Národní park Lauca
Autor: Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2003 | Chile | Jižní Amerika | Lauca | Parinacota | Putre
Tentokrát čtenářům www.cumbres.cz nabízíme návštěvu nejsevernějšího cípu Chile – národního parku Lauca při hranicích Chile s Peru a Bolivií. Tento nádherný park byl vůbec prvním, který jsme při výpravě do Jižní Ameriky v roce 2003 navštívili. Lauca má rozlohu 137 883 hektarů a stejně jako Torres del Paine patří mezi tzv. světové biosférické rezervace. Park je pověstný rozmanitostí své flóry a fauny, zajímavou historií a kulturou a samozřejmě divokou krásou své krajiny. Kromě tradičních vikuní a kondorů je park domovem více než 130 druhů ptáků a savců. Jezero Chungará (4517m) ležící na úpatí sopečných dvojčat Parinacoty (6348m) a Pomerape (6282m) je jedním z nejvýše položených jezer na světě.
Naše cesta pronajatým minivozítkem Hyundai Atos z letiště v Santiagu k 2500 kilometrů vzdáleným peruánským hranicím vedla po slavné Panamericaně (Ruta 5). Nejdelší úsek jsme strávili ve vyprahlé krajině pouště Atacama. Původně jsme po příletu do Santiaga chtěli hned letecky pokračovat až na sever do Ariky, letenky však pro nás byly příliš drahé a nabídka malé soukromé autopůjčovny se nakonec ukázala jako velmi výhodná. V popříletové euforii jsme si nelámali hlavu s logistikou. Nikde u cesty jsme neviděli supermarket, uháněli jsme proto k severu jen „na tatrankách“ a zbytku zásob vody. Později se nám to nevyplatilo. Stejně jako to, že takřka celou cestu řídil Martin, protože jedině on si zvládl vyřídit mezinárodní řidičák, který chilští carabineros striktně vyžadovali. Na sever jsme pádili bez poznávacích zastávek, ty jsme si naplánovali až pro cestu na jih. Jedinou zajímavostí, které jsme věnovali pár desítek minut byla Mano del Desierto. Obrovská betonová ruka trčící z krajiny kousek od panamericány kousek před Antofagastou. Vlastní doprava je v této pustině výhodou - autobusem bychom jen proletěli kolem bez šance se u ruky zastavit. Pokoušet se o stop nebo čekat na autobus by v této výhni bylo utrpením.
Těsně před Antofagastou jsme najednou zaskočeni policejní kontrolou ve formě check-pointu. Na chvíli jsem řídil já, bez mezinárodního řidičáku. Zastavujeme kus předem a improvizujeme divadlo s hledáním věcí v kufru, po němž se za volantem vyměňujeme. Nic naplat, policajti už viděli, kdo řídil, a chtějí řidičáky od obou. Nakonec se nám podařilo vyváznout bez pokuty.
Nesmazatelným zážitkem jsou noclehy pod širákem v poušti. Příhodnými podmínkami pro pozorování jižní oblohy je Atacama vyhlášená, je v ní umístěno několik velkých observatoří. Nadmořská výška je zde mezi 1500 a 2000 m.n.m., větší města jsou v bezpečné vzdálenosti a hvězdárny tak mají k dispozici velmi kvalitní tmu. Cestu zpestřují četné desvíos – objížďky v podobě pásů vyhrabaných pluhem v poušti. Třetího dne jsme se přiblížili k Arice. Podcenili jsme vzdálenost a při poslední možnosti nenatankovali. Asi 100 km před Aricou se krajina mění – stoupání, klesání, římsovité silnice nad srázy. Benzínu rychle ubývá. V palivové láhvi k vařiči máme ještě litr benzinu, tak ho pro jistotu doléváme do nádrže. Nakonec úspěšně dojíždíme do města a tankujeme. Jednou jsme nerespektovali pravidlo „tankovat se musí vždy, když je benzínka“ a málem se nám to nevyplatilo. Výjimkou nejsou ani 400 kilometrové úseky bez pumpy.
Za Aricou směrem na Putre silnice ostře stoupá. Cesta je děravá. Poté, co jsme zlikvidovali všechny tatranky, v kopcích zastavujeme a u silnice zaléváme čínské polívky. Teplé jídlo třetí den od opuštění letadla je luxusem. Krajinu kolem tvoří skalnatá poušť se sprašovými dunami, na nichž vidíme několik „přírodních“ billboardů (třeba na Colu) a různých vzkazů vyškrábaných do povrchu či poskládaných na stěnách z kamenů. Do krajiny rozhodně zapadají lépe než orlice Mattoni do českého obilného pole. V Putre doplňujeme zásoby vody a pokračujeme vzhůru k parku Lauca. Kolem cesty se pasou lamy a vikuně.
