Humberstone - město duchů
Autor: Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2003 | Chile | Humberstone | Jižní Amerika | Santa Laura | UNESCO
Když jsme v předchozím článku představili Chile jako současného vládce světové těžby mědi, nelze nepřipomenout stoletou epochu, během níž tato země zásobovala celý svět jinou žádanou surovinou. Putování Atacamou nás zavedlo i do Humberstone - města duchů připomínajícího zlaté časy těžby chilského ledku. Humberstone (Oficina Salitrera Humberstone) leží ve výšce 1050 metrů nad mořem. Naleznete jej hned za odbočkou z Panamerikany na silnici A-16 směrem na přístavní město Iquique, které je odsud zhruba 45 kilometrů.
Donedávna bylo Humberstone velmi křehkým a rychle chátrajícím dědictvím. Po čtyři desetiletí, až do konce 90. let, budovy a celý areál nikdo neudržoval. Humberstone tak postupně podléhalo rzi. Leží sice v poušti, ale zkázu zde způsobuje i větrem nesená sůl z pobřeží. Nepodléhají jí pouze železné předměty, ale i nenatřené dřevěné konstrukce (na těch natřených sůl naopak vytváří ochranný povlak). Přesto si zachoval svou jedinečnost a magickou působivost. Postupně jsme prolezli vše – ubikace dělníků, basketbalové hřiště, velké divadlo, hřiště na pelotu, kostel, továrnu, ... Humberstone přímo vyzývá k založení černobílého filmu a zachycení rezivějících svědků minulosti a zašlé slávy.
Humberstone jsme navštívili před pěti lety a již tehdy v něm vládla horečná činnost restaurátorů a lidí, kteří se celý objekt pokoušeli zachránit. Jak jsme se později dověděli, Chile již od roku 1998 usilovalo o zápis Humberstone a sousední oficiny Santa Laura na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Snaha byla v roce 2005 korunována úspěchem a vedle Národního parku Rapa Nui (Velikonoční ostrov), dřevěných kostelů na ostrově Chiloé a historické čtvrti přístavu Valparaíso se tyto dvě bývalé továrny staly čtvrtou chilskou položkou na seznamu UNESCO. Mocným argumentem pro zápis byla především autenticita a jedinečnost tohoto místa jakožto svědka rozkvětu průmyslového odvětví a s ním spojeného způsobu života, které ve světě nemělo obdoby. Městeček jako Humberstone a Santa Laura bylo na vrcholu těžby ledku přes 130, jen tyto dvě se však dochovaly v takovém stavu, aby poskytly působivé svědectví o slavné minulosti.
Život a úmorná práce pampinos
V továrnách na extrakci ledku pracovali a žili dělníci převážně z Chile, Bolívie a Peru. Ano, skutečně zde žili, v uzavřených „firemních“ městech utvářeli kulturu tzv. pampinos (tato část Atacamy je označována jako pampa, což je výraz pocházející z kečuánštiny pro „planinu“ nebo „prérii“) charakteristickou bohatým jazykem, kreativitou, solidaritou a později i pionýrským bojem za sociální spravedlnost, který se dějinami latinské Ameriky táhne jako červená nit.
Život v odlehlé pustině, na nejsušší poušti světa, byl pro tisíce pampinos dennodenním bojem o přežití v nehostinném prostředí. Po několik pokolení zpracovávali největší zásoby ledku na světě a vyráběli hnojivo, které pomáhalo proměnit zemědělskou půdu jak v obou Amerikách, tak v Evropě. Před rozvojem a znárodněním těžby mědi byl ledek největším zdrojem chilského bohatství. Nikde ve světě se nevyskytoval v takovém množství, ani nebyl nikde těžen v tak rozsáhlém měřítku jako právě na vyprahlém chilském severu. Jeho těžba začala upadat až s nástupem éry průmyslových hnojiv. S ním se chýlil ke konci i život ledkových měst.
V roce 1880 se vývozní cla na ledek podílela na celkovém státním příjmu jen pěti procenty. O deset let později to už bylo více než 50%, což vydrželo až do roku 1918, s nímž začal postupný úpadek. Abychom mohli plně docenit význam ledku pro tehdejší chilskou ekonomiku, musíme si uvědomit, že nárůst bohatství díky jeho těžbě vedl i k dramatickému zvýšení dovozu zahraničního zboží do země a tedy nárůstu příjmů z dovozních cel. V roce 1895 představoval podíl vývozních a dovozních cel na celkovém státním příjmu plných 80%!
Éra chilského ledku trvala více než sto let (1830 – 1930) a hovoří se proto o „ledkovém cyklu“, který měl svůj počátek, největší rozkvět a úpadek. V letech 1880 – 1930 z ledku pocházela drtivá většina tehdejšího bohatství země. Právě díky chilskému ledku se v těchto letech mohlo intenzívně rozvíjet evropské a severoamerické zemědělství. Je přitom známo, že surovou podobu ledku používali ke hnojení už původní obyvatelé pouště (Atacameňos) a Inkové v době příchodu Španělů.
Odkaz období prosperity konce 19. a začátku 20. století je patrný v nejhonosnějších dílech tehdejší architektury nejen v okolních městech jako Iquique, Antofagasta, Pisagua, Mejillones, Taltal, ale i v Santiagu a dokonce i dále na jih. Závislost Chile na ledku na druhou stranu vedla k mohutnému propadu životní úrovně během velké hospodářské krize.
