Torres del Paine (II.)

Přidáno: 25.3.2008 | Datum akce: 14.2.2003
Autor: Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2003 | Chile | Jižní Amerika | Patagonie | Torres del Paine

Přes Paso John Garner

Budík vyzvání už od půl osmé, ale vstáváme až před desátou. Včera jsme si řekli, že potřebujeme odpočinek a vyjdeme až kolem poledne na pětihodinový úsek (podle mapy) přes Paso John Garner. Je krásný den, v to už jsme ani nevěřili. Najednou jsou kolem vidět úžasně nasvícené hory vystupující nad stromy. Vypadá to, že bychom mohli vyrazit. Martinovi ale ranger oznamuje, že nahoře spadla lavina a sedlo je uzavřené. Nejde nikdo. Ráno prý vyšli Francouzi a někdo ve skupině se jim zranil. Martin jde fotit. Já jdu do společenského stanu psát deník. Dává se se mnou do řeči sympatický holandský pár, Jon s Evou. Jsou výborní. Sedmým měsícem jsou na cestě kolem světa. Mají speciální letenky s roční platností v rámci aliance One World, s nimiž můžou cestovat po světě za podmínky, že se nebudou vracet po stejné trase. Sem přiletěli z Nového Zélandu přes Velikonoční ostrov. Jon říká, že tady se mu líbí jednoznačně nejvíc (snad ještě Britská Kolumbie v Kanadě), mají pět týdnů čistě na Patagonii. Zéland je podle jeho líčení strašně turistický, komerční, organizovaný. A samozřejmě drahý.

Ke skrovnému obědu usedáme až v 13:00. Klohníme hrachovou polévku a zajídáme ji rybí konzervou – jurel. Vousatý ranger povídá, že počásí by se mělo ustálit a zítra by mělo být možné pokračovat. Je slunečno, ale slabý větřík docela chladí. Před druhou odpolední znovu přichází ranger a sděluje nám, že Paso John Garner je otevřené. Je však třeba andar con mucha precaución. Neváháme a zároveň s Holanďany pakujeme.

Dnes jsem vyrazil bez svých patentních termoplastických vložek do bot, neboť se mi včera při sušení věcí u barelu trochu rozměkly a změnily tvar. Mám puchýře jak vrata, přidal jsem jedny ponožky navíc a snad to půjde. Je nádherně jasno! To se jde hned jinak, když neleje! Ovšem hned za kempem začíná lahůdkový terén. Opět novinka – nízký sukulentní les, propletené kořeny a samozřejmě bahno. Stoupáme, máme trochu potíže s nedostatečným značením, několikrát zajíždíme do bahna po kolena. Ještěže jsem zase navoskoval boty. Předcházíme skupinku Chilanek a když bahnitý terén končí, následuje brod. Přebíháme ho sice nad kotníky ve vodě, ale bez úhony. Ostatní, včetně Holanďanů, vybírají místo, kde nejlépe přejít, váhají.

Za řekou je konečně klasický horský terén – kamení a suť. Obklopují nás krásně nasvícené ostré štíty pocukrované sněhem. Stoupání je ostré, ale jde to pěkně. V 17:30 jsme v Paso John Garner (1241m) – nejvyšším místě celého okruhu. Pohled, který se před námi otevřel je nepopsatelný, úchvatný! Toto je ten největší „hučák“, jaký jsme tady viděli. Za absolutně modré oblohy se dole třpytí obrovská masa ledovce. Je to oslepující. I foťáky mají potíže vyrovnat se s intenzitou světla. Přicházejí Holanďani, vzájemně se fotíme a vybíháme ještě kousek nahoru pro lepší výhled. Je to naprostá bomba! Kdyby bylo zataženo, tak je to čiré zoufalství, ale to co vidíme je jednoduše neskutečné.

Následuje ostrý sestup nejprve po kamení, což je v pohodě. Vzápětí se nanovo noříme do lesa a příkrý svah slézáme po kluzkém bahně. Je to pořádný shit! Několikrát uklouzneme a jedeme kus po zadku. Batohy nás nepříjemně převažují, hůlky pomáhají, ale i ty se občas vysmeknou z ruky. Kolena bolí a sestup pokračuje; je to nekonečné a nebezpečné. V tábořišti el Paso jsme ve 20:45 (po 6 hodinách 10 minutách). V mapě udávali 5 hodin, tentokrát jsme ale dělali dlouhé „kochací“ pauzy, takže čas odpovídá.

Zhruba 25 minut před tábořištěm jsme došli chilskou skupinu. Paní mezi jiným povídá, že dcera byla před pár týdny ve střední Evropě a Praha ji zcela uchvátila, že je tam prý všechno dokonalé, jako nakreslené. Takových lichotek… Krásný výhled se naskytl u horské bystřiny kousek před tábořištěm – dole ledovec, nahoře vysoký skalní štít zalitý zapadajícím sluncem. Na tábořišti je trochu problém s místem, máme jen úsporný plácek. Stavíme stan a Martin se ještě vrací k potoku pro pár exkluzivních záběrů. Naši nizozemští společníci obdivují stan značky Jurek. Čočková polívka je hotová. Martin však ešus z vařiče sundává tak šikovně, že polovinu vylívá na zem. Smůla, dnes mu z jeho poloviny mnoho nezbylo. Francouzi jsou dnešní noc o poznání klidnější. Jedna z dívek z jejich skupiny si přivodila otevřenou zlomeninu nohy. Pobíhá tu několik rangerů z CONAFu připravujících přistávací plochu pro vrtulník. Tu noc dívce opravdu nezávidíme.