Lama (lama glama) – Inkové lamu používali jako nákladní zvíře. Na mnoha místech Jižní Ameriky je k tomuto účelu využívána dodnes, kromě toho, že poskytuje kvalitní vlnu a maso. Lama dosahuje hmotnosti mezi 120 – 200 kilogramy a ze čtyřech druhů lam je tou nejmohutnější. Lamí vlna je kromě své jemnosti
ceněna také proto, že narozdíl od ovčí vlny neobsahuje lanolin (vlněná mastnota či vosk). Lama je považována za inteligentní zvíře schopné naučit se jednoduché úkoly již po několika
opakováních. Jako nosič na delší trasy unese kolem 30% své hmotnosti. Podle některých údajů jsou lamy původem ze Severní Ameriky, kde se vyskytly již před 40 milióny let. Do Jižní
Ameriky a Asie migrovaly zhruba před třemi milióny let.
Guanaco (lama guanicoe) – podobně jako lama má i guanaco dvojitou srst – pod vnějším chlupem skrývá jemnější spodní srst, která je skoro stejně jemná jako spodní srst příbuzné alpaky, byť guanaco má této jemnější srsti méně. Jemná guanačí vlna je považována jen za o něco méně kvalitní než vlna příbuzné vicuně.
Vicuňa (vicugna vicugna) – vikuně jsou menší a jemnější ve srovnání s příbuznou lamou guanaco. Poskytují malé množství výjimečně jemné a vzácné vlny, protože mohou být stříhány jen jednou za tři roky. V dobách Inků bylo nošení oblečení z vlny vikuní výsadou vládnoucí vrstvy. V roce 1974 musely být vikuně prohlášeny za ohrožený druh. Tehdy jich zbývalo jen něco kolem šesti tisíc. Dnes se její počty dostaly k číslu 125 000, ale stále je považována za druh, který je třeba chránit.
Alpaca (vicugna pacos) – alpaka vypadá zdálky jako menší lama, s níž patří mezi dva zdomácnělé druhy (na rozdíl od divokých lam guanaco a vicuňí). Alpaky se celoročně popásají na andské náhorní plošině v severním Chile, Bolívii, Peru a Ekvádoru. Alpaky jsou chovány výhradně na vlnu, nikoliv jako nákladní zvíře. Vlna z peruánské alpaky se údajně vyskytuje až v padesáti přírodních barvách. Z vlny alpak se v Latinské Americe také vyrábějí ta nejkvalitnější ponča.
Apunamiento
Stále stoupáme, krátce zastavujeme u Guardería Las Cuevas (4300m) a v dálce se již objevují dva úžasné sopečné kužely. Jejich vrcholky se bohužel halí v mracích. Pokračujeme dál až k jezeru Chungará. Krátce za Las Cuevas jsme ohromeni naprosto fascinující podívanou: sopečná dvojčata Payachatas (vulkány Parinacota – 6348m a Pomerape – 6282m) jsou najednou vidět takřka celá!!! Jen špičky stále v mracích. Přesto je to dech beroucí podívaná! Na jezeře je hojně ptactva a kolem se popásá několik vikuní. Kromě sopečných dvojčat patří k nejvyšším vrcholům i sopky Guallatire (6071m) a Acotango (6052m).
Naše radost ale rychle končí, jezero je ve výšce přes 4500 m. n. m. a Martina se zmocňuje výšková nemoc, místními zvaná apunamiento. Vytahujeme karimatky a snažíme se na chvíli odpočnout. Původně jsme tu chtěli spát, ale místo toho budeme muset sklesat zpět do Putre.
Vyjet během dvou hodin od moře do 4500 metrů je vskutku pošetilost! Jak se říká: „doma tohle nezkoušejte“. Na aklimatizaci jsme měli zůstat v Putre, ostatně tak to doporučují v každém průvodci. Svou roli sehrálo i to, že jsme byli nevyspaní, bez pořádného jídla, Martin navíc celou dobu řídil. Zpátky v Putre (3500m) jdeme do Residencialu La Paloma s krytou garáží a atriovým dvorem. Cena 3000 pesos na osobu (4,2 USD) je víc než krásná. K večeři nám aymarská dueňa de casa nabízí klasickou sopa de mariscos a pollo con arroz. Martin do jídla nemá příliš chuť. Po jídle nám však paní přináší osvědčený mate de coca. Dostavuje se příjemné uvolnění a vše je rázem zase v pohodě.
Národní park Lauca nabízí několik historicky zajímavých zastávek. Především osadu Parinacota s kostelíkem a několika domky ze 17. století postavené v místním indiánsko-koloniálním slohu s využitím sopečných materiálů. Parinacotu tvoří asi padesátka domků, které jsou ale převážnou část roku opuštěny, protože jejich majitelé se přesouvají se stády do pasteveckých oblastí. Vesnice ožívá jen během karnevalu a dalších náboženských slavností. Zajímavou vesničkou je také Chucuyo s domky z nepálené hlíny a slaměnými střechami. Zejména pokud jste vybavení terénním vozem, podaří se vám navštívit i osamocené usedlosti Chungará, Ajata a Cruzane. Pro zájemce o dávnější historii uvádíme, že park má dlouhou tradici osídlení komunitami lovců a sběračů. To mimo jiné dokazují archeologická naleziště v oblasti Las Cuevas obsahující artefakty a nástroje staré zhruba 9 000 let. Mnohem později altiplanu vnutili svou kulturu a společenský řád Inkové. Zbytky jejich rodové organizace (v kečuánštině i aymarštině označovány pojmem ayllu) se v životě místních obyvatel dochovaly dodnes, přestože nezadržitelně pokračuje vylidňování vesnic na altiplanu, s nímž mizí i původní způsob života. Dalšími, z archeologického hlediska zajímavými místy, jsou Tambo Quemado a Chacus Incaico, Tambo de Chungará a Refugio Rocoso.
