Po požáru nový život
Autor: Ivan Kolařík
Fotografie: Eva Jančík
Štítky: 2013 | Austrálie
Bush fires ... požáry buše ... Každoroční požáry buše jsou v Austrálii neoddělitelnou součástí přírodního cyklu. Po deštivé zimě se krajina probudí ze zimního spánku, všechno se zazelená, na loukách, polích a v buši vyroste bujná tráva, radost pohledět. Avšak netrvá dlouho, vlastně pár horkých dnů, kdy se teplota ve vnitrozemí vyšplhá do závratných výšek nad 45 stupňů Celsia, aby se svěží zeleň takřka přes noc proměnila ve vyprahlou hněď.
Žárem spálená příroda poskytuje sice oku zvláštní a svým způsobem krásné, barvou prodchnuté pohledy, které jaksi k přírodní mozaice Austrálie patří zrovna tak jako pláže, klokani, medvídci koalové a jedovatí hadi. Okolo Vánoc, někdy však ješte dříve, začíná sezóna požárů buše. Většina rozumných lidí je na ni připravena. Jen pošetilci se nezbaví suchého dříví okolo domů, nevyčistí okapy, nemají připravené sudy s vodou či plán úniku. Tragické požáry z února 2009 (Černá neděle), při kterých v okolí Melbourne přišlo o život 173 lidí a 414 lidí bylo zraněno, nám připomínají, že je to totiž naprosto nutné. Vzdělávací kampaně zahrnující celou škálu strategií a rad, kterými je zapotřebí se řídit, jsou na denním pořádku programů sdělovacích prostředků. Přesto však očekáváme požáry s notnou dávkou obav a strachu nad tím, co se může stát. Smutným faktem totiž zůstává, že přes veškeré úsilí požárníků a stovek dobrovolníků, kteří riskují vlastní životy, si každoroční požáry buše vyžádají oběti na lidských životech a obydlích. Jen letos bylo požáry, které zuří na Tasmánii, ve Victorii, Novém Jižním Walesu a Jižní Austrálii, zničeno na stovky domů a farem. O tisících mrtvých ovcí, dobytka a australských zvířátek nemluvě. Ničivé požáry se nepředstavitelnou rychlostí a s hukotem připomínajícím motory jumbo jetu ženou krajinou a téměř nic je nedokáže zastavit. Kdo si myslí, že požár trávy není tak nebezpečný jako požár stromů, je na velkém omylu. Právě před hořící trávou, jejíž plameny jsou rozdmýchávány větrem, není takřka úniku. Nejnebezpečnější požáry začínají za vysokých teplot a silného větru. Jedná se opravdu o hrůznou, apokalyptickou podívanou, která poznamená do konce života každého, kdo požár zažil a přežil.
Požáry buše obvykle začnou buď rukou přírody, kdy je zažehne blesk, nebo lidskou neopatrností. Třeba farmář jedoucí traktorem může zapříčinit vznícení suché trávy horkým výfukem stroje. Bohužel je zjištěno, že právě ty nejtragičtější požáry jsou zapříčiněné rukou žháře. Nyní existuje přímá linka na policii, na které lidé mohou bleskurychle oznámit jakoukoliv podezřelou osobu. Žháři jsou buď výrostci, kteří nemají na práci nic jiného než působit nedozírné škody, nebo duševně narušení jedinci, kterým pohled na oheň přináší sexuální uspokojení. Jsou však i případy, kdy požár svévolně zažehl i sám požárník, aby se pak proslavil tím, jak s požárem hrdinně bojoval. Jisté je, že bych nechtěl být v jejich kůži, když jsou při svém činu objeveni lidmi, kteří na požáry doplatili. Odplata by zřejmě, navzdory zákonu, byla nemilosrdná.
Je paradox, že požáry buše navzdory veškeré tragédii s nimi spojené, stimulují národní hospodářství. Zničené farmy a domy se musí znova vystavět, náhle je práce pro různé řemeslníky, prosperuje stavební průmysl.
Požáry buše však nejvíce uvítá příroda. Žár ohně totiž uvolňuje semena stromů a rostlin a tímto způsobem dochází k regeneraci buše. Netrvá dlouho a zdevastovaná buš se opět zazelená a z pokoření ohněm se vzpamatuje. Sežehlé kmeny stromů se postupně zazelenají a na černé půdě se objeví barevné květiny. Mnohem déle to trvá těm nešťastným lidem, které oheň připravil o všechno a kteří musí své životy znovu vybudovat. Ne každý se dovede s následky požárů vyrovnat. Dochází k sebevraždám a dlouhodobým psychickým problémům. Zatímco někteří lidé zničenou oblast, ve které mnoho let žili, opouštějí, většina se rozhodne spálená obydlí znovu vystavět.
Po požárech se pokaždé ukáže ten pravý, typický australský duch, kdy se komunita semkne v jedno a nezištně pomáhá postiženým. Tato sympatická charakterová vlastnost, námi zvaná „mateship“ (kamarádství) se projevuje pokaždé, když naší zem postihnou přírodní tragédie. Lidé sáhnou hluboko do kapsy a přiloží ruce k dílu.
Zatímco píši tento příspěvek je venku 36 stupňů a zdvihá se silný vítr. Již od samého rána jsme varováni o riziku velkých požárů, intenzitou podobných těm, které jsme prožili během „Černé neděle“ v roce 2009. I v samotném velkoměstě Melbourne si člověk nemůže být na sto procent jistý. Bush fires si totiž nevybírají ...