Přírodňák

Budíček je nastaven na sedm hodin. Už předtím nás ale budí zvuk motorové pily a vrtulník. Bolest v koleně polevila, ale vím, že další sestup mu dá ještě víc zabrat. K snídani máme vločky–otruby–mléko a po desáté vycházíme. Cesta je opět náročná, aspoň se ale trochu střídá stoupání s klesáním. Zem už trochu oschla, stále jsou však místy nepříjemné úseky. Je skoro jasno, příjemný větřík, jdeme jen v triku. Stezka vede hustým lesem přerušovaným několika stržemi, které překonáváme po dřevěných žebřících. Je to záhul a koleno začíná odcházet, hlavně při sestupech v něm pořádně bodá. Přesto jsme příjemně překvapeni, když ve 12:30 přicházíme do tábořiště los Guardas. Podle mapy to mělo trvat čtyři hodiny. Odpočíváme. Přichází chlapík, se kterým jsme se potkali už při sušení v chatrči u jezera Dickson. Říká, že vycházel v 08:00 hodin… ovšem z kempu Los Perros!!!! Udělal to za čtyři a půl hodiny. Neskutečné! Na nohách má obyčejné tenisky, bágl má sice lehčí, ale je to prostě přírodňák. Dává si cigárko ...

Za tábořištěm jsou úžasné výhledy na ledovec a jezero. Mezi kusy ledu svítí jasně modrá barva. Připadá mi, že spíše než s hůlkama jdu o berlích. Za půl hodiny jsme dole u lago Grey v kempu. Přemítáme, že bychom to dneska ještě mohli potáhnout až k jezeru Pehoe. Podle mapy by to mělo být 3,5 hodiny vcelku schůdným terénem. Nejdříve se však převlékám do kapsáčů a Martin mi ze své monumentální lékárny ordinuje Fastum gel. Přikládáme igelitový sáček, stahujem to obinadlem. Snad s tím dojdu aspoň k Pehoe.

Terén je únosný, ze začátku sice nahoru dolů, ale potom už jen pěšina jako v Českém ráji. Při pauze likvidujeme čokoládu Nestlé, která vydržela až sem! Kemp u jezera je masňárna. Hodně stanů a navíc jakési připravené kempovací placy s plastovou větrnou bariérou. Solíme nekřesťanských 3000 pesos na osobu. Za stejný peníz jsme v Putre bydleli v hostalu. Vítr ztěžuje přípravu bramboračky, ale nakonec se daří. Zahušťujeme ji vločkama! Jdu koupit aspoň dvě třetinky piva. Mají pouze plechovky Australu za nevídaných 1350 pesos. To je ukrutnost. Pivo navíc není vůbec dobré… Po čtyřech dnech se pořádně myjeme. Jasné noční obloze vévodí Orion a Jižní kříž.

Y al final de la calzada... La paz*

Ráno to vypadá na další krásný den. Dnes je před námi posledních pět hodin pochodu. Cesta vede nad jezerem, většina lidí však odjíždí lodí. Je horko a chůze je už doslova utrpením. Koleno je na rovinatém terénu v pohodě, ale ty puchýře na patách! Někdy bych si rád koupil boty, které mě nebudou dřít. Martin tyto problémy nemá, i když jsou jeho boty úplně nové. Má už ale taky různé únavové defekty. Stezka opouští jezero a přecházíme na zcela rovnou pampu, což je ubíjející monotonní pakárna. Proti nám ženou naši známí gauchos koně se zásobama. Vlevo za námi se vzdaluje panorama masivu Cordillera del Paine, kterému z této strany dominují tři dvoubarevné rohy - Cuernos del Paine (Cuerno Este, Norte a Principal, který je se svými 2100m nejvyšším „rohem“).

Kolem jedné hodiny se začínají stahovat mraky. Poslední dvě hodiny jsou už pro mě naprostou gumárnou, už ani neumím chodit, zírám jen těsně před sebe. Musím jen dojít. Před třetí jsme díky bohu u Río Serrano, u administrativní budovy CONAFu. Ihned se přezouvám do sandálů. Jaká úleva!

V obchůdku, který je uvnitř Posady Río Serrano, kupujeme čtyři kusy balených cihliček chleba. Pojídáme ho s poslední paštikou, zákusek pak tvoří máslové galletas. Do večera musíme vydržet. Obhlížíme místní informační centrum, mají tu docela pěkné plakáty. Za rohem na poště ještě kupujeme pár pohledů. Před pátou hodinou přibývají turisté. Naše obavy z přeplněného autobusu se naštěstí nenaplňují. Vyjíždíme v 18:30.

Poklimbáváme a máme hlad. V Puerto Natales na náměstí jsme v kolem půl jedenácté. Rychle spěcháme do Nancy. Přicházíme akorát, jsou poslední dvě postele ve čtyřlůžáku. Hned vařím poslední polévku, Martin jde shánět chleba a mortadelu. Je to luxus, vařit v normální vybavené kuchyni. Nákup byl úspěšný a hned jej v kuchyni likvidujeme. Po půlnoci jdeme ještě vedle do hospody Ruperto na pivko a hromádku hranolků. Usínáme s příjemným pocitem, že jsme si prošli jeden z nejkrásnějších treků na světě. Záběry na kameře tomu dávají za pravdu…

Národní park Torres del Paine, Chile