Llareta (Azorella compacta)
Llareta (někdy také ve šp. yareta) je drobná, stálezelená kvetoucí rostlina rostoucí v hustých oblých kobercích na písčitých půdách ve vysokých nadmořských výškách jihoamerických And (výskyt většinou ve výškách od 3000 do 5000 metrů na severu Chile a Argentiny, dále pak zejména v Bolívii a Peru). Představuje typický příklad adaptability přírody na drsné klimatické podmínky. Způsob soužití v hustých kobercích chrání jednotlivé rostlinky před větrem a nízkou teplotou, která je těsně nad povrchem o pár stupňů vyšší než průměrná teplota okolního vzduchu. Roste velmi pomalu (max. 5 milimetrů za rok) a velké exempláře porostů jsou staré i tisíce let. Využívání llarety jako domácího paliva a paliva v rafinériích ledku způsobilo téměř její vyhubení (llareta je zdrojem vysoce ceněné pryskyřice).
Navzdory drsné přírodě je park domovem mnoha druhů zvířat – v nižších polohách můžeme pozorovat lamy a lamy guanaco, občas je možné spatřit lišku, vizcachu nebo dokonce pumu či vzácného jelínka huemul. Mezi vegetací parku zaslouží zmínku nízký mechovo-travnatý porost - llareta (azorella compacta).
Následujícího dne je hned z rána vidět, že počasí nebude nic moc. I dále za Las Cuevas jsme zaskočení, protože nevidíme vůbec nic. Být takhle včera, tak si o panoramatu sopečných dvojčat můžeme nechat jen zdát. Před jezerem Chungará vjíždíme do mraků a nechybí ani trocha sněhu spadlého přes noc. Od půl deváté u jezera čekáme, zda se mraky nezvednou. Po několika hodinách marného čekání vyjíždíme zpět. Ještě před návratem jsme se ale zajeli podívat k hraničnímu přechodu do Bolívie. Mezi ranger station a hranicí je ještě malé info centrum. Před ním postává pár místních žen nabízejících tradiční výrobky z vlny alpaky.
Cestou zpět do Putre děláme krátkou zastávku ve vesničce Chucuyo. Prší, padají drobné kroupy, na focení chvíli čekáme v autě. Nakonec se Martin vydává pořídit snímek, ale vrací se s nepořízenou, protože na něj nastoupil pes. O kousek níže zastavujeme u policejní stanice a znovu čekáme. Po pár desítkách minut se Parinacota konečně alespoň trochu poodhaluje. O společnost se nám stará hodně velká a huňatá alpaca, která se líně promenáduje po okolí a hledá, kde by strčila čumák.
Zpět v Putre je k obědu chutné menu del día: cazuela (polévka s kusem vepřového), kuře s rýží, jako dezert dostáváme banán se sirupovým přelivem, k tomu klasicky pivo Cristal. Vše za velmi mírný peníz. Cestou z oběda v jednu chvíli jasně rozpoznávám, jak si někdo z místních pohvizduje melodii „Vysoký jalovec“. Neuvěřitelné! Před pátou krátce vycházíme do městečka. Chtěli jsme vyrazit ještě o něco později, ale z altiplana se ženou obrovská mračna. Teď bychom nahoře neviděli už vůbec nic, musí tam být pořádná deka. V Putre je zatím slunečno, ale za půl hodiny se zvedá vítr a začíná pršet. I do deště však pořád svítí sluníčko a přeháňka trvala jen deset minut. V podvečer jdeme ještě jednou do města. Martin občas fotí místní lidi. Je hodně příležitostí - pastevci shánějí stáda dolů do vesnice. Taky jsem se pokusil vyfotit jednu pasačku dobytka, ale nečekaně se otočila a pohrozila mi bičem. Při toulkách ulicemi Putre nás překvapil rozsáhlý areál kasáren. Vůbec všechny státní budovy, ať je to vojsko, policie nebo radnice, se zde kvalitou provedení a čistotou výrazně liší od okolních, mnohdy polorozpadlých, domků. Vycházku končíme na střeše hostalu a kocháme se nádhernou duhou, která se těsně před soumrakem rozkročila nad městečkem. U večeře sledujeme zdejší, velmi „animované“, zprávy. Moderátor s kolegyní divoce gestikulují, trhají obočím a různě se nakrucují - unylý styl „a la pan Klepetko“ to rozhodě není. Moderátorka vypadá trochu jako Raquel Welch, moderátor připomíná spíše motýla Emanuela.
Pro zajímavost připojujeme odkaz na studii o archeologických nálezech v této oblasti (Universidad de Tarapacá).
Fotogalerie - NP Lauca
