Villarrica (2847m)
Autor: Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2003 | Andy | Chile | Jižní Amerika | Villarrica
Výstup na aktivní sopku Villarrica (2847m) jsme podnikli každý sám. Jirka vystoupal na okraj kaldery 28. února 2003 a Martin o dva dny později 2. března 2003. Zasaženi drsnou ponorkou jsme se totiž několik dní před tím na ostrově Chiloé rozdělili.
Jelikož byl výstup na Villarricu v obou našich případech velice podobný, rozhodli jsme se jej pro potřebu webových stránek „literárně“ zpracovat do jednoho článku. Snad nám čtenář tuto malou fikci odpustí :-)
Oblast středního Chile, nacházející se zhruba tisíc kilometrů jižně od hlavního města Santiaga, patří mezi turisty masově navštěvované regiony. Pouze málokdo oblast jezer, sopek, vodopádů a araukáriových lesů vynechá. A byla by to škoda.
Při příjezdu do Pucónu si okamžitě všimnete vyššího standardu bydlení. Uvítají vás krásně upravené domky místy sice připomínající westernové městečko, ale k vidění je především množství vkusně postavených domů využívajících kombinaci podezdívky ze sopečného kamene a červeného dřeva zdejšího modřínu. Nic nepůsobí rušivým dojmem, dokonce i moderní hotely zapadají do prostředí. V informačním středisku nám příjemná starší dáma okamžitě nabízí, abychom si u ní odložili těžké bágly a šli si v klidu najít ubytování. Po předchozím spaní pod širákem v poušti a v blátivých křovinách Patagonie to bude změna. Je přelom února a března a v právě končící sezóně si můžeme vybrat slušné bydlení za příznivou cenu.
Do Pucónu jsme přijeli, abychom podnikli nenáročný rekreační výstup na souměrný kužel vytrvale čoudící sopky Villarrica (2847m), v jazyce místních indiánů Mapuche nazývané Rucapillán. Zklamáním jsou pro nás slova strážců přírodního bohatství Chile z organizace CONAF (Corporación Nacional Forestal). Povolení k individuálnímu výstupu dají jen registrovaným členům horolezeckých klubů po předložení průkazu. A ten s sebou nemáme. Zítra nás čeká premiéra. Organizovaný výstup s místní turistickou kanceláří.
Národní park Villarrica
Národní park Villarrica pokrývá 63.000 hektarů převážně na území provincie Cautín v IX. chilském regionu. Patří do něj i sopky Lanín (3776m) a Quetrupillán (2360m). Většina turistů Villarricu navštíví během jihoamerického léta, mezi prosincem a únorem. Od dubna do září je třeba počítat se srážkami a nejnižší dlouhodobou průměrnou teplotou kolem 4 stupňů. Sněhová pokrývka může dosahovat dvou metrů. Tento národní park je ve srovnání s většinou svých chilských protějšků velmi dobře přístupný (přiblížíte se k němu nejlépe přes Temuco a Pucón), za což ovšem návštěvník zaplatí ztrátou „soukromého prožitku“. Villarrica patří k nejaktivnějším chilským sopkám s první zaznamenanou erupcí v roce 1558. Její dosavadní aktivita zatím nikdy nepřesáhla 2. stupeň tzv. indexu sopečné výbušnosti. Zatím poslední zaznamenaný výbuch je z října 2008. Poslední, který si vyžádal oběti na životech a způsobil výraznější poškození krajiny a přilehlých obydlí, je z 29. října 1971. Zahynulo při něm nejméně 15 osob.
V sedm ráno stojíme jako jediní před zamčenými dveřmi agentury. Okolo půl osmé přichází majitel a průvodce v jedné osobě. Postupně se schází i zbytek osazenstva naší desetičlenné vrcholové skupiny. Všichni jsou maximálně uvolnění – klasická mañana. Jsme trochu zaskočeni. Věděli jsme, že nám agentura nabídne potřebné vybavení, například cepíny, ale teď si máme zkusit skelety, bundu, kalhoty, mačky … až po plynovou masku a ledovcové brýle. Jirka odkládá do nabízeného pytle všechny své věci a nechává si jen doklady. Já naopak trvám na tom, že půjdu ve svých pohorkách a oblečení a z nabízeného vybavení si půjčuji jen cepín a plynovou masku. Nejenže jsem zvyklý na své, ale s vlastním vybavením mám výlet se slevou.
