Extremo Norte Chileno
Autor: Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2003 | Arica | Chile | Iquique | Jižní Amerika
U jezera Chungará jsme prvně v životě zakusili, jak chutná výšková nemoc (šp. apunamiento). Nyní již v serpentinách klesáme z Putre zpět na úroveň moře do Aricy. Cestu povětšinou vyprahlým údolím zkrášlují kaktusy candelabro, svým tvarem připomínající svícen. Kousek níž, u Zapahuiry se zastavujeme u zbytků dávného inckého osídlení na někdejší trase lamích karavan (tambo de Zapahuira). Ještě o kus dál jsou ruiny pevnosti Pukará de Copaquilla, pocházející až z 12. století. K vidění jsou pouze zbytky obvodových zdí několika budov a základů opevnění.
O kousek níže plánujeme návštěvu Molinos - historických lisů na olivy - zhatila ji však nesjízdná cesta zatarasená nánosy bahna a spadlými stromy. Včerejší déšť způsobil sesuvy půdy. V Andách na severu Chile se tak znatelně projevuje období dešťů, které hlavně v sousední Bolívii a Peru pravidelně od ledna do března způsobuje rozsáhlé povodně a sesuvy. Vracíme se a krátce si prohlížíme hřbitov v osadě Poconchile. Skromné hřbitovy vyprahlého severu silně kontrastují s honosnými hrobkami chilské Patagonie.
V Arice parkujeme v historickém centru poblíž bývalé celnice (aduana). Jakýsi pobuda nám vehementně nabízí pohlídání našeho Huyndaie. V autě musíme nechat všechny věci a máme tak pochopitelně obavy o bezpečnost. Je to naše první zkušenost s místním systémem ostrahy parkovišť a tak jsme silně nedůvěřiví. Auto raději přesouváme na placené estacionamiento. Ani odtud však neodcházíme klidnější. Hlídač na nás vymahá klíčky, aby s autem na přeplněném parkovišťátku mohl popojíždět. Na opatrného a nedůvěřivého středoevropana je to silná káva! Jdeme do rizika.
Ubíráme se k bývalému nádraží železnice Arica – La Paz. Železnice byla v provozu od roku 1913 až do r. 2001. V posledních letech se množily diskuse o její obnově a Chile se nakonec rozhodlo pro rekonstrukci svého úseku Arica – Visviri nákladem přes 20 mil. euro. Práce byly zahájeny na jaře 2010 a provoz má být zahájen v prosinci 2011.
Na stromech intenzivně klape zobáky hejno kormoránů. Chilský poutník se vyptává, odkud jsme - hned překotně vyhrkne „Praga!?“ - a přeje nám šťastnou cestu. Starou celnici projektovala kancelář Gustava Eiffela. Má krásné kovové schodiště a elegantní železnou konstrukci. V přízemí je nevelká výstavka starých fotografií Aricy (zachycují hlavně zemětřesení a tsunami z 9. května 1877 – terremoto y maremoto) a expozice několika děl soudobého experimentálního umění. Pohledná dívka v turistických informacích nás vybavuje mapkami.
Gustav Eiffel a jeho projektová kancelář se nepodíleli pouze na stavbě celnice. Další Eiffelovou stavbou je la Casa de la Gobernación a především „železná katedrála“ San Marcos, postavená mezi léty 1871 a 1875 na místě původního kostela zničeného zemětřesením a tsunami z 13. srpna 1868. Arica tehdy ještě patřila Peru.
Stoupáme k barevné Casa Bolognese - dnes honorárnímu konzulátu Peru – a dál na El Morro de Arica – skalní ostroh nad městem. Zde se 7. června 1880 (Asalto y Toma del Morro de Arica) odehrála důležitá bitva mezi Chile a Peru – jedna z bitev tzv. Tichomořských válek. Chile tehdy zabralo Aricu a přilehlá území a postupně se zmocnilo hlavních nalezišť tehdy strategického ledku (více o ledkové éře v článku „Humberstone – město duchů“). Setrvání Aricy a okolí v chilských rukou ovšem nebylo oficiálně potvrzeno až do roku 1929, kdy byla za prostřednictví USA podepsána dohoda z Limy. Ze skály se nabízí nádherný výhled na město a moře. Stejným pohledem se každý den kochá i obrovská socha Kristova připomínající podobného pána z Rio de Janeira.
Presencias Tutelares
Presencias Tutelares – dva až devět metrů vysoké betonové skulptury v planině pouště Atacama jsou dílem umělce Juana Díaze Fleminga a krajinu zdobí od roku 1997. Dílo bylo místními velmi dobře přijato a za krátkou dobu se stalo jedním ze symbolů regionu Arica y Parinacota (nový chilský region zřízený teprve v roce 2008 vydělením z regionu Tarapacá). Jako projekt vizuálního umění (FondArt) mají Presencias Tutelares vzdávat hold obyvatelům And a představují počátky osídlení na altiplanu, usídlování člověka v poušti, stejně jako soužití se Zemí a vesmírem. Dílo rychle překročilo hranice svého regionu i Chile a stalo se rituálním místem, které posiluje pocit příslušnosti místních obyvatel k jejich kraji.
