme zarezervovat letenky z Puerto Montt do Punta Arenas. Máme štěstí, zpátečka s LAN Chile za pouhých 130 USD. V takovou cenu jsme ani nedoufali, protože je přece jen trochu pozdě. Hned vedle je pobočka Tur Busu, při jednom tak pořizujeme jízdenky ze Santiaga do Puerto Montt (32 USD za jednu je naopak trochu moc, luxusem na palubě však budeme příjemně překvapeni). Pokud by se nám pokazilo auto, byly by to všechno vyhozené peníze. Město je velmi příjemné, skvěle fungují služby, banky, jsme příjemně překvapeni. Všude je spousta lidí, i pěkné holky, máme dojem, že skoro nikdo nepracuje … že by konečně ráj na zemi!?
U kostela chlapi krytí stanovou plachtou zaníceně hrají šachy, mají tu čtyři šachovnice, hodiny, stolky, židle. Kolem postávají kibicové. Kousek vedle, na rohu ulic Cordobéz a Balmaceda probíhá propagační akce. Krasavice v bílých kraťáskách provádějí průzkum trhu. Kdybychom uměli tak dalece španělsky, nechali bychom se také „vyzpovídat“ …
Blíží se podvečer a my si uvědomujeme, že jsme plánovali návštěvu observatoře Cerro Mamalluca, která má být odsud cca 60 km směrem do hor.
Do La Sereny se vracíme půl hodiny po půlnoci. Je sice už úterý, ale cestou potkáváme dost lidí a na Plaza de Armas to zase žije. Nejvíc nás zaujme skupinka teenagerů, která na dlažbě náměstí skvělým způsobem předvádí break dance. Na zemi mají magneťák a uprostřed kroužku se střídají kluci a předvádějí nové a nové taneční sekvence. Vždycky se snaží něco přidat, trumfují se. Malí drobní kluci mají neskutečnou sílu. Předvádějí klasické kousky – vrtulníky na hlavě, různé variace na kozí skoky, poskakování po jedné ruce apod. Zvlášť jeden z nich je naprosto fenomenální. Sledujeme je dobrou půlhodinu, bohužel s sebou nemáme kameru. Jeden z protagonistů nás oslovuje, představujeme se, a povídá pár věcí o tom, co tady provozují. Jak říká, právě máme možnost sledovat „cultura de la calle“ – jejich pouliční kulturu.
Cestou do hostalu si chceme dát ještě pivko. Míjíme restauraci El Patio, odkud se linou zvuky živé hudby. Vstupujeme dovnitř, do prostorného patia s velikou palmou uprostřed. V rohu sedí zpěvák - kytarista. Y qué la toca! Vypadá plaše, skromně, ale hraje jako o život. Především však výborně zpívá. Uvědomujeme si, jak moc v naší společnosti dbáme na vnější vzhled a pouhou formu. Mají tu třeba nevkusný nábytek a kýčovitou výzdobu, ale lidi vědí co je život a jak žít! My Češi s většinou Evropanů jsme proti nim naprosto mdlí, nudní, šedí. Před odchodem nás oslovuje holka s klukem od vedlejšího stolku: „Where are you guys from?“ Když slyší, že jsme Češi, ještě víc ožívá. Angličanka s Australanem jsou na cestě čtyři měsíce. Nadšeně vykládá, že Česko je její nejoblíbenější evropskou zemí. Zná nejen Prahu, ale i Tábor, Telč, Český Krumlov, Olomouc. „Skvělé jídlo, obrovské řízky a všechno „so cheap“!! A výborní lidi!“ Jaká pochvala! U jezera Titicaca prý potkali nějaké kluky z Olomouce. Byli to prý „fucking crazy people!“ Loučíme se a jdeme po svých. Příjemné město! Blíží se čtvrtá hodina ranní.
Za La Serenou se Panamericana zase mění v dvouproudou dálnici s takřka bezchybným asfaltem. Taky to ovšem znamená, že se platí mýtné. Projíždíme naším oblíbeným úsekem. U cesty vyskakují chlapíci s rozpáraným kusem kozla. Naprosto nesmlouvavá reklama na výrobky z kozího mléka a masa. O kus dál na řidiče mávají holky se střapcemi jako sportovní roztleskávačky. Nabízejí ovoce a občerstvení. Kus před odbočkou na Viňa del Mar se vyhýbáme placení vysokého mýtného za tunel a objíždíme ho po serpentinách. Míříme vstříc dalším zážitkům ve Valparaísu …
Fotogalerie - Ze San Pedra do La Sereny, Chile