Naše podivně strakatá a záplatovaná parta se hrne do školního minibusu. Školní prázdniny končí až 3. března, takže autobus našel dočasné využití v turistickém průmyslu. Po osmi kilometrech přijíždíme ke stanici strážců národního parku. K našemu překvapení jeden ze strážců kontroluje vybraným lidem obsah batohu, zda mají veškeré potřebné vybavení. V devět hodin přijíždíme k dolní stanici lanovky. Za mírný poplatek se necháváme vyvézt o 300 výškových metrů. Nikomu se nechce šlapat ve vypůjčených skeletech po prašném suťovisku pod lanovkou. Na horní stanici se už chystá spousta skupin. Bude to jako pověstný výstup s Leninem na Rysy. Následuje důkladná instruktáž. Průvodce Pedro sugestivně předvádí techniku zalehnutí cepínu a všechny vybízí k praktické zkoušce.
Konečně začínáme stoupat. Rytmicky pomalý pohyb vláčku zakuklenců pochodujících zig - zag kopcem vzhůru příliš rychle neutíká. Zato krajina kolem je nádherná. Vždy, když o kus poodejdeme, pozorujeme dalekohledem okolní vulkány. Zvlášť vyniká mohutná Llaima (3125m) dominující národnímu parku Conguillío. Pedro zmiňuje, že na ni lze vystoupat individuálně bez zvláštního povolení, jen je potřeba znát vhodnou výstupovou trasu. Na hraně kráteru fouká silný vítr, který rozhání sirné výpary. Dnes není nutné nasazovat plynovou masku. Průvodce zmiňuje, že někdy je naopak kouře tolik, že se na vrcholu nelze vůbec zdržovat a hned se jde dolů. Sopka se v nepravidelných intervalech otřásá, hřmí a neočekávaně se z jejího nitra vyvalují hustá oblaka kouře. Slabší povahy pokaždé vykřiknou strachy. Ani my k tomu nemáme daleko, je to velmi nezvyklý pocit. Vibrace cítíte až v žaludku, a snad jako by vám ony samy vyháněly výkřik z úst. Obcházíme celý kráter a na příhodných místech lezeme za jeho hranu. Všímáme si, že kouř nestoupá pouze z jeho středu, ale i po stranách, každou chvíli jinde. Stačí být ve špatnou chvilku na nevhodném místě a i při lehkém vdechnutí kouře se okamžitě začínáme dusit, nesnesitelně štípou oči a dávivě se nám svírá hrdlo.
Výstup na sopku Villarrica (2847m)
Výstup na Villarricu nabízí řada cestovních kanceláří v Pucónu, který je hlavní turistickou základnou. Stačí si jej rezervovat až na místě. Správa chilských národních parků (CONAF) individuální výstup povoluje jen registrovaným členům horolezeckých klubů na základě předložení průkazu. Výstup není fyzicky náročný, zvládne jej každý aktivní příznivec vysokohorské turistiky. I když budete mít vlastní vybavení, doporučujeme využít nabídky cestovní kanceláře k zapůjčení jejich erárního – jde sice povětšinou o starší a obnošené věci, ty ale pro tento typ výstupu plně postačují a při závěrečném sjezdu po sněhové skluzavce si neponičíte své nákladně pořízené vybavení.
Sestup je kapitola sama pro sebe. Je to více sjezd než sestup. Ve sněhu jsou vyjetá koryta, sněhový tobogan. Pedro znovu všechny upozorňuje na správnou práci s cepínem. Náramně si to užíváme. Děvčata ječí, skluz má pořádný švunk a dole jsme všichni promočení na kost. Teď už chápu, proč mi vnucovali jejich „erární“ vybavení.
Pod lanovkou se prašnou stezkou vracíme k autům. V půl páté jsme dole. Drsně vyhlížející Kanaďan se ohlíží zpět k hoře a výlet komentuje slovy: „It was a f…ing long way“. Pár kolegů opravdu vypadá poněkud zlomeně a bolestivě poposedávají na tvrdých sedadlech školního minibusu. Den však ještě zdaleka nekončí. Společně s ostatními se tlačíme do restaurace na hlavní ulici v Pucónu. Poslední prázdninový víkend se Chilané rozhodli prohýřit, panuje parádní atmosféra a výborné chilské víno teče proudem. Náš první organizovaný výstup dopadl nad očekávání dobře.
Fotogalerie - Villarrica (2847m), Chile