V obci San Miguel de Azapa, cca 15 km od Aricy stojí za návštěvu muzeum zachycující vývoj osídlení a kultury údolí severního Chile. Přechovává jeden z nejdůležitějších archeologických a antropologických celků mapujících 10 000 let vývoje osídlení této oblasti. Mezi nejcennější exponáty patří předměty kultury Chinchorro, která je podle antropologů klíčovým článkem řetězu, který propojuje společný prehistorický vývoj na území dnešního Chile, Bolívie a Peru. V muzeu jsou dochovány několik tisíc let staré mumie lidských bytostí.
Kultura Chinchorro se na pobřeží dnešního severního Chile a jižního Peru rozvíjela pravděpodobně v období 5000 – 2000 let před naším letopočtem a je považována za první kompletní pěstitelku kultu smrti a uctívání předků. Tento závěr je vyvozován především z dokonalého systému mumifikace, kdy svalstvo a vnitřnosti zemřelých byly nahrazovány rostlinami, kousky kůže a vlny.
Už za soumraku zastavujeme u Presencias Tutelares – betonových skulptur v nedozírné pustině pouště. Za soumraku je místo nesmírně působivé. Usínáme pod zářícím Jižním křížem a přemítáme o mimozemských civilizacích.
Krátce po sedmé ráno míříme k el Gigante de Atacama, který je na 14. kilometru východně od Huary. Pak je ještě zapotřebí jet asi dva kilometry po pistě. Jsme tu sami a v klidu očekáváme příchod genia loci.
Arte precolombiano (předkolumbovské umění)
El Gigante de Atacama, správný název ve španělštině zní Gigante de Tarapacá. Postava představuje starověké božstvo jménem Tarapaca (bez čárky označující přízvuk), Taapaca či Tunupa. Mělo se jednat o boha s civilizačním posláním, který během svého epického putování od jezera Titicaca k Tichému oceánu mezi jinými věcmi šířil tajemství obdělávání půdy. Uvádí se, že postava byla vytvořena kolem roku 900 n. l. původními obyvateli této oblasti. Jedná se o světově největší geoglyf znázorňující lidskou postavu – 86 m vysokou (115 včetně koruny) a pokrývající polochu kolem 3.000 m².
Při sjezdu do hlavního města kraje Tarapacá obdivujeme majestátní písečnou dunu, která se nad Iquique vypíná. Auto necháváme na parkovišti u pláže Cavancha, kde nám ho pohlídá místní vagabund. Je připraven ho i umýt. Tento systém ostrahy tu evidentně funguje a už nejsme tak zaskočeni jako v Arice. Při odjezdu hlídači dáváme 500 pesos. Iquique je příjemné, vzdušné město s atmosférou koloniálních dob. V centru jsou ojedinělé dřevěné domy, většina z nich je hezky udržovaná. Zejména hlavní třída Baquedano je lemovaná výstavními budovami. Jejím středem vede tramvajový pás a v jedné části ulice je chodník pokryt „dřevěnou palubovkou“. Přivádí nás až na hlavní náměstí Plaza Prat. Dozvuky koloniálních dob k nám doléhají zejména v Clubu Espaňol, v domě s pseudomaurskou fasádou a krásně zdobeným interiérem napodobujícím maurský styl. Po stěnách jsou výjevy z dějin Španělska. Restaurace „jako před sto léty“ je na nás bohužel příliš luxusní. Cestou k přístavu míjíme i zdejší bývalou aduanu. Kousek od ní hrají místní povaleči karty nebo jen chrápou ve stínu stromů. Obhlížíme ještě opravený kostel v pastelové modro-žluté kombinaci a vracíme se zpět na Plaza Prat.
Nakonec se i v našem lehce sociálním oblečení odhodláme vstoupit do honosně vyhlížejícího Chorvatského klubu. Dopřáváme si výborné menu zalité pivem Arequipeña.
Arte precolombiano (předkolumbovské umění)
Cerros Pintados. Na rozdíl od peruánské Nazcy není nutné místní sbírku geoglyfů pozorovat z letadla. Obrazce jsou menší a proto stačí pohled z protilehlého kopce. Jsou navíc dobře dostupné krátkým odbočením z Panamerikany (Ruta 5). Na druhou stranu zdejší geoglyfy bohužel trpí nešetrným zacházením ze strany některých návštěvníků, kteří libovolně přeskupují kameny obrazců. Obecně se soudí, že obrazce sloužily jako navigace pro karavany směřující z altiplana k moři přes Pampu del Tamarugal. Na kopcích je celkem 355 figur. Z nich 137 má geometrické tvary, 97 znázorňuje zvířata a 121 lidské postavy. Dodnes je možné si povšimnout vyšlapaných stezek, které byly součástí systému cest pro lamí karavany spojující altiplano, jednotlivá údolí a vyschlá řečiště s mořem. Geoglyfy plnily úlohu orientačních bodů označujících přibližné vzdálenosti nebo třeba zdroje pitné vody. Některé figury měly úlohu čistě dekorativní či uměleckou. Vzhledem k výskytu určitých stylových podobností je možné usuzovat na kontakty či přímo zasadit kulturu Chinchorro do kontextu převládající kultury Tiahuanaco (cca 1500 př. n. l. – 1200 n. l.).
V podvečer se ještě zastavujeme u tajuplných Cerros Pintados.
Fotogalerie - Extremo Norte Chileno