Nejbohatší naleziště nitrátů na světě na Atacamě vznikala postupně rozkládáním zbytků mořských řas a živočichů vyvržených bouřemi na břeh oceánu. Jelikož deště soli nesplachovaly, usazovaly se do vrstev obsahujících až 25 % dusičnanu sodného. Pobřeží se postupně zdvihalo a caliche (španělsky ledek, ložisko ledku) se hromadil až do konce 19. století, kdy se začal průmyslově těžit a zpracovávat.
Kromě hnojení měl ledek ve své době jiné významné využití - byl svého času jedinou surovinou pro průmyslovou výrobu střelného prachu. Do té doby praktikovaná výroba střelného prachu sběrem solí usazených v chlévech, močůvkových jamách a latrínách nemohla pokrýt potřeby moderního vedení války. Zejména pro sjednocené a mocensky ambiciózní Německo by nalezení alternativního způsobu průmyslové výroby dusíku znamenalo zásadní posun. Chilský ledek se musel do Německa dovážet po moři, které ovšem ovládala Británie. Německo mohlo tudíž válčit pouze tak dlouho, pokud mu stačily zásoby ledku.
Za první světové války se nakonec Němcům podařilo technicky zvládnout výrobu čpavku. Tím byla zajištěna dostupnost dusíku nezbytného pro hnojení i k výrobě výbušin. Německu objev umožnil vedení dlouhé války. Pro Chile to naopak znamenalo počátek úpadku nitrátového průmyslu. V současnosti v Chile funguje jediná „továrna“ – María Elena založená v roce 1926 využívající tzv. Guggenheimovu výrobní metodu.
Proces dobývání „bílého zlata“
Koncentrace dusičnanu sodného v zemi je průměrně 16-18% - proto musel být vytěžený extrakt nejprve koncentrován. Vytěžený salitre (další označení pro ledek) byl nejprve rozdrcen na malé kousky, následně vařen a louhován ve vodě ve velkých kádích zahřívaných plamenem. Se vzrůstající teplotou se ostatní příměsi vysrážely a voda se nasytila dusičnanem sodným. Postupně docházelo k oddělování jednotlivých složek. Rozpuštěný dusičnan sodný byl přepuštěn do jiné nádoby, kde byl pročištěn a začala jeho krystalizace. Podnebí atacamské pouště napomáhalo i s odbouráváním vlhkosti, kterou ledek zadržoval. Postačilo hotovou surovinu po určitou dobu vystavit působení suchého vzduchu. Výrobní proces se mnohokrát změnil, aby bylo dosaženo vyšší účinnosti, ale v zásadě šlo stále o variace původních postupů. Zásadněji odlišný byl až tzv. Guggenheimův systém – jeho pomocí se slavní američtí průmyslníci pokusili ve dvacátých letech zvrátit upadající konkurenceschopnost ledku pomocí nové technologie – jejich systém byl levnější, louhoval ledek za nižší teploty (30 °C) a tedy šetřil energii, používal více mechanizace a mohl využívat i chudší rudu (jen 7%).
Omezujícím faktorem pro nárůst výroby ledku byl zpočátku také způsob dopravy k moři. První železnice byla postavena až v roce 1871. Do té doby byly používány tradiční muly, z nichž se náklad na pobřeží překládal na vory vyrobené z lachtaních kůží. Na těch byl ledek dopravován až k lodím kotvícím dále od pobřeží. V roce 1905 už železniční síť v oblasti těžby ledku dosahovala 1787 km. Káry tažené mulami však nebyly nikdy zcela opuštěny jako vhodný způsob dopravy.
La Palma - Humberstone
Humberstone není typicky španělsky znějící jméno a nebyl to ani původní název továrny. Ta se v roce 1872, kdy byla založena Peruánskou nitrátovou společností, jmenovala La Palma.
Krátce nato začala Pacifická válka (1879-1883), kde proti sobě stála spojená vojska Peru a Bolívie na jedné straně a chilská armáda na straně druhé. Vzhledem k tomu, že hlavní příčinou
války byla touha Chile získat bohatá naleziště minerálů na severu, říká se jí válka „ledková“. Výsledkem byla chilská anexe peruánské provincie Tarapacá (nyní chilský Región de Tarapacá)
a bolivijské provincie Litoral (dnes chilský Región de Antofagasta). Bolívie zůstala po válce navždy odříznuta od oceánu. Z dnešního pohledu stojí za pozornost, že do roku 1870 byla více
než polovina výrobní kapacity ledku v rukou Peruánců, Chile následovalo až na druhém místě s 19%. Velká Británie držela 14% a Německo 8%.
Od roku 1932 byla továrna na dva roky zavřena v důsledku velké hospodářské krize, aby o dva roky později znovu rozjela těžbu v čele s anglickým inženýrem Jamesem T. Humberstonem. Humberstone reorganizoval proces zpracování ledku a roku 1940 továrna dosáhla svého největšího rozkvětu. V té době mělo „firemní“ městečko 3700 obyvatel. Po II. světové válce už následoval jen postupný pád. Humberstone své brány definitivně zavřelo v roce 1960.
Fotogalerie - Humberstone - město duchů, Chile
